Tragikomedii Konkurz podle Grönholma jsme vybrali pro Malou scénu hned z několika důvodů.
Především vycházíme z přesvědčení, že komorní divadelní prostor je vynikající příležitostí zejména pro herecké umění, které má divák možnost sledovat v těsné blízkosti, kdy je mu aktér skoro na dotek. A kdy je na každého dobře vidět, téměř ze všech stran. Žádné divadelní „kukátko“; portál vyřezávající divákův výhled. Ovšem také: kde se nic neschová! Všechno je vidět a přehnaná exprese, šarže či divadelní macha jsou hned jak pod lupou… Herci to nařizuje (a současně umožňuje) rozehrávat jemnou a přitom širokou paletu psychologických odstínů a faset, skrze niž divákovi přibližuje povahu dramatické postavy i hlavní konflikty hry.
A jsme u toho, proč jsme zvolili právě tuto hru. Chtěli jsme současnost a vyhrocený konflikt. Téma! Ano, ve výběru sehrála svou roli také aktuálnost – ale nechápeme ji jinak, než jako potřebu poznávat (se).
Pokud žijete v úzkém prostoru daném souřadnicemi: Zaměstnání, Pozice, Kariéra, Bohatství… možná se s našimi hrdiny poznáte. Anebo nepoznáte, ale vybaví se vám jiné souřadnice: Nezaměstnanost, Život bez perspektivy, Neúspěch, Chudoba… Už přemýšlíte o své ceně na „pracovním trhu“? Už jste pohlédli do očí novým predátorům? Vítejte ve světě Grönholmových metod a konkurzů!
Hořká komedie současného španělského dramatika Jordi Galcerána nás zaujala z mnoha důvodů. Kromě toho, že nás baví její humor a současně myslíme na to, že nám při něm někdy běhá mráz po zádech, že nás také baví způsob, jakým autor pracuje s některými odkazy na díla moderní literatury (Mechanický číšník, Zámek, Dvanáct rozhněvaných mužů, Top Dogs); neuniklo nám, že žánrově má v mnohém blízko k moralitě, i když jí v užším smyslu není. Neukazuje lidem řešení, neoznačuje: to je dobré a to je zlé. Nepoučuje.
Hra nezní soudcovským kladívkem, bičem krotitele, trubkou volající do zteče, ani nešustí papírem. Svým dokumentárně „neorealistickým“ tvarem, nepřipouštějícím grotesknost či dokonce absurditu, v přísném, takřka dokonalém sevření tří aristotelovských jednot (místa, děje a času), nabízí hlavně nelítostný pohled dovnitř hemžení „svého druhu“. Ukazuje bez příkras a iluzí toho dnešního člověka, jenž pod čistým, navoněným, dokonale padnoucím kostýmem super-nej-top-moderního střihu, ukrývá srdce bez citu, vychladlé, dávno odeznělé, scvrklé, zhublé o lidskost, odcizené, od druhých i od sebe.
Člověk – kalkulující monstrum. Člověk – nebezpečná šelma s nejbystřejším úsudkem v přírodě. Věříme, že diváci poznají, procítí a pochopí stejnou naléhavost, jakou cítíme v této chvíli my: život v takových souřadnicích nemá dobré řešení. Což neznamená, že je bez naděje. Můžeme změnit souřadnice!
-liv-
