Jiří P. Kříž: Tótovi se vracejí do Česka v pravý čas

Rodina Tótů Maďara Istvána Örkényho se spolu s jeho Kočičí hrou staly hitem českých jevišť 70. a 80. let. Zatímco Kočičí hra na nich zůstala, Tótovci se vracejí po dlouhé pauze: v režii Igora Stránského do hradišťského Slováckého divadla.

Příběh čtyřčlenné rodiny ctihodného velitele hasičů, manipulované Majorem s pocuchanými nervy, nadřízeným jejich syna-vojína, proto na zdravotní dovolené u nich. I na venkově zužují však důstojníka noční můry. Jeho armáda budovaná Horthym ve snu o obnově velkých Uher po boku fýrerova wehrmachtu utrpěla na východní frontě porážku. Od fiaska na Donu je na nezastavitelném útěku.

Konfrontace zupáckého velitele ve službách národně socialistické ideologie s obyčejnými lidmi maďarského zapadákova přichází do Česka v pravý čas. Řekl bych rovnou: Načasovaně. I když pochybuji, že ji navštíví, natož pochopí Kotlebovi, Konvičkovi či Okamurovi natvrdlí hurá vlastenci.

Nebezpečné provokace

Část Evropy, zejména země bývalého sovětského bloku, se ocitá ve vleku nových nacionalistických idejí. V Orbánově Maďarsku jsou Tótovi už zase v nemilosti.

V české části ČSSR se hráli poprvé v první profesionální sezóně Husy na provázku (Polívka, Pecha) v režii Petra Scherhaufera a za větu: "Rusové, až je porazíme, budou vyrábět tákhle malé škatulky, jako na sirky..." ­ bylo to čtyři roky po srpnové invazi, tedy s patřičným ohlasem v publiku ­ hrozil Tótovcům zákaz. Replika se musela změnit na kompromisní, i když nesmyslné: "Číňani, až je porazíme..."

Rodina Tótů je absurdní hra o absurdní době. O schopnosti jednoho magora zralého na superarbitraci, a ušetřeného znesvéprávnění jen proto, že každá síla na frontě se hodí, terorizovat spoluobčany. Na venkovském odpočinku zmanipuluje ubytovatele do "škatulování", výroby krabic na už jen obvazový materiál pro hrdiny národa v nehostinných stepích, s Rudou armádou za zády a s partyzány před sebou.

Tótovi jsou ochotní podřizovat se diktátu k nesmyslné činnosti kvůli synovi ve válce. Odškatulovávají si pro něho lepší postavení ­ ve funkci Majorova pucfleka. Listonoš, další manipulátor osudů, který "dává na lidi pozor, aby se jim život úplně nezamotal", již ale z telegramu ví, že Julek Tót je po smrti. Některé dopisy a zprávy, sám poléčený blázen, nejenom otevírá, ale zkrátka i nedoručuje.

Pampeliškový orchestr

Stránský zvolil pro nastudování překlad a úpravu Jiřího Daňka a Ivo Krobota z Činoherního klubu (1982). Výpravu svěřil Jaroslavu Milfajtovi, hudbu Martinu Štědroňovi, který disharmonie místy takřka dodekafonické vykouzlil pampeliškovými troubelkami, v timingu a rozsahu hudebního doprovodu téměř filmového. Originální, znamenité. Autor se chlubí i stvořením pampeliškových varhan. Inu, kouzelník.

Tót Martin Vrtáček a Major Zdeněk Trčálek jsou přesným obrazem člověčího zblbnutí, a nakonec zoufale nesmyslné vražedné vzpoury. Obrázek totalitní společnosti v různých polohách submisivity a dominance utvářejí Irena Vacková (Tótova Mariška), Tereza Hrabalová (dcerka Ágika), Monika Horká (snaživá profesionálka Gizi), David Vacke (zvídavý Pošťák) a Zuzana Zvěřinová (Selka s trakařem hnoje).

Jiří P. Kříž

Slovácké divadlo Uherské Hradiště ­ István Örkény: Rodina Tótů. Překlad Jiří Daněk, úprava Jiří Daněk, Ivo Krobot, texty písní Ivo Krobot. Režie Igor Stránský, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Jaroslav Milfajt, hudba a hudební nastudování Martin Štědroň. Premiéra 16. června 2018.

Hodnocení 85%