Milí kolegové ze Slováckého divadla,

po Zarázu jsem si umínil, že Vám musím napsat pár řádků. Ale je jich víc, než jsem měl v úmyslu, chcete-li, přeskočte hned na poslední odstavce.

Všechny Vaše inscenace na přehlídce byly poutavé a originální dramaturgicky, interpretačně, herecky. Přiznám se, že nejvíc mne zaujal Platonov, a mrzelo mne, že jsem nemohl setrvat na diskusi a prezentovat tam svůj názor; ostatně i Vy jste museli na zkoušku.

Promiňte, že začnu trochu historicky, ale Čechov ve Slováckém divadle má pro mne zvláštní osobní význam. V roce 1965 jsem si jako dvaadvacetiletý student 3. ročníku divadelní vědy FF MU vyjednal stáž u Strýčka Váni v nastudování vyhraněné "renesanční" osobnosti Otakara Gudricha, když mne předtím nadchla jeho Křišťálová noc Františka Hrubína. Slovácké divadlo jsem dlouhodobě sledoval jako rodilý Bzenčan a později jako předplatitel - student pedagogické školy v Kroměříži. Dosud mám před očima sugestivní představení Nedohledné dálky (1959) s polyekranovými projekcemi. Tehdy se mi vrylo do paměti jméno režiséra Aloise Hajdy, aniž by mne napadlo, že se jednou stane mým blízkým spolupracovníkem a kamarádem.

Ale zpátky k Čechovovi. Asi po čtrnácti dnech čtených zkoušek, na nichž jsem se nesměle rozkoukával a v mlze cigaretového kouře zkušebny ve Školičkách lapal doušky divadelní moudrosti, došlo k tragické události. Režisér Ota Gudrich byl nalezen mrtev ve svém kumbálku tehdejší herecké ubytovny, chátrajícího barokního domu Zelený strom, a ještě k tomu s mladou středoškolačkou, které taky nebylo pomoci. Nešťastná otrava plynem. Šok pro všechny a skandál pro Hradiště.

Nebyl jsem u toho, když vedení SD řešilo, jak naložit s rozezkoušenou inscenací. Zvítězil názor, že památku Oty Gudricha nejlíp uctí, když se jeho - na svou dobu nekonvenční - režijní představa naplní. Tou představou bylo vidění Čechova nikoli jako inspirátora mlhavých nálad, které on sám v mchatovských představeních nesnášel, ale jako moderního dramatika s groteskním viděním světa, což nám potvrzovala četba jeho próz. Byli jsme také v době, kdy se už četl a hrál Beckett, Ionesco a jiní.

Pan ředitel Vrána si mne zavolal a ptal se, zda bych byl ochoten pokračovat dál ve funkci asistenta nového režiséra, Romana Mecnarowského, který hrál Astrova. Považoval jsem to za nesmírnou poctu. Zkoušky byly zpočátku stísněné, ale brzy nás všechny tíživá situace sblížila nejen navzájem, ale i s autorem, kterému jsme ještě víc porozuměli. Kupodivu nikoli směrem k nějaké tryzně, ale naopak k vyhledávání komediálních prvků, střihů, protikladů a paradoxů. Cítili jsme, že to je pravý Čechov. Komedie ve stínu smrti, která patřila k jeho doktorské realitě všedního dne.

Musím vyjmenovat partu, která táhla za jeden provaz: Roman Mecnarowski, Milan Sova, Eva Strupplová, Blažena Kramešová, Vlasta Mecnarowská, Jana (Truda) Šedová, Bedřich Synek, Ferdinand Šnajberk.

Často v duchu děkuji Slováckému divadlu, že jsem u toho mohl být. Roman Mecnarowski vedl zkoušky s velkou otevřeností, nikdo se nebál promluvit a přispět svým nápadem či postřehem, všichni jsme se těšili na příští den. Měl jsem při ruce ruský originál a tak jsme významy replik neustále upřesňovali a revidovali zastaralý překlad. Pochopil jsem, jak může být dramaturg divadlu užitečný - a že nejkrásnější těžiště jeho práce leží uprostřed dialogu mezi autorem a herci. Mé studium teatrologie dostalo nový impuls, hlubší smysl. Dnes se snažím, aby moji studenti na JAMU mohli zažít něco podobného, aby přistupovali ke každé divadelní práci, zvlášť k té, která je mimo "centrální" pozornost médií, s pokorou.

V roce 1979 jsem byl na premiéře Višňového sadu v režii Miloše Hynšta; odkojen ruskou avantgardou měl odvahu zasadit hru do cirkusové manéže, která byla scénografem Jozefem Cillerem vyznačena místo pilin kruhem opadaného višňového listí. Herci do ní vstupovali s osobitými gagy jako v cirkusu skrze rudou plyšovou portiéru, nad níž bylo místo pro orchestr. Na scéně se nacházelo různé harampádí, i ležící skříň, jakási rakev, z níž na konci vyleze stařičký Firs, pronese svůj monolog a zemře. Čechov jako cirkusová klauniáda? Vypadá to divoce, ale neztratil se existenciální rozměr jeho výpovědi. Balanc na pomyslné visuté hrazdě života a smrti.

Váš Platonov v úpravě a režii Břetislava Rychlíka je můj třetí silný zážitek z Čechova ve Slováckém divadle. Moc mne potěšilo, že jsem v programovém bulletinu našel odkazy na Miloše Hynšta a osobní vzpomínku Břeti Rychlíka na představení, které ho nějakým způsobem formovalo. Byl jsem vaším Platonovem nadšen. Potvrdilo se mi, že groteskní stylizace, artistnost a gagy neubírají nic na Čechovovu vidění společnosti a člověka, že je to naopak rentgen, který může jít do hloubky - s podmínkou profesionálního užití tak složitého nástroje. Patří k němu metaforická scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové, ušité s velkou pečlivostí, ale i hudba, světelný design, pohybová spolupráce. Samozřejmě dramaturgie, kterou nelze okatě vidět, ale je všudypřítomná. Razantní režijní přístup Břeti Rychlíka je plný nápadů, vyhrocených situací a jejich konfrontací v kontextu celkové mizanscény, je nelítostný a krutý, což odpovídá syrovosti textu, který neprošel kosmetickou dílnou Mchatu. Až na jedinou zbytečnou repliku jsem obdivoval „aktualizaci“, která v souhře všech znaků vytváří přirozenou paralelu k dnešní vyprázdněné a snad až k smrti se ubavivívší společnosti.

Herecké výkony jsem si nechal na konec, ne jako poslední v řadě, ale jako grunt, bez něhož by se stavba rozpadla. Galerie typů je tvořena ostrými individuálními charakteristikami, na principu, kterému Brecht říkal "gestus postavy", zahrnující v sobě komplexně všechny její složky, motivaci, vzezření, pohyb, mluvu i určitou míru hereckého nadhledu. Každý z vás to podle mne dokázal obsáhnout v perfektní zkratce, se smyslem pro detail. Prolnutí nadčasového obrazu společnosti s individuálními vášněmi či pseudovášněmi a přízemní banality s drsnou tragikou lidské existence zaujme diváka tak, že zapomene na délku představení.

Můj třetí zábavný Čechov ve stínu smrti na Vašem jevišti.

Děkuji Vám a srdečně zdravím, všechno dobré do nového roku!

Miroslav Plešák

V Brně 28. 1. 2018

P. S. Inscenace Oxany Smilkové jsem bohužel neviděl.