Terezko, tak jak jde zkoušení Chicaga?

Zkoušení jde docela dobře, je nás v Chicagu opravdu hodně, takže některé scény jsou náročnější na koordinaci všech. Obecně ukočírovat tolik lidí na jevišti je umění a myslím, že paní režisérka to umí. 

Čeká tě velká role půvabné vražedkyně Roxie Hartové. Zvolila jsi nějakou speciální přípravu?

Musím přiznat, že co se týká Roxie, tak mi tato role byla vždy sympatická. Spojovala jsem si ji po svém s Marylin Monroe, s dívkou co vypadala velice naivně, ale uvnitř to byla žena uvažující do hloubky, a tak vždy měla, co chtěla. To mají Marylin a Roxie společné. Co se týká přípravy, tak stále piluji písničky a tanec, to pro mě není každodenní chleba, tak na tom musím víc pracovat.

Muzikál je žánr, který „hraje, zpívá a tančí“. Která z těchto tří částí je pro tebe nejobtížnější?

Jak jsem psala, zpěv a tanec jsou pro mě určitě méně častější aktivity, než samotná činohra. Ale musím říct, že nejmíň jistá se cítím v tanci. Chce to hodně pilování, ale naštěstí se mě moc choreografií netýká (úsměv).

Na jevišti bude i živá kapela. Co to pro tebe jako herečku znamená?

Živá kapela je pro herce plus. I co se týká případných chyb. „Živý“ muzikant se Vám přizpůsobí, když zapomenete nastoupit, ale s podkladem je to horší. A také jsou to prostě lidé, kteří s ostatními tvoří celek a mají v sobě energii, a to je vždycky lepší než přehrávač. 

Jaký je tvůj vztah k muzikálům obecně? Máš je ráda a snila jsi někdy i o roli v Chicagu?

Upřímně jsem si nikdy nemyslela, že budu v muzikálech hrát. Ani jsem k nim nikdy netíhla. Líbil se mi muzikál Mary Poppins v brněnském Městském divadle, ale já jsem si na takové role nikdy nemyslela. Necítila jsem se na to. Ale už Pokrevní bratři nebo Hra o pyžama, muzikály, které jsem nazkoušela v SD, pro mě byly výzvou a jsem moc ráda, že jsem ty možnosti dostala. Donutí Vás to na sobě pracovat, a to je dobře. A za Chicago znovu děkuji tam nahoru do druhého patra a i ještě výš.

Na jevišti už máš poměrně dost zkušeností. Přesto, míváš ještě někdy trému?

Já jsem velký trémista. Pořád mám trému. Dokonce jsem se musela naučit pár dechových cvičení na uvolnění. Ale nejvíc před svými blízkými. Když mi tam sedí maminka, nechci to pokazit. I když vím, že ona mě vždycky na jevišti přijme. A taky nechci nic ostatním kolegům na jevišti zkazit, ale to je asi typický strach. 

Blanka Šmejdovcová