Pavel Hromádka
"Klaďasové a záporáci"

Pavla Hromádku lze asi nejvýstižněji charakterizovat jako velmi hloubavého, ale přitom svérázného a vtipného člověka. Možná i právě proto je ideálním představitelem navenek seriózních postav, které se však ve svém nitru často utkávají s osobními rozpory, neboť se v dané situaci hodlají zachovat velmi často "co nejvýhodněji". Někdy by se dalo říci, že je přímo zrozen pro role morálně pochybených lidí, kteří své okolí záměrně matou kultivovaným chováním, dokonalým vzhledem a pronikavou inteligencí. Pavlovi "záporňáci" jsou pravděpodobně tolik přesvědčiví proto, že on sám v reálném životě představuje "klaďase". Jak se na to dívá on sám jsme si povídali v kanceláři dramaturgie, tedy v prostředí, pro které je typické střídání zvuků z drnčícího telefonu a inspicientské hlasatelny.

Na konci března jsi se definitivně stal ředitelem velkého úřadu. Jak se ti žije mezi úředníky?
Jsem takovým ředitelem, který se spíš o úřad bojí než že ho řídí. Jemu, tedy Josefu Grossovi, řediteli, kterého hraju, se mezi úředníky žije těžce. A mně tím pádem taky. V osobním životě ale s úředníky problémy nemám. Rád bych Grosse ještě chvíli hrál. Jsem vděčný za tuhle roli. Jednak je velká - velký úkol pro mě, a taky se k něčemu vyjadřuje. K něčemu ze současnosti.

Hodláš na tomto postu chvíli pobýt nebo se raději vrátíš zpět?
Řekněme, že než přijde derniéra. (smích)

V rejstříku tvých rolí je zajímavé, že dosti často hraješ postavy, zastávající významný post: ředitel, král, šéf pekel, manažer, vévoda, předseda, arcibiskup aj. Netoužíš podvědomě po tom "něco řídit"?
To je docela otázka "na tělo". Nerad to přiznávám, možná i před sebou, ale zdá se mi, že něco takového ve mně opravdu dřímá. Teď se učím například "řídit" rodinu.

Je to "jen" náhoda nebo tě role prostých lidí bez moci příliš neinspirují?
Tak to určitě není. Mě inspiruje jakákoliv role. Je to moje práce a beru za povinnost najít inspiraci v každé roli, kterou dostanu. Neskromně si myslím, že je to možné a že to dělám. Je ale pravda, že více mě zajímá potkat se s rolí, která vyzývá k hledání něčeho pod povrchem, něčeho nejednoznačného, či k hledání jakési vnitřní pravdivosti. Rád zjišťuju, odhaluju, poznávám, dozvídám se - o sobě, o druhých, o věcech hlubších, ne viditelných prvním pohledem. Jestli má role nějaký společenský vliv, postavení, moc, to pro mě tolik neznamená. Ale i kdyby, role si stejně nevybírám. (smích) A že dostávám role takové, jaké dostávám, je asi tím, že nějak působím na své okolí a podle toho mi jsou "přiděleny". On je to totiž taky risk - dát roli někomu, kdo se na ni podle toho jak ho znám, nehodí, protože to nemusí "vyjít". Ale často to bývá velmi zajímavý výsledek. Chce to odvahu a schopnost vidět hloub a chtít víc než to "zaručené".

V současné době zastáváš také funkci lektora dramaturgie, což s sebou nese i jistý druh "úředničiny". Co to v tvém případě obnáší?
Úplně novou zkušenost podívat se na dění kolem divadla z jiného úhlu. Procházejí mi rukama články, rozhovory, texty. Hlavně mě baví probírat se starými programy, minulostí Slováckého divadla. Jenže na to nemám moc času. Mým úkolem je třídit, archivovat, zařazovat, taky kopírovat co je třeba a sem tam i něco napsat, když mi je natolik důvěřováno, že mě tím někdo pověří. (smích) Prostě tak trochu pomocná síla - což nemyslím nijak negativně, aby se někomu uvolnily ruce k opravdu tvůrčí práci - vybírat a připravovat texty, které se ve Slováckém budou hrát nebo třeba psát rozhovory s herci, že slečno dramaturgyně? (smích)

Mohl jsi to nějak využít na jevišti?
Je sice pravda, že každá zkušenost může herce obohatit pro jeho práci na jevišti, ale zatím jsem, myslím, práci lektora dramaturgie v žádné roli nezužitkoval. Třeba to na mě teprve čeká.

V současné době "kopeš" za inscenační tým Davida Vackeho, pod jehož režijním vedením se připravuješ na Venciho, hlavního rozhodčího ve hře Štovík, pečené brambory. Probíhá tentokrát spolupráce s režisérem Klubu sebevrahů, ve kterém jsi hrál zákeřného předsedu, na fotbalovém hřišti fair play?
Mohl by snad Mirek Dušín připustit něco jiného než fair play? (smích) Ale jedno mají tyhle dvě práce společné. Zase mi David svěřil roli toho největšího padoucha ze všech. Obě role - Předseda klubu sebevrahů i Hlavní rozhodčí - používají lidi kolem sebe k uskutečnění svých plánů, svých ambicí. To mi došlo až teď. Nevím, co proti mně má. (smích)

Pokud vím, v dospívání jsi se vrcholově věnoval rychlostní kanoistice. Jak jsi na tom s fotbalem? Převažuje u tebe po sportovní stránce náklonnost k živlu vodnímu či suchozemskému?
Fotbal bych si moc rád občas zahrál a těším se, až budu (jestli!) někdy vést takový život, že i na to bude čas. K té náklonnosti k živlu. Když jsem začínal jezdit na lodi, ještě jsem ani neuměl plavat. A stejně jsem do toho šel a bavilo mě to. Při svém prvním závodě jsem se "cvaknul", jak říkají vodáci, čili převrhnul se a topil. A stejně jsem zas na loď sednul - přesněji řečeno - kleknul. Tak moc mě to bavilo a lákalo. Byl jsem rád na vodě, ale neměl jsem rád tréninky ve vodě čili plavání. I když jsem se na druhý konec bazénu "doplácal", bylo to utrpení. Ani dneska neumím plavat nějak rychle. Ale už aspoň vydržím, jak dlouho chci, svým tempem. Plavu rád, chodím rád po kopcích, po lese, rád bych občas pádloval a i ten fotbal si zahrál. Ale to bych musel žít jiným rytmem. Tyhle věci momentálně nestíhám.

Co tě v životě a na divadle víc baví - hrát "klaďase" či "záporáka"? Proč?
Tak, v životě mě vůbec nebaví hrát a doufám, že nic nehraju. A na jevišti - často si hledám složitější cestu. V klaďasovi něco záporného, v záporákovi něco kladného. Není to pak tak jednoznačné, tak lehce čitelné. A myslím, že je to zajímavější. Ale jak kdy. Někdy mě v tom režisér takhle hloubat nenechá a chce naopak pro svoji symfonii nástroj s jedním jasným tónem.

Za příjemný rozhovor děkuje
Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - říjen 2007)