Alžběta Kynclová

Tvář Slováckého divadla

V divadelní sezóně 2005/2006 vstoupila do souboru Slováckého divadla drobná, energická herečka, která vzbuzuje diváckou pozornost zejména v momentě, kdy na jevišti promluví. Její výrazně hluboký, jakoby "nakřáplý" hlas, totiž udivuje v kontrastu se subtilní postavou. Právě díky neobvyklé hlasové dispozici lze Alžbětu Kynclovou vidět převážně v rolích rázných a sebevědomých žen. Alžběta, které skoro nikdo neřekne jinak než "Ažka", šla ve šlépějích svého otce, herce SD Jaroslava Kyncla. Vystudovala činoherní herectví na JAMU, působila v Divadle Polárka (Řehoři, řekni ř, Krása nesmírná aj.), hostovala v Národním divadle Brno (Odile) a v Hoffmannově divadle (Ještě jednou profesore, Kdyby tisíc klarinetů, Hrátky s čertem aj.). Ve SD jste ji mohli vidět např. jako vězeňkyni, hrající mužskou postavu - Peachuma v Žebrácké opeře, neohroženou loupežnickou náčelnici Žofii v pohádce Princezny a loupežníci aneb Zmatky kolem Katky, zoufalou snoubenku Zdenu v komedii Vycucnutí anebo hubatou Madlenku v inscenaci Jak čert vyletěl z kůže.

Jako divák ses odmalička pohybovala ve Slováckém divadle. Patříš k těm hereckým dětem, které přímo z kočárku vytáhli na jeviště?
Budeš se divit, ale já jsem si poprvé zahrála, na rozdíl od svého bratra, docela pozdě - až v jedenácti letech. Bylo to v Lucerně, kterou režíroval Igor Stránský. Mám na ni moc pěkné vzpomínky. Tenkrát jsem velmi obdivovala Moniku Horkou jako Haničku, protože pro mě byla takovou princeznou, a Kamila Pulce jako mlynáře, který byl v mých očích spravedlivým a čestným hrdinou. To byli na dlouhou dobu moji nejoblíbenější herci. Jako dítě jsem účinkovala ještě v Našich furiantech a ve Strakonickém dudákovi.

Zahrála sis někdy s tatínkem?
Jednou jsem hrála jeho dítě ve Strakonickém dudákovi, ale to jsme spolu neměli žádný dialog. Vynahradili jsme si to až když jsem byla starší. Jezdili jsme spolu po vesnicích okolo Hradiště, kde jsme uváděli a vymýšleli program pro různé karnevaly.

Jelikož jsi studovala na Střední pedagogické škole, člověk by očekával, že se chceš stát učitelkou v mateřské školce. Jak to, že jsi se nakonec stala herečkou?
Já jsem si vždycky přála hrát, a proto jsem už od základní školy navštěvovala dramatický kroužek. V dramaťáku ve Štěpnicích mě to bavilo. Jezdili jsme na různé festivaly a také jsem tam měla poprvé možnost zahrát si s Jožkou Kubáníkem. Po "základce" jsem chtěla jít na Konzervatoř do Brna, ale neotvírali ročník, tak jsem místo toho šla do Kroměříže. Další rok jsem to už nezkoušela, protože se mi na škole hodně líbilo. A i když jsem tušila, že učit asi nebudu, protože na to - myslím - nejsem dostatečně trpělivá, školu jsem dostudovala. Touha hrát mě ale neopustila, takže jsem se potom přihlásila na JAMU, kam mě přijali.

Díky oběma rodičům, kteří pracovali v divadle, jsi měla představu o tom, jak vypadá praxe. Stalo se ti, že by tě v průběhu studií na JAMU něco vysloveně zaskočilo nebo zklamalo?
Ze začátku to pro mě bylo moc teoretické, protože jsem chtěla hned hrát. Moje představa byla taková, že budeme zkoušet buď nějakou konkrétní hru nebo alespoň ucelený příběh - tzn. dostaneme roli, naučíme se texty apod. Jenže my jsme - kvůli ovládnutí herecké techniky - zkoušeli jednu situaci třeba půl roku. Časem jsem samozřejmě pochopila, jak je důležité znát herecké "řemeslo", a byla jsem ráda, že jsem se naučila např. improvizovat. Na JAMU jsem také zjistila, jak moc je ve mně SD zakořeněné. Když jsem totiž poprvé šla např. do HaDivadla nebo do Divadla Husa na provázku, tak jsem se setkala s natolik odlišným divadelním přístupem, že mi chvíli trvalo, než jsem mu přišla na chuť.

I když jsi po škole získala angažmá v Divadle Polárka, po mateřské dovolené se tvoje životní cesta nasměrovala opět k učitelství. Působila jsi v Brně na Kociánce jako asistentka učitele pro mentálně postižené děti. Nechybělo ti divadlo?
Divadlo mi chybělo. Po mateřské jsem se totiž nemohla vrátit do Polárky a byla jsem ráda, že jsem díky pedagogické škole získala tuto práci. Měla jsem třídu 18ti letých "dětí", kterým jsem často četla a hrála pohádky a starala se o jejich rozptýlení. Mým úkolem bylo vytrhnout je ze stereotypu a udělat jim zajímavý den. Víc než o to, aby se něco naučily, pro ně bylo důležité, aby měly hezký život. U mentálně postižených v tomto věku totiž učitel bohužel nemůže počítat s nějakým ohromujícím výsledkem.

Co ti tato práce "dala"?
Zbavila jsem se předsudků, které vůči mentálně či fyzicky postiženým lidem obecně panují. Naučila jsem se nebrat je jako "jiný svět, ke kterému musím přistupovat přecitlivěle". Postižení nejvíc ocení, když se k nim chováte normálně - neberete přehnané ohledy, jste spontánní a hlavně je nelitujete. I když to bylo zajímavé období, doufám že prospěšné práce, znovu se mi potvrdilo, že chci do divadla.

Jaký byl tvůj "dospělácký návrat" na jeviště SD, kde jsi kromě hraní vykonávala také funkci inspicientky?
Když jsem poprvé seděla za inspicientským pultíkem, tak se mi vybavily vzpomínky, jak jsem jako malá čekávala na stejném místě na svůj výstup právě ve zmiňované Lucerně a dívala se na představení. Také si pamatuji, jak mě tady v zákulisí paní Houbová napomenula, že se v divadle nesmí pískat, protože pak by herec mohl být na jevišti vypískán. Ona mě jako první seznámila s jednou z několika hereckých zásad, kterými se od té doby řídím.

V současné době tě možná bude víc znát dětské publikum, protože jsi představitelkou hromské loupežnice Žofie a odvážné Madlenky, která se nebojí ani čerta. Jaký je tvůj vztah k pohádkám? Hraješ v nich ráda?
Pohádky hraji moc ráda, protože se v nich můžu "vyřádit" a zároveň musím přemýšlet, jak postavu zpracovat, aby ji dítě přijalo. S dětským publikem mám tu zkušenost, že vnímá hru přes dospělého, takže pokud to baví herce, tak se baví i děti.

Kromě pohádkových postav tě diváci mohou vidět i v jiných rolích. Přirostla ti některá k srdci víc?
Mám je ráda všechny. Díky Zdeně jsem mohla hrát ženu o generaci starší a po letech v dramaťáku jsem opět partneřila s Jožkou Kubáníkem, u Peachuma jsem si zkusila divadlo na divadle, ve kterém jsem jako vězeňkyně hrála chlapa a díky Roselle jsem se naučila tančit a vůbec se v Sugar seznámila s úplně jiným druhem choreografické práce.

Máš šestiletého syna. Chtěla bys, aby následoval nejen tvoje herecké kroky? Mohla by se z toho stát rodinná tradice.
I když mi říkal, že by se chtěl stát hercem a umí docela přesvědčivě zahrát různé příběhy, v tomto věku člověk u dětí neví, jestli nejde jenom o dětskou spontánnost nebo hravost. Osobně si myslím, že by to pro něho nebylo. Ale nebudu mu bránit, kdyby někdy dostal nabídku do dětské role, nebo kdyby se v dospělosti rozhodl, že chce k divadlu.

Za příjemný rozhovor děkuje
Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - únor 2007)