Jakub Maceček

Režiséra Jakuba Macečka si pravděpodobně rychleji "vybaví" dětští diváci, a to díky humorné pohádce Princezny a loupežníci aneb Zmatky kolem Katky. V průběhu března se však s jeho tvorbou může blíže seznámit i dospělé publikum, neboť právě zkouší původní českou hru Villon F. (Na krk oprátku ti věší). Jakub Maceček studoval na brněnské JAMU obor činoherní herectví, pak ho ale zlákala činoherní režie a prezentoval se např. inscenacemi Budovatelé říše a Pěna dní od Borise Viana či Smetení Antigony od Romana Sikory. Po absolutoriu hostoval v různých divadlech takřka po celé České republice např. Národní divadlo Brno (Odile, Adam Geist), Divadlo F. X. Šaldy Liberec (Tři muži ve člunu, Satiry aneb Zmizení Píseckého), Divadelní společnost Petra Bezruče v Ostravě (Strašidlo Cantervillské), Divadlo Metro Praha (Milovat k smrti), Studio DVA Praha (Na konci duhy) aj. V současné době je na volné noze, žije převážně v Ostravě.

Cesty k divadlu bývají někdy velmi "přímé" a někdy dost "klikaté". Toužil jsi odjakživa stát se hercem nebo režisérem? Jak jsi se do divadelního prostředí dostal?
Díky nabídce, kterou uskutečnilo ředitelství gymnázia, na které jsem chodil - totiž, že třída, která se zúčastní divadelního festivalu soukromých škol, bude mít týden volna. Pro mě a spolužačku Hanu Kačorovou to byla taková motivace, že jsme společně napsali hru, odjeli s celou třídou na festival, teprve tam to nazkoušeli, a nakonec ještě získali jednu z hlavních cen. Po této zkušenosti jsem si řekl, že dělat divadlo je pohoda, dal jsem si přihlášku na herectví a oni mě vzali.

Na JAMU jsi původně studoval herectví, později jsi se zaměřil na režii. Daří se ti v divadle nebo i v životě zúročit herecké zkušenosti?
Ano, zahrál jsem si v Četnických humoreskách. (smích) V životě je vlastně každý herec a své zkušenosti zúročuje hlavně v momentech, kdy ví, že by mu příliš velká přímost mohla uškodit. Doufám, že to teď nebude vypadat, že jsem lhář.

Z jakého důvodu jsi přešel k režii? Nebavilo tě hrát?
Nejsem dobrý herec - tedy asi ani lhář. K režii jsem přešel, protože je jednoznačně mnohem svobodnější než herectví.

Tvými pedagogy byli zkušení a dnes už významní režiséři Peter Scherhaufer a Arnošt Goldflam. Jak vlastně probíhala výuka u dvou tak odlišných osobností, které zastávají rozdílné inscenační principy? Lze se z jejich vlivu vymanit a jít si svou cestou?
Původně jsem byl v ateliéru Petera Scherhaufera, jenže jeho až technicistní přístup inscenování a vyučování, kdy jsme např. každou hodinu museli rýsovat na milimetrový papír mizanscény, mi značně nevyhovoval. K tomu přispělo i neporozumění mezilidské. Režii jsem dokončil v ateliéru Arnošta Goldflama, který mi osobně dal mnohem víc. Nebyly tam technické přípravy, vyprávěli jsme si zejména o situacích a hned jsme si to zkoušeli na jevišti. Arnošt fungoval jako supervizor, který radí co a jak vylepšit, ale přitom člověku ponechává svobodu se samostatně vyjádřit. Člověk si tak měl možnost najít individuální způsob práce, který mu nejlépe vyhovoval.

A jaká je tvoje tvůrčí metoda? Dá se nějak popsat?
Tvořím intuitivně. Když režíruji, tak o inscenaci stále přemýšlím - ráno, večer, v autě, v hospodě apod. Na jevišti pak zkouším, jestli se moje konkrétní představy, dají v situacích a jednáních postav skutečně zrealizovat. Nechávám prostor k vyjádření i hercům, kteří mě mohou přesvědčit o tom, že jejich nápad může být šikovnější.

Ve SD bude mít světovou premiéru hra Villon F. (Na krk oprátku ti věší), kterou jsi napsal společně s Vladimírem Fekarem. Vypráví o legendárním prokletém básníkovi Francoisi Villonovi, který svým bouřlivým životem a nadčasovou poezií překonal svou dobu. Jak jsi dospěl k výběru tématu člověka proti době?
Původní inspirace pramenila z knihy Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové, kterou jsem si oblíbil natolik, že jsem ji jednu dobu četl opakovaně, a taky ze zkušenosti, kdy jsem na gymplu hrál Villona ve hře Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Villonovy balady mám rád, protože jsou otevřené a drsné, zároveň se mi líbí, jak se v nich dokázal sám zesměšnit a postavit se k životu ironicky. I když jsou několik set let staré, jsou ohromně vtipné a kromě Já u pramene jsem a žízní hynu, není většina z nich obecně příliš známá. Líbí se mi i to, že běžně mluví o věcech, u kterých se mnozí červenají, a že ještě dnes mohou být některé z jeho balad skandální. Proto jsem o něm chtěl inscenovat nějakou hru, ale žádná nebyla úplně podle mých představ, tak jsme si ji s Vláďou na základě četby o Villonovi a jeho době napsali sami.

Součástí tvých inscenací je původní hudba, která hodně přispívá k svébytnému výkladu daného tématu. Vzniká v nebývale úzké spolupráci režiséra a skladatele a jevišti málem dominuje. Máš nějaký důvod k tomu, že ji používáš v tak velké míře?
Mám rád inscenace, kde je hodně hudby, protože hudba je silný divadelní prostředek, se kterým se může dál pracovat. Kromě toho, že funguje jako podkreslení atmosféry, totiž dává rámec inscenaci a může s sebou nést podobné významové sdělení jako text. Choreografka Hana Charvátová se mi proto směje, že na co sáhnu, z toho vyleze "muzikál". Poslední autorskou hru Masky ve Studiu Marta jsme skutečně už od začátku s Vladimírem Fekarem a Mariem Buzzi pojali jako muzikál.

Proč dáváš přednost hudbě složené na objednávku před použitými skladbami?
Pro mě je lepší, když je hudba napsaná podle vlastních potřeb. Ke spolupráci si vybírám nejčastěji Davida Smečku nebo Maria Buzzi, protože mi rozumějí a kromě písní napíší i podklady pro blackouty apod. Takovou spolupráci upřednostňuji před hodinami strávenými vybíráním použité hudby. Ale vyloženě se tomu nebráním. Když přijdu na skladbu, která se mi líbí, tak ji použiji, ale většinou jako vzdálenou citaci nebo hudební odkaz.

Dříve jsi  inscenoval více současných her, v poslední době s některými dramaturgy píšeš nové hry nebo tvoříš dramatizace. To ti současná produkce natolik nevyhovuje?
Současná a zejména česká dramatika např. autorů Sikory, Trtílka, Horoščáka aj. se v divadlech bohužel těžko prosazuje. Psaní dramatizací nebo her se mi stalo nutností v momentě, kdy po mně divadla chtěla "klasické tituly". Abych si titul mohl alespoň trochu vybrat podle sebe, musel jsem často sáhnout po románu nebo povídkách, což znamená - zdramatizovat je. Pro potřeby konkrétní inscenace a divadla je tak nejčastěji píši s Vladimírem Fekarem a Tomášem Syrovátkou.

Jakou literaturu máš tedy nejraději a co tě z ní láká pro uvedení na jevišti?
Miluji literaturu poetickou, surrealistickou. Konkrétně poetiku Borise Viana, Richarda Brautigana, Raymonda Queneau apod.

Poházíš z Ostravy, studoval jsi v Brně a teď režíruješ po všech koutech republiky. Nemáš někdy chuť usadit se v jednom angažmá?
Na zkoušku bych to rád zkusil. Ale ne v každém divadle.

Můžeš čtenářům prozradit něco zajímavého o svém vztahu k našemu divadlu?
Mám tu spoustu přátel ze školy např. spolužáky z hereckého ročníku Ažku Kynclovou a Tomáše Šulaje, Míra Zavičár absolvoval v mé inscenaci Budovatelé říše atd.

Za rozhovor děkuje
Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - březen 2007)