Pavel Majkus
"Být průběžně namočený"

Pavla Majkuse můžete v případě hezkého počasí vídat procházet se podél řeky Moravy směrem k Jarošovu a zpátky - to v době, kdy vyplňuje čas mezi zkouškou a představením. Možná zahlédnete i sluchátka na uších. Mohlo by se zdát, že relaxuje, ale nemylte se, usilovně pracuje, neboť jeho zvykem je načíst si text role, kterou právě studuje, na kazetu a pak jej ukládat do paměti právě pomocí walkmana, a to v každé možné volné chvíli. Není to ale tak, že by stále jen pracoval. Dokáže se radovat - z krás přírody, z práce na své chaloupce, když mu to čas dovolí, ze společných chvil s rodinou, ze zpívání, hudby, stepu. A radost a pohodu také rozdává kolem sebe. I když ve SD působí trvaleji od roku 2002, jeho profesionální herecká cesta začala necelých dvacet let předtím právě na tom samém místě.

Pavle, protože se známe, leccos už o tobě vím. Říkám si, že by nebylo špatné něco z detailů tvého života nabídnout i divákům, kteří tě znají především z divadelního pódia skrze role, které ztvárňuješ. Asi málokdo např. ví, že nechybělo mnoho a mohl z tebe být důlní inženýr.
Ano. Po gymplu jsem přesně nevěděl, co dál, odvahu hlásit se na divadelní školu jsem neměl. Byl jsem bez jakýchkoliv divadelních zkušeností. V Hranicích jsme sice měli divadelní soubor, ale byl jen takový občasný a nějak jsem se tam prostě k tomu nedostal, tak jsem dělal spíš jenom muziku. Chodil jsem na hudebku na violoncello a potom jsem začal při gymplu jezdit do Ostravy na Lidovou konzervatoř, která umožňovala studentům a pracujícím věnovat se nějakému uměleckému oboru ve svém volném čase. Protože jsem předtím zpíval v cimbálovce, začal jsem nejprve chodit na zpěv a rok na to se tam otevřel i dramatický obor. Takhle jsem se dostal do ostravského divadelního světa, díky paní Vikové, která hrála u Bezručů a tento obor vedla. Když jsem se pak po gymplu rozhodoval, tak jsem tak dlouho váhal, až jsem přijímačky prošvihnul a jako první možnost jsem zkusil veterinu, což byla taková střelba na slepo. Ve druhém termínu už se dalo vybírat převážně jen ze strojáren, tak jsem šel na báňskou školu.

Jak jsi prožíval čas na této škole? A jak přišlo k tomu, že ses z hornické specializace přihlásil na herectví?
Pocházím z vesničky kde nebylo tolik kulturních možností. Až v Ostravě na báňské jsem začal objevovat kina, koncerty, divadla, festivaly - na jednom jsem poprvé viděl zlínský soubor, aniž by mě napadlo, že tam po čase nastoupím do angažmá. Na té báňské jsem právě zjistil, že jdu někudy, kde asi nebudu moc šťastný, že mě to úplně nenaplňuje, že dělám něco, co je vzdálené od toho, co je mi vlastní.

Bylo těžké dostat se potom na JAMU?
Těžší bylo z báňské odejít. Když jsem se dostal do prvního kola přijímacího řízení na JAMU, řekli mi, že mi chybí doporučení školy, které mi právě báňská nedala. Tak jsem tam studium ukončil a o prázdninách, kdy mi hrozila vojna a vypadalo to, že si budu muset najít nějakou práci, přišlo pozvání na elévský konkurz do Hradiště od Karla Neubauera, který tady tenkrát řediteloval. Nějaký kluk ze souboru jim odešel na vojnu a sháněli za něj náhradu. Tak jsem se dostal do divadelního "běhu". Tady jsem byl tři čtvrtě roku a pak jsem to zkusil znovu na JAMU a tentokrát už tomu přijetí nic nebránilo.

Vyrůstal jsi na vesnici, máš rád přírodu, ale také pocházíš z velké rodiny, ve které máte hodně blízko k muzice.
Naši zpívají bezvadně, jinak ale na nic nehráli, tak se snažili nalákat nás, děti, na hudební nástroje. Já jsem chodil na violoncello, sestra na klavír, brácha na klarinet a nejmladší brácha na trubku. No a dneska, když se sejdeme, tak uděláme rodinnou kapelku a zamuzicírujeme si.

Další tvůj velký koníček je step, tomu se už taky věnuješ nějakou dobu. Odkdy?
Od prvního ročníku na JAMU. Step byl jeden z předmětů na škole, který učil Radek Balaš senior. Protože jsme ve čtvrtém ročníku dělali absolventské představení Dobře placenou procházku a její součástí byl i kousek, kde se stepovalo (což se týkalo právě mojí role) a potřeboval jsem to udělat už na nějaké úrovni, tak jsem k panu Balašovi docházel na hodiny stepu navíc. On mi kromě toho pomáhal dál a díky tomu mi step vydržel funkční v nějakých těch základech i po studiu. Taky jsem tuhle svoji dovednost nesměle nabízel ze začátku ve Zlíně, kam jsem nastoupil po škole do divadla, jenomže v té době se tam hudební věci moc nedělaly a nebylo to taky tenkrát tak technicky vychytané jako teď, že si můžeš vypomoci mikrofonem, nazvučíš si plechy apod. Takže nějakou delší budoucnost tahle moje snaha neměla. Jednou jsem měl sice na stole v jakési hře nějakých pár kroků, ale to, co umím, bylo spíše jaksi utajené. Až když se potom ve Zlíně otevřel dramatický ateliér na Vyšší odborné škole herecké a hledalo se pokrytí výuky jednotlivými předměty, nabídl jsem, že bych v rámci pohybovky mohl step učit. A tak vlastně začalo, že jsem zase začal jezdit na konzultace ke svému bývalému učiteli do Brna a vše si oživil.

Ale jakési cílevědomé a hlubší věnování se stepu zažíváš asi teď tady v Hradišti a to i jako pedagog, ne?
No, ano, je na to víc času a dobré podmínky. Momentálně učím asi dvanáct lidí a to nejen z hereckého souboru.

Mluvili jsme o tvém soukromém zalíbení v hudbě a tanci, ty se ale s tímhle vším hodně rád setkáváš i na jevišti.
Tohle všechno mě baví a je to jeden z důvodů, který mě přivedl ze Zlína sem do Hradiště, protože jsem věděl, že se tady dělají rok od roku, sezonu od sezony hudební tituly a chtěl jsem si zachovat a rozšířit možnost věnovat se tomuhle všemu, co mám rád. V době, kdy jsem byl ve Zlíně, se tam hudebních titulů dělalo méně než teď.

Ve zlínském divadle jsi byl iniciátorem několika hudebních představení.
Snažili jsme se přesvědčit s některými kolegy vedení, že tenhle žánr na velké jeviště patří. Většinou jsme nakonec dostali prostor pouze v klubu. Ale mám na to spoustu pěkných vzpomínek - dělali jsme Muzikály do kapsy, přenesl jsem tam spolu se studenty "Vošky" svoje absolventské představení Dobře placenou procházku, neboť potřebovali titul, ve kterém by mohli absolvovat. Jeden titul totiž zrovna vypadl, což se v divadle obvykle řeší rychle a operativně, nejlépe tím, co už člověk dělal, co si pamatuje, protože už není čas připravovat něco úplně nového. A když studenti odešli, tak se to pak nazkoušelo ještě jednou a přebrali to kolegové herci.

Co byly Večery při svíčkách? Nebyl jsi dokonce jejich tvůrcem?
To byl takový komponovaný pořad, jakási hudebně divadelní montáž. Některé věci si přinesli herci, něco jsem já naťukl, že jsem je tak trochu ponoukl, proto jsem trval na tom, abych byl uvedený v programu slovy "dohromady dal". Vize programu byla taková, že se každý Večer při svíčkách promění, ale ukázalo se, že některé věci jsou tak dobré, že byla škoda je nezopakovat. Takže vznikly tři večery, které se nepravidelně obměňovaly. Mimo herecký soubor tam vystupoval v samostatném bloku např. Jožka Holcman se svými postřehy ze soudních síní.

Tvojí nejčerstvější rolí ve SD je Pan Bennet z inscenace Pýcha a předsudek. Je ti vlastní role otce velké rodiny? Jaká to byla práce?
Tak to se trefilo - otec pěti dcer! A vpodstatě by mohly být všechny moje!!! Trochu mi to připomíná i moji rodinu. (smích) Práce byla velice pěkná. Nepodaří se vždycky, že by všichni tak intenzivně šlapali, bez mrknutí oka, povzdechů, nadávání nebo stěžování si. Na začátku jsme vyběhli na tu hereckou stopu a pak jsme po ní jeli jak ohaři! Bylo to radostné.

Je ti Pan Bennet blízký? Myslím si, že v tobě tak trochu je.
Přál bych si, aby ve mně byl. Líbí se mi, jak se vyjadřuje světem střihů a košaté mluvy, kterou my už dnes nemluvíme. Pro nás je dneska těžké si to jenom vzít do pusy a naučit se to, ne tak ještě takovou větu stvořit. Ale možná se mi ta práce i moje postava líbily taky proto, že jsme partneřili s Jarkou Tihelkovou, se kterou už jsem několikrát na jevišti stál. Ona dělá tu paní Bennetovou tak bezvadně - jako sekýrnici a současně matku "kvočnu", že ti to prostě nedá, abys to nějak kazil. A ještě tě to inspiruje. Dramatizace Pýchy je opravdu dobře vybraná a krásně přeložená. I když na první pohled to tak nepůsobí. A je to dar mít režiséra, který ti to předestře a postupně ti odhalí všechna ta zákoutí a všechny ty možnosti, které ty nevidíš. Ne u každého textu si hned na poprvé řekneš - to je bomba. Já třeba tenhle odhad nemám a obdivuju to, když ho někdo má. No a myslím si, že je velká zásluha pana Lipuse, že byl tak důsledně trpělivě umanutý a laskavým způsobem zdůrazňoval, že ještě tato věc, o které už říkal, aby se tam objevila, tam ještě stále není. A ono ti to nedá. Vidíš, že nikdo na tebe nehuláká, nikdo tě nijak neblokuje, ale laskavě, skoro otcovským způsobem ti říká, že by bylo dobré, aby se tam objevila ještě tato "barvička". Bylo to velice fajn zkoušení.

Která z rolí z poslední doby je ti nejbližší - Ředitel Fil z cirkusu v Modré, modré, modré, mafián Psí dečka v Sugar, Harold Nichols v muzikálu Donaha!, trojrole ve Villonovi F. anebo ta, kterou právě zkoušíš?
Jak dopadnou naše námluvy s panem Goldonim, ve kterém budu hrát kupce Haarlema, ještě moc netuším. Ale jestli se můžu ohlédnout, vážím si velice postavy cirkusového ředitele v Modré. Po deseti letech jsem měl "kládu", což pro mě bylo těžké. Každý, kdo to viděl, ví, že je to postava, která musí nést těžkou životní prohru a přitom táhne tu komediantskou společnost, vše na ni padá, na začátku musí roztočit celý příběh. V té době jsem se zrovna stěhoval, takže to pro mě bylo náročnější, ale snažil jsem se i tak tu roli neošidit a dát jí, co potřebuje, aby byla uvěřitelná. Jsem za ni velice vděčný. Byla to pro mě jiná, nová, neznámá zkušenost, veliké rozpjetí té škály pocitů, kterými ta postava prochází, co všechno se na ni valí. Harolda Nicholse mám rád zase z jiných důvodů. Baví mě spíš postavy, které jeviště skoro neopustí. Nemusí to být hlavní role, stačí, když jsou v ději průběžně namočené. Baví mě i okamžiky, kdy se můžu na kolegu jen tak dívat a sem tam ťuknout, když vidím, jak se daří jemu. Je to krásný pocit vidět, že to kolegům jde, jak si nahrávají, smečují a diváci přesně zabírají. V Donaha! jako Harold totiž přicházím až po první třetině a to už kluci, co jsou tam od začátku, ten motor musí roztočit. Já pak už nastoupím do rozjetého vlaku. Podobné to je u trojrole opilého filozofa, kupce a básníka ve Villonovi F.

A teď úplně z jiného soudku. Jak se díváš jako otec na to, že tvoje dcera studuje konzervatoř - herectví?
Dívám se na to s povzdechem! Myslím si, že chlebíček u divadla je těžký, ale na druhou stranu, když jsem za svými rodiči kdysi přišel s tím, že končím svá inženýrská studia, jen smutně pokývali hlavou a vlastně mi na to neřekli nic. Do dneška jsem jim za to vděčný. Ekonomická situace naší rodiny byla totiž tenkrát těžká. Nás je šest dětí, já jsem nejstarší a ještě jsem si to mládí takhle prodloužil. Ale aspoň jsem si přes prázdniny domluvil brigádu v dolech a něco jsem i za ten měsíc rodině přivydělal. Takže - ať i Maruška jde tam, kam ji srdce táhne.

Jak se ti líbí na Slovácku jako Valachovi? Říkám to dobře?
No, nejsem zas až tak úplný Valach. U nás se to potkává ještě s Kravařskem, na valašské kopce se díváme tak trochu z dálky, takže opravdu Valachem se necítím. Ale na Slovácku se mi líbí. Dokonce musím říct, že až teď teprve objevuju další a další zdejší krásy - přes lidi až po to, že se město pěkně vyspravilo, že má komorní ráz, který mi vyhovuje, není to žádná uniformita, má mnoho krásných zákoutí. Když jsem tu byl kdysi jako elév, to jsem tudy jen tak proletěl.

Za rozhovor děkují
Pavel Hromádka a Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - prosinec 2007)