David Vacke

Milí čtenáři, v říjnové rubrice Host Slováckého divadla vám představíme dvě tváře, které spojuje jedna inscenace. Ponese název Klub sebevrahů a v listopadu bude mít premiéru na Malé scéně SD. Jedna z těchto "tváří" pro vás bude zřejmě nová. Patří Markovi Pivovarovi - dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a dramatikovi výše zmíněného Klubu sebevrahů. Druhá "tvář" vám bude určitě velmi známá, protože ke Slováckému divadlu patří již léta. Hostem "nehostem" bude David Vacke, který se vám představí ve své nepříliš časté, ale zato oblíbené "roli" režiséra.

David Vacke je pro mnohé diváky Slováckého divadla zejména Mirkem Dušínem v Rychlých šípech a Moderátorem v Kytici. Jeho nejčastější "role" však zůstává nepovolaným zrakům bezpečně skryta, protože se odehrává v zákulisí. Přestože ve Slováckém divadle působí převážně jako inspicient, příležitostně se věnuje také režírování. Ve specifickém prostředí Malé scény SD jste v jeho režii mohli vidět inscenace Vražda na Uhelném trhu, Olga a ďábel nebo Autobus na lince 21. Kromě toho je aktivním tvůrcem recesistického seskupení Divadlo Parodyje a úspěšným přeborníkem sportovních klání v subbuteu a petanque.

Ve Slováckém divadle pracuješ více než deset let, ale tvoje vazba je daleko delší. Myslíš si, že SLO-VACKE divadlo, jak jsi ho vtipně pojmenoval na své internetové stránce, je osudem rodiny Vacků? (Pozn. aut. Otec Vojtěch byl nejen dramaturgem SD, ale i dramatikem, manželka Irena je herečka, bratr Ivan osvětlovač a Ivanovi potomci Ondřej a Bára se už v SD objevili v několika dětských rolích.)
Při tom výčtu to tak vypadá, ale tím názvem to asi nebude - to by osudem naší rodiny muselo být i muzeum, konzervárny, noviny, spořitelní družstvo - to vše je SLO-VACKE. A tak oním osudem bude spíše tátova vojenská služba, která jej z Čech zavála až sem na Slovácko.

Divadelní podhoubí vaší rodiny tě v dobrém poznamenalo. Co bys považoval za první impuls, který tě přiměl k myšlence stát se tvůrcem, konkrétně zkusit režírování?
Musím se přiznat, že na konkrétní impuls si nevzpomenu. Snad jen, že jsem se jako inspicient a později asistent režie neustále snažil kecat do režírování panu řediteli, a jelikož i jeho číše trpělivosti jednou přetekla, musel jsem si najít vlastní píseček.

A dříve jsi sklony někoho režírovat u sebe nepozoroval?
Jestli tím myslíš s někým manipulovat v soukromí, tak to snad ani ne - a pokud ano, těžko bych to mohl sám posoudit. Zatím si ale nikdo nestěžoval. Na druhou stranu je pravda, že v šesté třídě jsme se spolužáky nazkoušeli pod mým "režijním" vedením pohádku Čert a sedlák, kterou jsme pak, premiérově a derniérově zároveň, předvedli před naplněnou Malou scénou.

Premiéra a derniéra zároveň? To se pohádka nelíbila?
V tom to naštěstí nebylo, ale protekčně laciný pronájem sálu měl jen velmi omezenou platnost - na jedno představení. A taky někteří kamarádi nezvládali zcela bez problémů klasickou hereckou trému. Pamatuji si, že představiteli titulní role sedláka se tak klepaly ruce, že rozvibroval polovinu celé dekorace - a jedenkrát mu tento zážitek stačil. Dnes je naším předplatitelem a divadla si jezdívá pravidelně užívat v klidu hlediště až z Brna. Takže nakonec mé prvotní divadelní aktivity přece jen zanechaly nějakou pozitivní stopu.

Nechtěl jsi své divadelní ambice utvrdit studiem na DAMU nebo JAMU?
Chtěl, ale oni nějak nechtěli mě. Asi proto, že jsem neměl ty ambice. Když jsem končil gymnázium, řekl jsem si, že to zkusím, ale zároveň mě uspokojovala jistota inspicientského místa ve Slováckém a příslib režijních asistencí apod. Zkrátka mi chyběla ta správná studijní dravost - odjakživa, profesorský sbor hradišťského gymplu by mohl vyprávět.

Lidé tě znají jako veselého člověka a optimistu, přesto tvým nejnovějším režijním počinem bude inscenace s názvem Klub sebevrahů. Změnilo se něco v tvém životě natolik, že začínáš tíhnout k depresivním látkám?
Tak pozor, Klub sebevrahů není vůbec depresivní, i když název by k takovému pocitu mohl svádět. Ale je fakt, že hry ve kterých jde o život mají výhodu silného tématu, neboť jak se říká: když nejde o život, jde o.

A jaký tedy je Klub sebevrahů? Co tě na něm zaujalo natolik, že se pouštíš do jeho inscenování?
Je to velmi vtipná dramatizace poměrně známé knihy, kterou jsem předtím v podstatě neznal. Marek Pivovar nabízí ve svém Stevensonovi lákavou směsici černého humoru, jemné satiry a mnoho dalších druhů humoru, jež se mi ještě nepodařilo zcela odhalit. Kromě toho text poskytuje prostor pro improvizaci hereckou i režijně-autorskou a hlavně máme v divadle herce, se kterými je radost na takové komedii pracovat. A pevně věřím, že tu radost s námi potom budou sdílet také diváci.

V inscenaci Maškaráda (verze Arbenin), se pro tebe naskytla další herecká příležitost - hraješ hraběte Špricha. Jak se ti hrálo, ale i asistovalo pod vedením Oxany Smilkové? Jaké to je, když jeden režisér, režíruje druhého?
Při práci s Oxanou Smilkovou nejsem ani trochu režisérem - pokud jsem jím vůbec kdy jindy. Role Špricha pro mě byla poněkud netradiční a jistě zajímavou hereckou příležitostí, a právě v kombinaci s povinnostmi asistenta a inspicienta také asi nejnáročnější, jakou jsem zatím poznal. Dokonce natolik, že poslední týdny zkoušení s režisérkou Smilkovou jsem místo sebevraždy pomýšlel s kolegy na obdobný násilný čin - ovšem nasměrovaný na někoho úplně jiného než na sebe.

Kromě toho, že jsi nadšený divadelník, tak jsi i vášnivý sportovec a organizátor různých sportovních utkání např. bowlingová liga SD aj. Co tě čeká v nejbližší době, a co připravuješ?
Uvažoval jsem, že bych v rámci přípravy na Klub sebevrahů uspořádal soutěž o co nejnápaditější sebevraždu, ale jak tak nad tím přemýšlím, asi bude bezpečnější zůstat u toho bowlingu, petanque, subbutea, tenisu,.a jiných životních radovánek.

Za příjemný rozhovor děkuje Hana Hložková

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Říjen 2005)