Slovácký GEN - Jožka Kubáník

Text uveřejnil týdeník DOBRÝ DEN S KURÝREM 6. listopadu 2006

Dnes ho v divadle čeká premiéra, což je pro něj posvátné. Všechno ostatní jde stranou. Hra Léto v Laponsku je o klukovi, který se díky holce vymaní z područí rodičů. "Je to moc dobrá hra, dobrý je i režisér Jirka Honzírek," těší se Jožka Kubáník, který v ní hraje s Jitkou Joskovou, Mírou Zavičárem, Irenkou Vackovou a Kamilem Pulcem, tedy se samými jemu milými kolegy. "Bojím se, abych jim to nezkazil. Pořád se něčeho bojím. Nechci, aby po mně zůstaly zmetky."

Na konzervatoř, nebodo konzerváren?
"Nikdy jsem nechtěl být ničím jiným než hercem," prohlašuje rezolutně jeden z nejpopulárnějších herců Slováckého divadla. Už v mládí navštěvoval dramatický kroužek u paní učitelky Jany Vápeníkové spolu s Alžbětou Kynclovou, dnes jeho kolegyní. Taky se zúčastňoval recitačních soutěží, občas nějakou vyhrál. "Stejně jsme se tam scházeli pořád stejná parta, jednou to dali jednomu, příště jinému," poznamenal. Když v posledním ročníku základní školy vyplňoval dotazník, čím by chtěl být, napsal - konzervatoř. "Vidíš, to je aspoň rozumné rozhodnutí," zajásal jeho třídní. "Bylo mi to divné. Pořád o tom pochyboval a teď najednou souhlasil. Pak jsem pochopil proč. Přečetl to jako konzervárny." Nakonec Kubáník skončil na gymnáziu v Uh. Brodě. Nijak valně se neučil, zato poznal řadu dobrých kamarádů. Dodnes se s nimi rád setkává.

Studentský taxikář Otík Kallus
Ve čtvrťáku si podal jednu jedinou přihlášku, a to na JAMU. "Nepřipouštěl jsem si, že bych se na ni nedostal. Nevzali mě," vzpomíná na těžké začátky. Po maturitě se zaregistroval na pracovní úřad. Vydržel tam tři dny! Pak mu zavolali ze zlínského divadla, že hledají nápovědu, a Kubáník nastoupil. "Byla to výtečná škola," hodnotí s odstupem času. "Po roce mě přijali do dramatického ateliéru na právě otvíranou Zlínskou školu umění. Následovaly moc pěkné tři roky, hltal jsem každé slovo učitelů." Z docela silného ročníku se většina jeho spolužáků divadlu věnuje dodnes. Simona Babčáková hraje v Praze v Dejvickém divadle, divadlo dělá i Hana Tunová, Marcela Šiková či Pavel Riedl. Eva Kadavá je zprávařkou na Frekvenci 1 a na Evropě 2. "Včera mi psala, že si bude někde za Prahou stavět dům," připojuje Josef. " S některými spolužáky se pořád vídáme, s jinými si občas napíšeme. Teď v neděli mi volal Pavel. Prý má před sebou program z jedné naší školní inscenace a neví, kdo to tam vedle něj stojí. Je to jedna naše spolužačka. Měla to těžké. Ze školy odešla, pak začala fetovat, dělala snad někde v kasínu, ale prý se k divadlu vrátila," poodkrývá příběh naštěstí se šťastným koncem. V ročníku pod ním byl i Otto Kallus, dnes hvězda nekonečných Rodinných pout. "Když dělal přijímačky, vyslovil neprozřetelně větu: Pokud mě vezmou, budu tě vozit denně do Zlína z Hradiště autem," vzpomíná na kolegu a kamaráda ze štěpnického sídliště. "Vzali ho. Na nabídku nezapomněl a hezky jsem si to pak užil." Na jednu cestu Kubáník vzpomíná obzvlášť rád. "Tenkrát jsme hráli v Naganu s Kanadou. Celou cestu do Zlína jsme v autě řvali a povzbuzovali naše borce. Když nám dali Kanaďané gól, Otta málem zlomil volant vzteky. Nakonec jsme ale vyhráli."

Hradišťští herci patří do Slováckého
Po škole Kubáník dostal asi šest nabídek na angažmá, zůstal ve Zlíně. "Nebylo to moudré rozhodnutí, mnozí mě přehlíželi," míní a vzpomíná: "Byl jsem obsazený do velké role. Když jsme šli poprvé zkoušet na jeviště, přišel za mnou režisér a řekl: Honza Nejedlý za mnou přišel s tím, že to bude umět líp, že umí šermovat, tak jsem mu tu tvoji roli dal. Nehoráznost! Větší sprosťárnu jsem u divadla nezažil. Nikdo se mě tenkrát nezastal. Dnes bych milého Nejedlého chytl za límec a vyhodil z okna. Tenkrát jsem nevěděl, co dělat." O to víc si Kubáník váží ředitele Slováckého divadla Igora Stránského, že ho vzal do Hradiště a dal mu možnost vyrůst. Nastoupil společně s Ottou Kallusem. "Až nedávno jsme se dozvěděl, že někdo prý v divadle tenkrát rozhlásil, že ředitel bere dva tanečníky," směje se Kubáník nad tehdejším pocitem slona v porcelánu. "S Ottou máme velké potíže s koordinací jakýchkoliv pohybů a naše taneční kreace jsou spíš určeny do velkých revuálních pořadů, přesto se nám nikdo neposmíval, nikdo si z nás neutahoval. V jiných divadlech je to věc naprosto nevídaná. I za to mám Slovácké rád." Nakonec odstrkovaný zlínský herec vytvořil v Uh. Hradišti takové role, o jakých se dnes jeho bývalým kolegům z krajského města jenom zdá - Trigorin, Smerďakov, David, Kujón, Audubon, Kazarin, Saturnin a další a další. Nejvícekrát oblékl kostým Dlouhého Bidla z Rychlých šípů, které se také staly nejpopulárnějším kouskem Slováckého divadla. "To je taková srandička, kterou mám moc rád. Kdysi mi jedna divačka řekla, že by mě chtěla doma, že ta má prapodivná chůze jí dává naději, že jsem hodně skladný, že se vlezu i do skříně. Ne všechny role se mi ale povedly tak, jak by se mi povést mohly. Ale od jisté doby to neříkám, jen si to někde v sobě myslím. Potkala mě totiž paní a děkovala za roli, o níž jsem byl přesvědčený, že šla zvládnout líp. Říkala, že to byl nejsilnější zážitek u divadla. Styděl jsem se."

Kubáník Slovácké doslova prodal!
"Když jsem viděl, jak to ve Slováckém divadle funguje, kolik je tady výborných herců, přišlo mi líto, že se o tom pořádně nikde neví," říká nejen herec, ale také tiskový mluvčí hradišťské kapličky umění. Když do ní Kubáník přišel, Slovácké divadlo bylo známé v regionu, dnes jeho jméno skloňuje celá republika. "Využil jsem svých kontaktů a začal o divadle dávat vědět. Mám z každého úspěchu radost. Občas nás v divadle napadne nějaká akce, s radostí a bez nároku na odměnu ji zrealizujeme a hned je ještě veseleji. Snažíme se o nadsázku a věřím, že to k něčemu je. Není dobré se brát příliš vážně. Několikrát jsem slyšel, že médiím poskytuji informace o čemkoliv a kdykoliv. Není tomu tak. Nic z toho, co dělám, nedělám nahodile. Naopak. Všechno má přesný řád," prozrazuje Kubáník, ale o jaký řád se jedná, nechtěl prozradit ani nám. "Je to moje know how. Čtu odborné časopisy, sleduji trendy v reklamě, v marketingu, komunikační strategie, snažím se mít přehled, baví mě to." Před čtyřmi roky odpovídal na dotaz, čeho by chtěl na postu mluvčího dosáhnout. "Tenkrát jsem jen tak bez rozmyslu plácnul, že bych chtěl, aby se stalo Slovácké divadlo nejlepším divadlem v republice. V té době to bylo naprosto nemyslitelné. Dnes je ta trofej na dosah. Na špici už jsme, jeden hlas sem nebo tam není tak zásadně určující." Svou misi Kubáník zvládl na jedničku a co bude dál? "Možná budu pokračovat ve Slováckém divadle a dám si další cíl, možná půjdu do jiného divadla, možná se divadlu přestanu věnovat," uvažuje nahlas. "Nevím. Nebo se mi taky přestane dařit. I to se může stát. Člověk by měl myslet na všechno."

Spíkr a reklamní agent
Josef Kubáník se se svou vyřídilkou a svými nápady nikdy neztratí. To dobře věděli v Rádiu Publikum, kde měl se svojí spolužačkou vlastní pořad. A byl velmi úspěšný. "Přišli jsme s tenkrát ještě neexistujícím formátem. Škoda že jsme si ho nezaregistrovali, mohli z nás být boháči, protože pak to začala jednotlivá rádia kopírovat." Tady se skamarádil s mikrofonem, což je pro něj dnes k nezaplacení. Poslední nabídku vrátit se do rádia dostal před dvěma roky, stal se hlavním hlasem Rádia Zlín. Přišly ale i další nabídky, které přijal. Moderovat nejrůznější akce - například aukci obrazů s Janem Rosákem, namlouvat komentáře k filmům, točit rozhlasové reklamy. Kdysi mu nabídli vymyslet reklamní slogan pro firmu. "Vyblbnul jsem se u toho a mělo to úspěch," hlásá dnes spolupracovník několika agentur v celé republice. "Odpoledne mi třeba zavolají s tím, že ta a ta firma by ráda dosáhla toho a toho. Někdy mám na rozmyšlenou dva dny, jindy dvě hodiny. Přicházím s nápadem, se strategií, vymýšlím kampaň. Někdy se to povede, jindy ne. I to mě baví a říkám si, jaké to bude, až jednou zavolají od Coca-coly a řeknou: Pane Kubáníku, jsme ztraceni, potřebujeme vaši pomoc. A já si vezmu týden na rozmyšlenou a pak řeknu: Dobrá, zachráním vás!" směje se.

Takový Kopaničár ze Štěpnic
Není to tak dávno, co vzal slavného režiséra J. A. Pitínského a kolegyni Jitku Joskovou na Žítkovou. "Můj tatínek nás povozil po místech, kam bysme se sami těžko dostali, a taky jsme zastavili u bývalé školy, u níž byla velká cedule s vysvětlivkami. Našli jsme kousek z třídní knihy i s poznámkami učitelů. Mezi pěti jmény bylo i to mé: Kubáník, a u toho strohá charakteristika pedagoga - je blbý!" Nejedná se o Josefovy předky, přesto jeho rodina pochází z Kopanic. Otec Josef se narodil ve Vápenicích, maminka Eliška v sousedním Hrozenkově. "Já jsem Hradišťák jak poleno," prohlašuje hrdě Josef. V Hradišti se narodil a kromě asi dvou let, co s rodiči bydlel ve Starém Hrozenkově, žije v Hradišti. "Je to nádherné město, nedám na ně dopustit." Na Kopanice se pravidelně vracel o víkendech a prázdninách. "Tenkrát mi to přišlo normální, ale dnes si říkám, že to bylo docela romantické," vzpomíná na dětství v Bílých Karpatech. "S bratrancem jsme chodili na pstruhy. Jasně že na černo. I když je mladší, chtěl být lepší a tvrdil, že je umí chytat do rukou. Nikdy mi to ale neukázal. Vždycky se vymluvil na hlubokou vodu nebo na propletené kořeny, nebo jednoduše na to, že tam ryby nejsou. Podle mě se bál ondater."

Pohádkoví prarodiče
Své herecké umění předváděl už v útlém věku. Hrával babičce a dědečkovi Šprtelovým divadlo. "Chudáci, muselo to být strašné. Budiž nám připsáno k dobru, že jsme hráli pohádky Karla Čapka," ohlíží se zpět a vzpomíná: "Kdysi měl dědeček zlomenou nohu, ležel v posteli a my jsme ho bavili divadelními kousky. Musel se na nás dívat celé dny, protože se nemohl pohnout, nemohl utéct. Měl nás ale moc rád a ze všech sil mi fandil. Už se mého profesionálního angažmá nedožil..." Dodnes má Jožka příhraniční Kopanice nejvíce spojené s prarodiči a většina vzpomínek vede k nim. Jako tato. "Jednou šla babička do obchodu a my jsme se s mojí milou sestrou a sestřenicí rozhodli, že ji překvapíme. Vytáhli jsme vlnu, rozstříhali jsme ji, všelijak navázali a udělali krásné strašidýlko," popisuje výrobu divadelní loutky. "Babička se vrátila a málem se zhroutila. Ona totiž někomu na zakázku pletla svetr a měla na to velmi vzácnou vlnu. Pak měla to strašidýlko dlouho vystavené na zrcadle." Kromě divadla miloval gramofon. U babičky poslouchal Holku modrookou od Petry Černocké, Yvettu od Jiřího Korna a rád si zpíval skladbu Táňo, nashledanou. Doma ležíval na zemi hltal všechny ty Hurvínky, Křemílky a Ferdy Mravence... Teď kouzlo gramofonu objevila jeho šestiletá neteř a taky se do Hurvínka zamilovala! U babičky Boženy Kubáníkové zase chodíval ke starému a obrovskému buku. "Trávil jsem čas vždycky ve spodních větvích, protože výš jsem nevylezl. Nebo bych vylezl, ale neslezl." Rád plenil na zahrádce maliny, černý, červený i bílý rybíz a ořechy a jablka, baštil žemlovku a pěry. K sousedům chodili na kravské mléko. "Nejhorší bylo, že nikde ve Vápenicích nebyl televizní signál, takže jsem byl zoufalý z toho, že v televizi bude soutěž Buď a nebo a já nebudu vědět, co dotyčný vyhrál."

Vždyť brýle nosí i Naďa Urbánková
Kubáníkovi rodiče se seznámili ve folklórním souboru Kopaničár. Snad proto si jeho otec vysnil, že Jožka bude hrát na nějaký hudební nástroj a pak půjde do cimbálovky. "Začali jsme houslemi a byly to tři roky utrpení. Pro mě i pro paní učitelku Stránskou, manželku nynějšího ředitele divadla, které to pořád chci připomenout, ale nemám odvahu," říká Kubáník a opět vzpomíná na jednu tragikomickou historku. "V té době jsem začal mít potíže s očima. Ale jaké tenkrát byly obroučky? Všechny stejné. Všichni, i děti, v brýlích vypadali jako Gustáv Husák. Moje zlatá maminka velmi pečlivě dohlížela, abych brýle nosil, i když byly příšerné, ale já jsem je vždycky za rohem strčil do kapsy. Jednou maminka přišla do houslí, aby viděla, jak mi to nejde. Hrál jsem samozřejmě bez brýlí, mžoural na noty, nic jsem neviděl. Maminka to nevydržela s nervama a zeptala se tiše, leč odhodlaně: Jožinku, kde máš brýle? To bylo jako rozbuška. Začal jsem brečet, jednak z té potupy, že si musím nasadit tu strašnou věc, jednak z toho, že jsem byl přistižen, že se neřídím radami rodičů. Nebyl jsem k zastavení, i když mě maminka i paní učitelka Stránská utěšovaly, jak to šlo. Nic nepomáhalo. Začaly být bezradné, já jsem pořád řval a pamatuji si jediné - jak paní Stránská ze všech sil volala: Vždyť brýle nosí i Naďa Urbánková, a jak hezky zpívá! Brzy jsem houslí nechal. Paní učitelka se mnou nadřela aspoň jednu skladbu, celá se hrála na struně A a umím ji dodnes!"

Učitel prezidentovy ochranky
Jakmile byla jedna kapitola zvaná housle uzavřena, otevřela se další - cimbál. Ale i tady se výrazný talent neprojevil. Po několika letech začal chodit na hodiny k panu učiteli Chovancovi. "Navzdory pochybovačům a posměváčkům, kterým se dnes posmívám zase já, mě vzal do muziky souboru Kopaničár její primáš Jan Rapant, a za tu jeho odvahu jsem mu dodnes vděčný," říká Kubáník. Nastala pro něj krásná doba, kdy hrál s muzikou po vinárnách, večírcích... "Hráli jsme třeba na zvěřinových hodech v Bánově a jeden z opilců po mně mrsknul těžký skleněný popelník," vzpomíná Kubáník. "V Březové jsme zase vyvolali hraním takovou euforii, že lidi nevěděli, co by nám za to dali, a přivedli do vinárny kobylu i s hříbětem. Ta se plašila, já lezl pod cimbál, ženské křičely, chlapi zpívali dál... Nebo kdysi jsme hráli Klausovi a jeho ochranka se chtěla naučit hrát na cimbál aspoň něco. Nadřeli jsme Běžela ovečka, to se hraje na čtyřech strunách po sobě jdoucích. Byli šťastní," s úsměvem sděluje Kubáník, který přiznává, že virtuozity ve hře na cimbál nedosáhl, a ani to zkoušet nebude. Své místo našel jinde.

Autor: PAVEL PAŠKA