Jsou režiséři, kteří by mě za improvizaci uškrtili 

Rozhovor byl uveřejněný ve Zlínském deníku 24. září

Pro dvaatřicetiletého herce a mluvčího Slováckého divadla Josefa Kubáníka se hradišťská scéna stala jeho druhým domovem. Jako mluvčí se stará o zviditelnění svých kolegů-herců jednoho z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších divadel nejen ve Zlínském kraji.
 
* Byla to práce, co vás přivedlo do Uherského Hradiště, na prkna, která znamenají svět?
Kdepak. V Uherském Hradišti mě přivedla maminka na svět. V té době jsem se ještě o divadlo nezajímal, nejdůležitější pro mě byl spánek a kojení.

* Která nabídka povolání přišla dříve? Mluvčí, nebo herec?
Jsem vystudovaný herec, takže jsem nejdřív divadlo hrál. Až pak jsem přišel do Slováckého divadla a zjistil, že je úplně nespravedlivě zařazováno do kategorie druhořadých divadel. Tak jsme se s kolegy do toho pustili, přešli, jak se s oblibou říká fotbalovou terminologií, do první ligy a teď jsme v čele tabulky.

* Co je vám z těchto profesí bližší?
Mámrád jednu i druhou. Jsem v tomto trochu rozpolcený. Marketing a public relations jsou záležitosti intuice a citu. Je to jakýsi dar, se kterým pracuji lehce a jde mi to tak nějak samo. Hraní divadla je záležitost hlavy. Přemýšlím nad postavami, trápím se u toho daleko víc, ale je to vždycky výzva, se kterou se rád utkávám.

* Kdy přišel okamžik rozhodnutí pro hereckou školu? Bylo herectví snem malého kluka?
V mateřské školce. Paní učitelky nám hrály maňáskové divadlo a mě to tak fascinovalo, že jsem o ničem jiném nikdy neuvažoval, i když jsem jednou nevím proč napsal, že bych chtěl být meteorologem. V sedmé třídě jsem uvedl, že bych chtěl studovat konzervatoř, pan učitel to ale četl jako konzervárny a rozzářil se se slovy, že to je konečně dobrý nápad. Pořád jsem měl ale o herectví hodně naivní představy. Ty vzaly za své až po maturitě. Věděl jsem, že když budu chtít u divadla obstát, že to bude stát hodně sil. Ale tak měto přitahovalo, že jsem si šel za svým a někdy i přes značnou nedůvěru jsem si to mé místo pod sluncem vybojoval.

* Berete hraní jako svůj koníček, nebo práci? Dá se v této profesi vůbec zdokonalovat a učit se? Nebo je to především o talentu a povaze člověka, být tak trochu exhibicionista a měnit svou tvář na jinou?
Neuslyšíte mě říkat, že jdu do práce. Divadlo nemůže být pro herce prací, kde si splní penzum povinností a jde domů. Má profese je pro mě zábavou a radostí. Ajak je to se zdokonalováním? Herec by měl na sobě pracovat pořád. Každý den. Když mi říkala Věra Nováková, herečka, které jsem si moc vážil: "Choď do kina, dívej se, jak pracují kolegové, pozoruj lidi, poslouchej, jak kdo mluví." Měla pravdu, je to ta nejlepší škola.

* Kdybyste si mohl vybrat. Volil byste role kladné nebo raději negativní?
Herci rádi mluví o tom, že kladné role jsou nevděčné a teprve na záporných se můžou předvést. Já si to nemyslím. Hrál jsem nedávno zápornou roli u ruské režisérky Oxany Meleshkiny-Smilkové, byl jsem největší padouch v celé hře a nadřel jsem se úplně stejně jako kladné postavy. Důležitá je herecká pravda a najít ji je těžké vždycky. Ono je dobré to střídat. Někdy si zahrát ušlápnutého chudáčka a pak nějakého vypočítavého grázla.

* O Slováckém divadle je známo, že připravilo již několik muzikálů. Co vy a zpěv?
Děkuji, že jste se na to zeptala. (Potutelný úsměv.) Já totiž zpívám rád, hrál jsem dlouho na cimbál a muziku miluji. Že si toho ve Slováckém divadle nevšimli,mě samozřejmě mrzí (Teď už se zasmál z plných plic). Ale na druhou stranu, mám zvláštně posazený hlas, který je znělý jen v určité poloze. Když zpívám, dostanu se na frekvence, které lidské ucho neslyší. Ale začínají výt psi, spouštějí se alarmy u aut a ze země vylézají krtci. Teď ale vážně, je to spíš otázka na režiséra Radka Balaše, který připravuje muzikál.

* O Josefu Kubánikovi se říká, že je typickou postavou pro určité divadelní role. Hodně vysoký, ještě víc hubený, velmi vtipný. Nevadí vám toto škatulkování? Představuje to nějaké omezení?
Ano, ve společnosti se ode mě očekává, že budu říkat vtipné historky a že přiberu. Ale kdybyste se zeptala, jaký jsem doma, podivila byste se. Bývám nepříjemný, často nepromluvím celý den ani slovo. Všichni domácí jsou na mě ale hodní a nikdy mi to nevyčetli. Samotného mě to mrzí, ale za celý den mezi lidmi potřebuji dobít baterky a ty moje se nabíjejí tak blbě.

* Vnášíte do divadelních postav i něco svého?Mámna mysli své žerty, komentáře, improvizaci.
Jejda, vy narážíte na to, co se o mně říká, že? Že jsem na jevišti neukázněný, že kolegy dostávám do nepříjemných situací. Když to dovoluje žánr, tak si na jevišti rád hraju. Třeba ve Svačince generálů kolega na jevišti říkal, že skládá verše. Tak jsem jej na jedné repríze vyzval, ať nám všem něco hezkého zarecituje. Nebo v komedii 1+2=6 Jitka Josková vypadá trošku exoticky, a když jsme měli dialog, tak jsem se snažil rozvinout debatu mimo scénář o tom, kde trávila dětství. Nabídl jsem jí Mongolsko. Ona se jen smála. Ale na druhou stranu jsou inscenace, kdy by byla jakákoliv improvizace nemístná. Pak si ji samozřejmě odpustím.

* Dovoluje divadelní režisér vybočit ze scénáře natolik, že změníte celou scénku?
Třeba zrovna Robert Bellan mi během zkoušení komedie 1+2=6 řekl: "Tady se můžeš vyblbnout, tady v té scéně si to můžeš změnit." Někdy to udělám, jindy ne. Záleží na momentální atmosféře a na divácích. Ale jsou i režiséři, kteří by mě za improvizaci uškrtili.

* Jak se učí texty? Je to tak, že vždy režisér vybere roli šitou na míru a pak se text učí rychleji? Nebo je to spíš zápas mezi čtením scénáře a pamětí?
Kolegové tvrdí, že texty neumím a že si na jevišti říkám, co mě zrovna napadne. Není to tak. Snažím na jevišti sdělovat obsahy situací. A někdy i svými vlastními slovy, protože mi přijdou autentické, a tedy pravdivé. Pak se na mě kolegové zlobí, že nevědí, kdy už jsem to své řekl a kdy mají mluvit oni. Ale třeba u Vyrozumění Václava Havla jsem si nedovolal změnit ani hlásku. Je to napsané tak, že jakákoliv improvizace by byla ke škodě.

* Učíte se tedy texty?
Když máte scénář o sto třiceti stranách a vy jste na sto dvaceti z nich, tak se to nějak naučit musíte. Já se o to pokouším doma. V jedenáct přijdu z představení a začnu se učit. Probudím se ve tři,mám otlačený obličej, nic si nepamatuji a kolegové se mi druhý den smějí.

* Když se vám přihodí v soukromí něco nepříjemného nebo například jste s kolegy na ostří nože, odrazí se to i na představení? Nebo se snažíte vyvarovat špatných situací před tím, než máte jít na scénu?
Projevit se to nesmí v žádném případě. Odtoho jsme profesionálové. Vletošním roce jsem toho zažil v osobním životě moc zlého a smutného, ale přece nebudu divákům říkat, že dnes bych potřeboval být jinde, protože je to moc důležité. Hrál jsem Rychlé šípy, 1+2=6, Donaha! a doufám, že nikdo nic nepoznal.

* Jako herec máte jistě spoustu vtipných zážitků. Byl ale některý natolik nepříjemný, že na něj vzpomínáte dodnes?
Já se snažím ty špatné zážitky ihned vytěsnit, nezlobte se.

* Existuje něco, co vás dokáže takzvaně vytočit? Vyvést z míry?
Ano, jsem úplně normální člověk a štvou mě stejné věci jako vás. Třeba když řidič v autobusu chce, abych měl připravené drobné, jinak mě nesveze. Nebo když někdo někam přijde pozdě. I když jsem teď četl, že jeden pán přiletěl na svatbu kamaráda o rok dřív. Že si popletl datum. Tak to bych mu asi odpustil - hlavně když přivezl svatební dar (smích).

* Já sama jsem vás zažila po představení, u kterého jste sklidil veliký potlesk, a sršela z vás neskutečná radost. Jak vnímáte publikum? Dává vám energii?
Diváci jsou obrovským zdrojem energie a my si jich u nás v divadle neskutečně vážíme. Už jsem několikrát vzpomněl na komedii 1+2=6. Dvě a půl hodiny jsem na jevišti a děláme tam s kolegy opravdu psí kusy. Je to hodně náročné, a když představení skončí, jsem tak unavený, že se domů vleču půl hodiny. Když si jdu ale lehnout, nemůžu usnout, protože jsem plný síly od diváků.

* Hrál jste i ve filmu. S jak velkým rozdílem mezi divadlem a filmem jste se setkal?
Herec by měl být za každých okolností pravdivý. To znamená, že by mu měli diváci věřit. U divadla a filmu je rozdíl v herecké technice. Ve filmu si vás najde kamera a vy můžete hrát na detail. Na jevišti musíte myslet i na diváky na balkoně. Tomu přizpůsobujete mluvu, sílu hlasu, pohyb.

* Byla pro vás spolupráce se známými herci přínosem nebo naučením se něčeho nového?
Spolupráce se zkušenějšími kolegy je pro mě důležitá, protože od každého se můžu něco přiučit. Aje jedno, jestli je to Bolek Polívka, pan Přeučil, nebo mí kolegové u nás v divadle. Jména nejsou důležitá.

* Pohybujete se hodně mezi lidmi. Kdybyste měl říct tři věci, které vám v soukromém životě vadí na lidech a které naopak máte rád, které by to byly?
Nemámrád ty protivné remcaly, kteří mají se vším problém. Tím jejich negativismem mě otravují. Pak nemámrád nevděčníky. Mám rád chytré a vtipné klauny.

* Máte už nějaký rok v divadle za sebou. Neláká vás změna stejně jako některé vaše kolegy, popřípadě nejsou na obzoru nějaké jiné nabídky?
Nabídky jsem dostal a byly hodně zajímavé. Slovácké divadlo je ale momentálně na špici a já neznám herce ani mezi mými kolegy, kteří by chtěli odejít zpátky do druhé ligy, nebo sestoupit o několik příček v tabulce níž.

* A teď upřímně. přijal byste nějakou nebo máte to hradišťské divadlo natolik přirostlé k srdci, že o ničem jiném zatím ani neuvažujete?
Kdyby mi z Národního divadla nabídli Strakonického dudáka, přijal bych.

Výslech J. Kubánika

Povaha: Jak kdy. Občas cholerická, jindy veselá a hravá.
Oblíbené role: Ty moje.
Nejméně oblíbená role: Ty, které jsem chtěl hrát, ale dostali je kolegové.
Oblíbené jídlo: Bramboráky.
Oblíbené pití: Dobré víno, ledový čaj.
Záliba: Jsem si sám sobě hračkou.
Má rád: Rodinu, bramboráky, Slovácké divadlo, čerstvé noviny, přátele, Natálku a Kryštofa, dobré zprávy, Danu Medřickou.
Nemá rád: Předbíhání u lékaře, jízdu na červenou, blbce, cibuli, tesilové kalhoty, pleš ve hře 1+2=6.
Nervozita u představení: Záleží na tom kterém představení. Někdy mám trému příšernou, jindy o trochu menší.
Pověry o divadle: Pověr je u divadla moc - nemělo by se před premiérou sedět v první řadě, neměly by se dávat boty na stůl v šatně, neměl by se přišívat utržený knoflík na kostým, když jej má herec oblečený, nepíská se na jevišti, nejí se tam, v divadle se nenosí pokrývka hlavy.

Helena Kubíková