Tvář SD
Irena Vacková
"Herečka mnoha tváří"

Při seznámení s Irenou Vackovou vás zaujme několik jakoby nepatrných, přitom však zásadních věcí. Pevný stisk ruky, odzbrojující úsměv a posléze přirozeně pronesená lehce sarkastická glosa, kterou dokáže představit sebe samu. Když se s Irenou setkáte podruhé, potřetí, počtvrté., zjistíte, že je stále tatáž - otevřená, zásadová, příjemná a hlavně vtipná žena - a to i přesto, že je jejím povoláním herectví, které s sebou mnohdy nese nechtěné projevy sebestřednosti či hysterie. Když Irenu oslovujete přezdívkou Iris, asi si neuvědomujete, že definuje jak ji samotnou, tak i její mimodivadelní zálibu. Iris byla řeckou bohyní duhy, což při pohledu na charakterovou a typovou "barevnost" rolí, které Irena ztvárnila, sedí víc než přesně, a zároveň je to pojmenování rostliny kosatec, která zas odkazuje na to, že nejoblíbenější relaxací Ireny je pěstování kytek a zahradničení na chalupě na Břestku. Irena má taky ráda kávu, a tak jsme se nad jedním šálkem sešli a povídali si nejen o Medeie, kterou za chvíli bude ztělesňovat, ale o herectví a životě s divadlem vůbec.

Šest postav hledá autora - Adam Novák, Irena Vacková a Pavlína Březinová - foto Jan Karásek

PH: Když už jsme na to kápli, přeskočím pár otázek, které jsem si na tebe připravil a zůstanu ještě chvilku u té doby studií, ze které se známe. Měl jsem vždycky pocit, že tíhneš k divadlu malých forem, možná bych to mohl nazvat právě autorským divadlem. Teď jsi v kamenném divadle v Hradišti. Mýlil jsem se?
Mě překvapuje, že si mě takhle pamatuješ! V Martě to tak asi bývá, že lidi, kteří tímto alternativním prostorem procházejí, jím musí být ovlivnění, ne? (pozn. red.: Studio Marta - studentský divadelní prostor)

PH: To ano, ale na studentech  už vidíš, kterou cestou se ubírají nebo chtějí ubírat.
Já jsem hlavně měla vždycky pocit, že režiséři nevědí, kam mě vlastně zařadit, co se mnou. Že jsem se nenarodila jako princezna, to jsem věděla už v sedmi. Ale když měl někdo odvahu obsadit mě do něčeho (přestože jsem si sama říkala "to přece není role pro mě"), nakonec jsem i já byla překvapená, že to najednou jde.

PH: A ty sama se cítíš kde? Máš k něčemu větší náklonnost?
Já sama nevím, jestli jsem kromě zkušenosti v Martě vůbec s experimentálním divadlem vůbec měla nějakou jinou. Protože potom už jsem byla jen tady v Hradišti. Ale vlastně když jsem hrála s Bolkem Polívkou v inscenaci Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, tak to bylo super! To mě moc bavilo. Jestli se tomuhle dá říkat experimentální divadlo, tak jo, tak se mi to líbí. Ale ty myslíš asi Provázky a HaDivadlo a tenhle typ divadla... Já se na to ráda dívám. Zajímá mě to. Ale vůbec nevím, jestli bych o tom mohla říct, že k tomu mám větší náklonnost. Ale jestli to tak může vypadat, tak to má úplně jednoduchý základ. Po škole jsem chtěla zůstat v Brně, ale nikde mě nechtěli! A já jsem nechtěla zůstat bez divadla. Tak jsem obeslala se svou nabídkou některá oblastní divadla a všichni se ozvali, že mě berou! Čili znova těžko řešitelná situace! Jela jsem se teda do všech podívat a podle toho jsem se rozhodovala. Takže to nebylo tak, že bych si přemýšlela - jaké divadlo bych asi tak chtěla dělat, tak třeba experimentální. Asi ani totiž nemám povahu na to být na volné noze, což experimentální divadlo často vyžaduje.

Medeia - Irena Vacková - foto Jan Karásek

PH: Říkalas, žes nechtěla zůstat bez divadla. Kde se to vzalo, tahle tvoje touha?
V rodině to nemáme. Ve Vsetíně jsem chodila do loutkářského kroužku. Tam jsem se naučila základy. Učili nás - jak se říká - "ortodoxní" loutkáři, ale potom přišel Matěj Šefrna ze Svitav s tím, že chce dělat činohru a založil činoherní kroužek a my loutkáři, jsme se tak nějak "přelili" k němu. Tam to možná bylo experimentální divadlo, protože jsme si sami psali texty. No, ono toho textu vlastně moc nebylo, spíš šlo o hudbu a pohyb. Matěj mě pak připravoval na zkoušky a tím to skončilo. Já jsem šla na školu, Matěj Šefrna odešel. Teď je tam nějaký loutkový soubor, ale vůbec netuším, jak funguje.

PH: Nedávno jste s dramaturgyní Hankou Hložkovou aktualizovaly údaje o tobě na webových stránkách divadla. Je to pěkná řádka rolí, která na člověka po kliknutí na tvoje jméno vyskočí. Když nad nimi zavzpomínáš, které z nich bys vyzdvihla a proč?
Nemám vysněné role. Ani si na nich nezakládám. Jestli mám některé vyzdvihnout, byly by to ty, které mám spojené buď s režisérem nebo s partnery na jevišti. Někdy si totiž přečteš obsazení, čili to, jakou roli jsi dostala a říkáš si "co s tímhle budu dělat?!". Jenomže potom tě při práci buď režisér totálně strhne, a ty začneš věřit roli nebo tomu, že to dokážeš, anebo se sejdeš na jevišti s tak výborným partnerem, že i když je role úplně blbá, tak tě to prostě s tím člověkem na jevišti baví! Pro mě je všechno hlavně o lidech, ani ne tak o rolích. Například v Šumaři na svatbě jsem jen tak probíhala dějem. Ale měla jsem tam asi půlstránkový rozhovor s Vladimírem Doskočilem a to bylo neskutečné! Něco tak úžasně nádherného! On mě vydědil, mluvil se mnou vlastně zády. Po půlstránce dialogu jsem měla pocit, že jsem přišla úplně o všechno! Uběhla už dost dlouhá doba, ale tuhle půlstránku s Vladimírem mám pořád v sobě.

HH: Co se týká těchto hereckých partnerství, ty jdeš vlastně - jako Medeia - do třetího manželství s Tomášem Šulajem (po inscenacích To pravé a Donaha!). Jaké to je?
No jo! Tomášek!!(smích) Právě proto, že už je to po třetí, mám pocit, že už se tak známe, že nemáme žádný problém. Naopak můžeme být při zkoušení bez jakéhokoliv stresu, bez přemýšlení, jak se k tomu druhému chovat, co si dovolit, a tak.

PH: Zdá se mi, že se rychle z nějaké citově vypjaté scény nebo po představení z takové role rychle oklepeš a jsi zase hned Irenou. Jak to děláš? A jak to děláš, že tak opravdově pláčeš jako Matka v Šesti postavách?
To mi radí švagrová - "hlavně nezapomeň vystoupit z postavy"! Ona se na to teď zaměřuje. A já jí odpovídám - "jó, neboj". Tak to musím splnit, ne? (smích)

HH: Člověk má totiž z tebe pocit, že svými emocemi nikoho neobtěžuješ, že se umíš dokonale koncentrovat, že nelítáš nervózně po chodbě apod.
Tak se přijď podívat za čtrnáct dní! (pozn. red.: premiéra inscenace Medeia) Ale vážně - to je pro mě úplně nová věc, to mi ještě nikdo neřekl, že se rychle oklepu. Asi je to tím, že člověk sám sebe nevidí. Ale není to tím, že by se ve mně nic nedělo! Třeba Šest postav, to je opravdu extrém! (pozn. red.: Šest postav hledá autora) A proto, i když na kritiky většinou nedám, tak se mě teď jedna opravdu dotkla. Protože já vím, co na jevišti za ty dvě a půl hodiny ze sebe vydám! A říkám si, že to snad není možné, že to ty lidi neviděj! Pro mě to je obrovský výdej energie. A možná potom, když sejdu z jeviště, mi nějaký pud sebezáchovy velí, že už se v tom nedá pokračovat. Stejně si myslím, že jednou všichni skončíme na psychiatrii. Když nás tak vidím, herce a herečky, co všechno prožijeme. To, co se nám stane během jednoho večera, leckdy neprožije normální člověk za celý život! A jsou to často velmi dramatické situace. Mám pocit, že se tímto hrozně psychicky opotřebováváme. Proto ani neodsuzuju takové ty hysterické herečky. Protože se bojím, že tak dopadnu.

To pravé - Tomáš Šulaj a Irena Vacková - foto Miroslav Potyka

PH: Máš proti tomu nějakou obranu?
Asi to, co říkáte. Že takhle vypínám. A možná to ani nevím. To člověk prostě musí prožít na jevišti a hotovo. Něco jiného je to v období zkoušek, kdy člověk stále o roli přemýšlí. To se i v noci budím. Ale potom, když už se to hraje, je to jiné. Ale prožít si toho tolik na jevišti je dobrá psychoterapie! Doma už potom řešíš spoustu věcí mnohem klidněji. Něco nemá smysl, na něco je možné se podívat z dvaceti jiných stran.

PH: V sezóně 2000/2001 jsi získala Cenu Thálie Českého divadla. V té době taky cenu Největší z Pierotů a Slováckého Oskara. Jaký máš vztah k těmto cenám? A jaký máš vztah k oceněním herecké práce tímto způsobem obecně?
To je velmi složitá otázka. Když jsem cenu za Gazdinu robu tehdy dostala, žertem jsem odpovídala, že jsem za ni hrozně ráda a že teď už z ní budu jenom oprašovat prach. A ono to tak vlastně je. Připomenutí něčeho, co kdysi bylo (a to slovíčko "kdysi" je v tomto případě hodně důležité), momentální ocenění celoroční práce, ze kterého se ale nedá žít věčně. Slovní spojení "neusnout na vavřínech" je hodně příhodné...

PH: Víš co, pojďme na chvilku od vážných věcí k nevážným - i když možná budou nevážné jen zdánlivě. Mám tu pro tebe připraveno pár pojmů, na něž bych od tebe rád slyšel okamžitou asociaci. Slibuju si od toho, že tě budou moci diváci poznat i z jiných stránek. Jdeš do toho?
To je jak na zkouškách na JAMU! Tam bylo úplně to samé! A ještě jsem u toho měla něco předvádět! Ale jdu do toho. (smích)

PH: Vypni mozek a jen řekni první dojem. I kdyby byl jakýkoliv... Slunce.
Kosa.

PH: Měsíc.
Ááá, nevím! Žába!

PH: Počítač.
David.

PH: Dcera.
Verunka.

PH: Láska.
Páska.

Pýcha a předsudek - Irena Vacková - foto Jan Karásek

PH: Strom.
Kořeny.

PH: Divadlo.
Moje.

PH: Kytka.
Nuda.

PH: Auto.
Naše staré.

PH: Práce.
To neznám, to slovo.

PH: Roční období.
Léto.

PH: Moře.
Loni.

PH: Barva.
Fialová.

PH: Jídlo.
Cokoliv.

PH: Manžel.
Můj.

PH: Číslo.
Pět.

PH: Hory.
To mi nic neříká.

PH: Děkuju. Trochu jsme se odreagovali a můžu se zeptat Jak se ti zkouší Medeia?
No jo. To jsem tušila, že to přijde! Dobře, dobře. (mlčí) Hrozné kvantum textu!!! Ve verších! To jsem nikdy nedělala. S veršem nemám vlastně kromě Richarda (pozn. red.: inscenace Král Richard III.) žádnou zkušenost. Čili - trochu složité. Navíc Jirka Honzírek, režisér, řekl, že se verše nemusí až tak dodržovat...  Což vlastně nevím, co znamená! (smích) Protože stejně když se učím - mám fotografickou paměť, naskakují mi slova ve štrůdlu, ve kterém je na stránce vidím a říkám si, že asi nějaký smysl, proč to tak bylo napsáno, to má. Tak usiluju o jakýsi kompromis, abych dodržela grafiku a zároveň aby intonace nezněla anticky.

PH: Co prožíváš, co cítíš při zkoušení a přemýšlení nad rolí?
Největší problém mám s tím, že v sobě nedokážu prožít, že miluju někoho tak moc, že bych kvůli němu zabila své vlastní děti. To je pro mě nepředstavitelné! Můžu o tom přemýšlet z padesáti různých úhlů pohledu, ale nejsem schopná najít nic, co by mě přimělo říct "jo, asi bych to dokázala...". V tom je to asi nejtěžší.

PH: Zasahuje ti Medeia do života ještě nějak jinak? Ovlivňuje tě například v praktickém životě?
Ano, zásadně teď nakupuju ve verších! (smích) A doma moc nemluvím. Když si jdu zopakovat nějaký monolog, tak na mě může mluvit kdo chce a já ho neslyším. Občas mám pocit, že lidi v autobusu nechápou, co se děje, protože se přistihuju, že nevědomky udělám nějakou grimasu, když mi zrovna něco z Medeie jede v hlavě a najednou zjistím, že někdo kouká. A co v tu chvíli!? Říkej mu s idiotským obličejem "promiňte, já jsem herečka a zrovna si tady něco zkouším.". Tak si asi myslí, že jsem magor. (smích)

PH: Co bys řekla o slečně Bingleyové z Pýchy a předsudku?
Když mám použít první asociaci a řekne se slečna Bingleyová, vybaví se mi Radovan Lipus. Když jsem si poprvé přečetla scénář, řekla jsem si "to je teda ale hrůza!". Pak jsem si přečetla, co hraju a řekla jsem "to je teda ale kráva!". Takže co s tím? No a najednou přijde někdo jako Radovan Lipus a ty se těšíš na každou zkoušku, protože ten člověk chce něco, co tu ještě nikdy nikdo po tobě nechtěl a ptáš sama sebe, jestli to vůbec dokážeš, naplnit jeho představu... Je to moc zajímavý člověk! A ráda bych roli ztvárňovala tak, jak on si to představuje. Pýchu mám moc ráda a vždycky se na ni těším.

HH: Ty sama jsi seriózní žena, ale líbí se mi, jak hraješ totální mrchy. Funguje i u tebe pravidlo, že v takových rolích se herec pořádně "vyřádí"? Nebo je ti bližší třeba Annie z To pravé, která byla civilnější?
No jo, jenže to jsou velmi rozdílné věci. (přemýšlí)

HH: Tak třeba Patsy z Vraždiček.? Nejsi tak trochu Patsy?
Tak třeba slečna Bingleyová je hrozně těžká v tom, že jsem si říkala "já přece nikdy nemůžu vypadat jako aristokratka!". No, a musíš prostě pro to něco udělat, zjistit, kam až můžeš. To třeba teď mluvím jen o fyzickém projevu. Co udělat, aby člověk vypadal jako nejvyšší aristokrat? Radovan vypadal spokojeně, snad jsem aspoň jeho představu naplnila, co si o tom myslí diváci, to netuším. Ale třeba Annie ve Stoppardovi - o té jsem si zas říkala, že vím, jak spoustu věcí myslí, ale na druhou stranu mi byla hrozně vzdálená! Říkala jsem si "ta je tak mazaná!". Ale jak mám být mazaná? "Bingleyovka" je jasně daná figura, ohraničená, musí být jako Ladův obrázek, nemá psychologický vývoj. Musíš prostě vytvořit nějaký "prototyp". Kdežto u Annie ne. Mimochodem Annie třeba byla postava, které jsem se v civilu těžko zbavovala. Tak mě zahltila tím, co řešila, že jsem měla hlavu jak včelín! A Patsy... To bylo třeba zkoušeníčko, při kterém mě, díky Robertovi Bellanovi a díky lidem, se kterýma jsme se při téhle práci sešli, smíchy bolelo břicho! Když měly Vraždičky derniéru, tak jsem, jako snad zatím při jediném představení, plakala. Tentokrát smutkem. Měla jsem tuhle inscenaci moc ráda! Byla nazkoušená s tak super energií, fakt jsme se při ní vyřádili. Nehledě k tomu, že Jirka Hejcman je další člověk, se kterým je mi na jevišti moc dobře! Nebo Máťa či Móňa (pozn. red.: Martin Vrtáček, Monika Horká), vlastně i s Tomášem... Na koho člověk na jevišti narazil, byl prostě partner! Je velmi těžké to shrnout do nějakého obecného výroku, že něco se ti hraje líp a něco ne. U mě záleží na vývoji té které inscenace.

Vraždičky - Jiří Hejcman, Irena Vacková a Martin Vrtáček - foto David Vacke

HH: V poslední době sis taky vyzkoušela herectví před kamerou v seriálu Podle práva.
Ano, ve třech dílech. A po prvním, kde jsem hrála vražedkyni a rozdala šest bodných ran, začaly manželovy najednou chodit esemesky jedna za druhou. Nevím, proč. (smích) Dobrá jsem přece byla já. (smích)

PH: Chválili tě?
Normálně přece, když se něco odvysílá, tak píšeš tomu člověku "byl jsi výborný a všechno jsem ti věřila". Takhle to přece funguje. Když se to odvysílalo, dostával David vzkazy "dal bych si na ni bacha!" apod. (smích)

HH: A co bachařka ve filmu Jméno? To byl možná dobrý studijní materiál pro Medeiu, ne?
No to bylo teda hustý! Na každého atmosféra prostor bývalé hradišťské věznice dolehla. I atmosféra příběhu a doby. Musím se přiznat, že mi to nedělalo dobře a byla jsem moc ráda, že mi byla nablízku Eva Jiřikovská, která mě "opečovávala" a díky ní jsem se uklidnila natolik, že jsem si pak mohla v cele "tvořit". Hrála jsem dost brutální roli. Měla jsem kolegyni paní Hruškovou rvát za vlasy. A kdybych ji rvala jen jako, bylo by na kameře vidět, že to není doopravdy. Hledaly jsme způsob, jak by ji to bolelo co nejmíň. Ale někdy marně. Nemám to ráda. Neměla jsem dobrý pocit, ale zkušenost to byla výborná.

PH: Co říkáš nové zálibě tvého manžela - golfu? Mluví o tom, kudy chodí...
Že nás přijde draho! Já si myslím, že je to sport pro nás až tak v šedesáti, až nebudu moct popoběhnout na autobus, až v posilovně nic nezvednu, až nebudu moct plavat, a tak. Potom bude fajn projít se na luftíku, sem tam majznout do míčku a buď se trefíme nebo ne. To je taky super - že to je vlastně úplně jedno...

PH: Takže doprovázet ho na "green" nebudeš?
Největší tragédie je, že "zblbnul" i naši Verunku! Doma už trénují patování. Ničí mi koberec a míček obouchává kde co. Ale oba dva je to baví. David byl teď v pondělí ve městě a kladl mi na srdce, že mu má přijít bag, a že mu mám určitě zavolat až ho přivezou. Pošťačka prošla domem, já šla hned poslušně do schránky, nic tam nebylo, tak si říkám nebudu mu nic psát, když nic nepřišlo. Byl by moc smutný, protože už měl domluvenou hodinu golfu. Jenomže oni to za chvilku přivezli velkým autem! Tak mu hned píšu "už to máš doma, táto" a smajlíky k tomu. No, a pak jsem psala kolegyni Terce Novotné esemesku: "Tak nám přišel balík za pět litrů. Ovšem  kdybys viděla Davida, tak je investuješ taky." Ten jeho výraz a ta radost! To mám ráda. To je pak vše odpuštěno a vše pochopeno... A teď doufám, že mu to vydrží. A že nám pak v exekuci neodnesou třeba sedačku. (smích)

HH: Ale zůstal by vám ten bag, ne? (smích)
Jo. Ačkoliv kdo ví...

PH: Co je vlastně bag?
To je ten pytel s dvanácti golfovými holemi...

PH: Ten, co se vozí na vozíku?
Ale sportovci ho nosí! Já už teď vím o golfu ledacos! (smích)

HH: A co tomu bude říkat tvoje zahrádka, až se tam teď budou dělat jamky?
Zahrádka, Břestek, jaro! To by byly asociace! Ale nejhorší na tom je, že golfisty předběhly srnky! Ony mi, ty mršky malé, všechno sežraly! Ale úplně všechno! Jana Mikulíková, naše rekvizitářka mi chtěla poradit, co nežerou, co jim nechutná. Ale já jí říkám "no jo, ale co jim nechutná, to se mně asi nebude líbit". Musím to nějak vymyslet. Asi si tam dám, co se mi líbí a počkám, kdo mi to zničí dřív, jestli golfisti nebo srnky...

PH: Je Verunka ráda, že má rodiče divadelníky? Nebo je jí to jedno? Nebo ji tím štvete?
Ona by chtěla hrát. Teď, jak byl konkurz na Pirandella, tak jsem se neopatrně zmínila, že máme zkoušku s holčičkou, tak se ptala jak to, že ne ona. Musela jsem jí vysvětlit, že si pan režiser nepřál, aby tam hráli rodinní příslušníci. "Ani táta tam přece nehraje a ani ty v tom nemůžeš hrát. Nikdo z naší rodiny, kromě mě v tom nemůže hrát." (smích) Byla to trošku podpásovka, uznávám. Asi by si to chtěla vyzkoušet, ale ona je hrozně živé dítě a Pirandella by neustála.

PH: Jaké tři hodnoty jsou pro tebe v životě ty nejdůležitější?
(dlouhé přemýšlivé mlčení) Myslím, že žít bez rodiny si už neumím představit. Čím jsem starší, tím víc neberu na lehkou váhu přání zdraví. Když ho někomu přeju k narozeninám, tak si daleko víc uvědomuju, co tohle přání znamená. No a to třetí. To je oříšek! (opět delší mlčení) Hmm, no asi Břestek. (smích)

Za rozhovor a příjemné společné posezení děkují
Pavel Hromádka a Hana Hložková