Pavlína Vašková

"Neposedná optimistka"

Emocionální, aktivní, neposedná, odvážná, optimistická. Stát na místě, to k ní prostě nepatří. Ale také citlivá a ve vší své živosti i hloubavá. Tak se nám představila Pavlína Vašková ve chvílích, kdy jsme si s ní povídali a takovou ji můžeme vidět i při její práci na jevišti. Do žádné role se nevejde všechno. Možná tedy, že v našem rozhovoru objevíte víc.

Ty jsi k nám přišla rovnou z Janáčkovy akademie múzických umění. Co tě k tomu přivedlo, studovat právě muzikálové herectví?
Všechno se to seběhlo vlastně náhodou. Původně jsem totiž studovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor teorie a historie divadelního umění. A v rámci studia jsme si mohli vybrat některé předměty z těch, které nabízela Janáčkova akademie. Nejdřív jsem si chtěla vybrat zpěv. Ale zjistila jsem, že nějak na nás divadelní vědce stejně nikdo nemá čas. A tak jsem se jen tak náhodou zeptala, jestli by tam byl někdo, kdo by mě připravil na přijímačky na muzikál. Doporučili mi manžele Kolářovi, kteří hráli, jak jsem se dozvěděla až později, i tady v Hradišti. Připravovala mě nakonec pouze úžasná Mikina Kolářová. Její nadšení pro věc mě velmi mile překvapilo. Ale to byla hrozná peripetie - než jsem je našla, nejdřív vlastně než jsem na ně sehnala kontakt, než jsem se odhodlala u nich zazvonit. Když už jsem seděla v jejich obýváku, tak Mikina na mě - a co máš teda připraveného - a já neměla nic! Naštěstí jsem měla u sebe knížku od Jindřicha Plachty, tak jsem jí něco přečetla. Líbilo se jí to a zkusila to se mnou.

No, počkej, ale ta myšlenka změnit jen tak studiní obor, vlastně vyměnit jednu vyskokou školu za jinou, to se vzalo kde?
No, jako střední školu jsem dělala gympl. A samozřejmě jsem přemýšlela, kam bych tak mohla jít studovat dál. Napadla mě policejní akademie, psychologie a jiné podobné nesmysly. A to divadlo, já vlastně nevím, jak mě to napadlo. Ale chvíli jsem ochotničila u nás v Hlinsku, asi rok před maturitou, tak jsem to zkusila na DAMU i na JAMU na činoherní herectví. Ale nevyšlo to. Já nevím, vždycky jsem ráda zpívala a blbla, ale po pravdě řečeno jsem netoužila celý život jen po tom hrát divadlo. Myslím, že všechno začalo až právě v  okamžiku, kdy mě napadla ta otázka - kdo by mě připravil na přijímačky na muzikál. A tím se rozjel opravdu strašný kolotoč. Navíc se mi pletlo do cesty spousta překážek. Dnes si říkám, že jsem tudy asi opravdu měla jít!

Kdo byl tvým vedoucím ročníku?
Nejdřív Zdena Herfortová a později pak Sylva Talpová.

(HH) Říct si, že budu studovat muzikál - tos musela mít asi přece jen nějaké zkušenosti se zpíváním, ne?
Já jsem to nevěděla. Tím, že jsem, nikdy u divadla nebyla až do třeťáku na gymplu, nikdo z naší rodiny se divadlu taky nikdy nevěnoval, tak jsem nevěděla, jak moc je potřeba něco umět. A tím, že jsem si zpívala od dětství, tak to pro mě nebylo nic složitého. Říkala jsem si - zpívat přece umím. Samozřejmě jsem neuměla, když to vezmu z dnešního pohledu. Zpívat mě učili naposledy ve školce a pak až na JAMU. Když jsem tam přišla, ne, že bych si myslela, že všechno umím, ale přece jen jsem si říkala - na tom nic není, prostě se jen zpívá! Ale až tam jsem zjistila, jaká je to fuška. Paní profesorka Markéta Ungrová, která mě pak učila, mi až ve třeťáku dokonce řekla, že když mě viděla na přijímačkách, že se jen modlila, ať mě mezi svými studenty nemá. A měla. Ale později už se mnou byla spokojená.

Na to přece ale musí být učitelé připravení, že jim přijde někdo, kdo jenom chce, ale vlastně toho moc neumí, ne?
Pochopila jsem, že nasazení, chuť to dělat, radost z toho, je pro pedagoga mnohem významnější a podstatnější, než když přijde někdo, kdo už má něco za sebou, například konzervatoř a třeba si dokonce myslí, že už to umí. Už je nějak udělaný a už se s ním tak lehce nedá pracovat.

To, že jsi studovala muzikálové herectví tedy znamená, že upřednosnuješ muzikál před činohrou?
Muzikál jsem chtěla dělat proto, že se v něm propojuje tanec, zpěv a herectví. Tak to bylo na začátku. Na konci školy jsem si ale říkala, že chci dělat hlavně činohru. Protože si myslím, že právě činohra je základ všeho! Jenže ještě později jsem zjistila, že mi při čisté činohře něco chybí. Je to vyjádření jenom jedním způsobem.

(HH) A mělas při studiu muzikálu možnost věnovat se činohře?
Ne, během školy jsem nikde nehostovala. Někteří studenti tu možnost měli, já ne. Nějakou dobu ještě během JAMU jsem pokračovala v práci s ochotníkama, ale jinak ne. Vedení školy ani nechtělo, abychom během prvního a druhého ročníku někde účinkovali. A můj hlas byl až do třeťáku tak brutálně neškolený, že se ani nedivím, že nikdo nepřišel, aby mi něco nabídl. Až ve čtvrťáku se s tím mým hlasem dalo trochu pracovat. Hodně se změnil, když jsem se naučila pracovat s dechem a trochu jsem začala ovládat techniku práce s hlasem. Ale nutno říct, že jsem pořád na cestě a pořád čekám, kdy to přijde - kdy si řeknu (a jsem zvědavá, jestli k tomu vůbec dojdu) - tak teď už to umím. (pozn. red.: to řekla smrtelně vážně a pak vybuchla smíchy)
Ještě k té mé "odvaze" hlásit se na muzikál - nějaký strach, jestli se tam dostanu, jestli obstojím, jsem neměla, což bylo právě tím, že jsem si spoustu věcí neuvědomovala. I když jsem šla sem - neměla jsem trému, o Hradišti jsem věděla, ale nečetla jsem ty články, které tohle divadlo oslavují, takže jsem neměla ostych a tím pádem ani žádné nervy, když jsem sem měla přijít.

Takže - když už jsme to nakousli - proč vlastně Hradiště?
(pozn. red.: po několikerém "protože" začne velmi rozvláčně a ze široka) . protože - maminka mojí spolužačky tady hrála. Saška Vronská se chystala odsud odejít. Pan ředitel mě viděl v Martě (pozn. red.: studentský divadlení sál) a s tou paní, co tu dřív hrála, mluvil. Potom taky Jakub tady byl. (pozn. red.: Pavlína má na mysli režiséra Jakuba Macečka, který v posledních několika sezónách režíroval ve SD několik inscenací a také pracoval se studenty JAMU v divadelním studiu Marta v Brně). A když pan ředitel Stránský hledal někoho za Sašku, zmínil se mu o mně i Jakub. A tak se pan ředitel i s dramaturgyní Hankou Hložkovou byli na mě podívat.

A mělas nějaké jiné možnosti? Jak proběhlo to rozhodnutí z Tvé strany?
Nějak v té samé době, kdy mě oslovil pan ředitel Stránský, mi volal i Igor Ondříček z Městského divadla Brno. Já jsem ale chtěla po škole začít na menší scéně, proto jsem dala přednost Hradišti. Jenomže jsem nevěděla, že má tak dobrou pověst! Hlavní důvod, proč jsem nešla k Mrštíkům ovšem byl, že jsem věděla, že bych tam byla desátá zprava v desáté řadě. Tam to bohužel tak funguje - spousta velmi šikovných lidí se nikdy dopředu nedostane. A do Hradiště mě lákali na hlavní roli! Jakub o Slováckém divadle mluvil hezky, první kontakt s vedením už proběhnul, působilo to na mě sympaticky.

A jak si v Hradišti teď zvykáš?
Výborně! Moc se mi tady líbí, fakt. V poslední době na to myslívám - líbí se mi, že se tady cítím jako doma. Doma je to podobné. Bydlíme v rodinném domě a ráda si někdy vyjdu v noci před dům a nebojím se. Tady si vyjdu na terásku herecké ubytovny nebo se jdu projít se psem nebo i bez něho kolem bloku a taky se nebojím. Voní to tady, je tady pěkně, lidi jsou tady fajn.

Co říká tvoje rodina na to, že jsi v angažmá tak daleko od rodného hnízda.?
Asi to pro ně nebylo lehké, ale už si zvykli. Když můžou, tak přijedou. Taky už jsem studovala v Brně. Když jsem nastoupila na muzikálové herectví, moje maminka plakala, že mě hrozně špatně vychovala a že až se o mně bude psát v Blesku, jak ona bude vědět, že to není pravda! Já jí říkám mami, nic se nebude psát a ona na to - jak já to vysvětlím ženským v práci! (smích) A to je důkaz toho, že z naší rodiny nikdo u divadla ani u kumštu celkově nikdy nedělal. Ale musím říct, že našim se tady taky moc líbí. Je to daleko, ale jsou rádi, že jsem tady.

Možná je to příliš brzy, když teprve začínáš svou hereckou kariéru, ale přece jenom. Máš nějaký cíl? Toužíš se časem dostat někam - třeba do jiného divadla? Nebo toužíš po nějaké roli? Nebo po něčem jiném?
Ne, nemám nic takového. Myslela jsem si, v době, kdy jsme tak o tom diskutovali s mými spolužáky, že je nejlepší jít nejdřív do malého divadla a pak do velkého. Ale čím déle jsem tady, tak si nedovedu představit, že bych šla pryč. Samozřejmě, člověk dopředu nemůže říct nic. Ale nemám ani vysněnou roli, ani vysněné divadlo, byla bych jen ráda, aby mi tady bylo dobře. Rozhodně Prahu si třeba nedovedu představit.

Takže kdybys měla v Hradišti zakotvit na větší část svého života nebo třeba na celý, tak by ti to asi nevadilo.
Dovedu si to představit. Dokonce už se mi jednou stalo, že jsem se měla rozhodnout, jestli budu celý život tady nebo půjdu někam jinam. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že nechci takhle uvažovat a rozhodovat se pro něco na celý život. Buď celý život tak anebo tak. Nemám ráda takovéhle hranice. Ale dovedu si představit - zůstat tady. Že bych tu někoho potkala a zůstala s ním tady. Ale to se nedá naplánovat.

Máš radši inscenace vážnější nebo komičtější?
To teda ještě nevím. Zatím hraju spíš v komediích. Ale někdy bych si moc ráda střihla postavu jako je třeba Medeia. Ráda bych si vyzkoušela jaké to je - vydat se úplně z emocí. Ale kdybych hrála stále jen takový druh rolí, tak by se mi určitě zase stýskalo po komediích.

Jsi hodně emocionální člověk?
(smích) Až je mi to mnohdy vytýkáno! Ale bohužel s tím nic neudělám. I v dětství mi všichni každou chvíli říkali ať se zklidním. Tak se zklidňuju. Dokonce se snažím vědomě se ovládat. Ale když se raduju, tak se raduju a nekoukám, jak to vypadá.

Proč máš v první části své emailové adresy slovo "opravar"?
To je pozůstatek z doby, kdy mi bylo šestnáct! Tehdy jsem dělala v jedné kabelové televizi a oni, že prý mi založí mail. Tam jsem se dostala tak, že jsem něco říkala do mikrofonu na Majálesu a oni z té televize pak za mnou přišli, jestli u nich nechci pracovat. To bylo taky dobrý - děcka od nás ze školy pak za mnou chodily a že prý jestli s nima budu ještě chodit do školy, když budu teď v té Praze! O nic takového samozřejmě nešlo. Byla to kabelovka z Hlinska a pro mě brigáda po vyučování.

To je taky zajímavé. A co ten "opravar"?
No, tehdy jsem se totiž s někým rozešla a nosila jsem takovou placku, co se tehdy nosily a na ní bylo rozpůlené srdce a nápis Hledám opraváře. Pro mě to byla velmi zajímavá placka, protože to zároveň byla záminka, proč mě mohl nějaký kluk oslovit.

A oslovil?
Oslovil! Na diskotéce, byl o šest let starší, bylo to super! Chodili jsme spolu dva roky. No a z nedostatku jiných nápadů mi tehdy v té televizi dali do mailu slovo "opravar".

Protože jsem si četl informace o tobě na internetových stránkách našeho divadla, tak vím, žes byla oceněná na festivalu Mladá kamera v Uničově za účinkování ve filmu Poslední přání. O co šlo?
To bylo za herecký výkon! (pozn. red.: to řekla náležitě hrdě!) Mám za to diplom a tam to tak stojí - za herecký výkon. (smích) S jedním kamarádem, který chtěl jít na FAMU (ale nepodařilo se mu to) jsme natočili asi tři filmy. Jeden lepší než druhý. (smích) Poslední přání měl být něco jako hororr. Bylo to o tom, že jsem někde našla náramek, který mi mohl splnit pět přání. A já jsem si měla přát, abych měla vyprané prádlo, hodně peněz, plnou ledničku a aby zmizeli mí rodiče. A tak oni umřeli. Ten kamarád nic sice nevyhrál, ale porota ocenila můj herecký výkon, za který jsem dostala patřičnou cenu - už zmíněný diplom a několik propagačních materiálů o městě Uničov!

Jak probíhá zkoušení muzikálu Adéla ještě nevečeřela z tvého pohledu?
Mně se to moc líbí. Líbí se mi, že poprvé od školy si pořádně zatancuju! S holkama - s Terkou a s Jíťou tvoříme trio, které doprovází celý děj a spolupráce je výborná.

Vypadáte, že vás to spolu opravdu baví.
Trochu si z toho děláme srandu, že jsme takové to nerozlučné trio! Držíme spolu. Chodíme spolu na oběd, nasmějeme se. Prostě - moc se mi to líbí. Ty nápady a všechno. U Adély máme vyžití po všech stránkách až až. Ale jsem zvědavá, jak při tom všem poskakování udržíme čisté intonace při zpívání. (pozn. red.: řeč byla o kolegyních Tereze Novotné a Jitce Joskové.)

Ale ty máš dvě role. Kromě svého podílu na triu průvodkyň také roli Bianky Nera. Co z toho je ti bližší?
Určitě to poskakování! (smích) K Biance jsme ještě nedošli. O ní zatím vím jen, že mám za partnera Tomáše a že se v té scéně mám po něm sápat a líbat ho. Ale to máme nazkoušené ze Songu (pozn. red.: komorní muzikál Song pro dva) a ze Sugar.

Je Tomáš tvůj typ?
(po chvilce úsměvného přemýšlivého mlčení) Mám ho jako kolegu moc ráda, výborně se s ním dělá, ale vždycky jsem chodila s vysokými tmavovlasými chlapci. (smích) Takže tak.

Jak se cítíš v roli Soni Walskové? Musela sis na ni zvykat nebo naopak ses v ní našla hned od začátku?
Moje maminka říkala, že je to role napsaná přímo pro mě! Soňa je prostě strašně střelená, já do jisté míry asi taky, ale myslím si, že nejsem až tak. Nebo bych možná i byla, ale asi jen kdybych se dostala do takových životních situací jako ona. Je i na mě dost praštěná a drzá. Řekla bych, že jsem oproti ní jsem stydlivější. (pozn. red.: to řekla Pavlína opravdu rozpačitě až téměř stydlivě i když s úsměvem)

(HH) Když jsem se dívala okem nezávislého pozorovatele, musela jsem přiznat, že tahle role si teda sedla tam, kam měla. Myslím, žes ani nemusela nic moc hrát. Že stačilo se jen trochu víc uvolnit.
Už nevím, kdo z kolegů mi to říkal, že je prý zvědavý na moje další role, protože pořád neví, jestli umím hrát nebo jestli jsem v Songu jen byla sama sebou.

Za sebe můžu říct, že když jsem tě viděl v Sugar, což byla první možnost být s tebou na jevišti, tak jsem žádné velké otazníky neměl. Naopak se mi líbilo, jak sis tu roli přisvojila. Je lehčí něco po někom zopakovat, ale není jednoduché, zvlášť při naskočení do rozjetého představení, udělat si roli po svém. Jaké to pro tebe vlastně bylo - přebrat tuhle velkou roli a v tak krátkém čase ji nazkoušet.
Jo, bylo to na rychlo. Ale Sugar jsem si ještě přisvojila, mám ji ráda. Je to větší postava, má nějaký charakter, někam se vyvíjí a je na jevišti skoro pořád. Kdežto v Donaha! přijdu, odehraju a jsem zase pryč, pak tam zase půl hodiny nejsem, pak jsem zas za někoho jiného a ještě to, že jsem nejdřív přebrala roli Georgie a krátce na to jsem se učila zase Vicki, to všechno způsobilo, že na tohle představení si teda nemůžu zvyknout.

A ještě Konstance v komedii Tcháni aneb Jak neprovdat dceru.
To je trochu šaržička. Lehce stylizovaná, jakoby komedie dell´arte i když jsme to tak vyloženě nedělali. Spíš čekám na něco jiného. Například Sugar je pěkná, ale nedělala jsem ji od začátku, neprožívala jsem si ji, neudělala jsem si ji. Práce na Adéle je úžasná, ale Bianka je tam vlastně jen chvíli. A tak se těším na nějakou roli, kterou si budu tak nějak hýčkat, vypiplávat si ji. Soňa třeba je mi tak podobná, že jsem si na ni nevyzkoušela skoro nic nového.

To přijde, neboj. Nějaký čas už ve Slováckém jsi a sleduješ repertoár. Zaujala tě některá inscenace víc než ostatní? Chceš nějakou zmínit?
Líbilo se mi všechno. Mein Faust se mi třeba moc líbil. Ale říkám si, kdybych byla člověk z davu a neznala moc divadlo, jestli bych to dokázala skousnout. Jako kolega a jako někdo, kdo tady dělá, jsem se na tom bavila neskutečně! A Šest postav mě teda dostalo. Skončilo to a já seděla a seděla, rozsvítilo se, nechtěla jsem, aby bylo vidět, že jsem ubulená, tak jsem zadržovala slzy, pak si ze mě Váca (pozn. red.: kolega David Vaculík) dělal srandu, že jsem tam seděla jak zařezaná. No fakt jsem z toho byla hotová.

Jakých lidských vlastností si vážíš a které nemáš ráda?
Vážím si upřímnosti. Když mi někdo chce něco vytknout, vážím si toho, že to řekne, ale mám taky ráda, když volí slova, že to řekne trošku na úrovni. Ne, že by měl kličkovat, ať to řekne stručně a jasně, ale na úrovni. Vážím si veselosti. Někde jsem slyšela - když ty se na někoho usměješ, lidi ti to pak vrací. A mně se to opravdu několikrát stalo - někdo se na mě usmál a mně to opravdu pomohlo. Tak se taky snažím netahat svoje problémy přiliš ven. Vážím si takové normální lidskosti. A co nemám ráda, je zášť. To nesnáším. A taky zákeřnost a pomlouvání.

Jaký máš ráda humor?
Mám ráda například cimrmanovský humor - slovní hříčky. A nemám ráda takový ten humor, co na sebe upozorňuje - dívejte, teď bude sranda. A i když si ráda zanadávám, tak ale nemám ráda vulgarismy. Líbí se mi, když jde udělat srandu bez toho.

Máš nějaké koníčky?
Teď jsem objevila power jógu! Díky Terce Novotné. Občas si zajdu do posilovny, ráda čtu a mám ráda procházky se svým psem, který se mnou ale bohužel moc často není!! Protože můj bývalý přítel ho má v Opavě. Ale půjčuje mi ho.

Jaká je tvoje představa ideálního života?
Úplně obyčejná. Mít baráček, rodinu, děti, psa, abych to měla blíž k našim nebo aspoň abych měla auto a mohla za nima často jezdit. Abychom byli všichni zdraví a spokojení a abych mohla pořád dělat divadlo. A aby můj muž a moje rodina měli pochopení pro to, co dělám, protože zatím jsem se stímhle pochopením moc nesetkala.

Co plánuješ na léto?
Plánů mám milión, peněz málo! Pojedu na taneční kurz do Pelhřimova - zaměření na jazz a modernu. Pak tam chci zůstat na street dance a r´and b´, to jsem nikdy ještě nedělala, tak si to chci zkusit. Pak bych chtěla jet na nějaký wellness víkend s kamarádkou, no a taky jsem chtěla se spacákem, batohem a dobrýma botama vyrazit s nějakou cestovkou na Ukrajinu třeba na deset dní. To spolu takhle vyrazí třeba deset lidí, kteří se neznají a jdou a kam dojdou, tam přespí a jdou dál přes hory a doly a valy a tak. To bych sice moc chtěla, prožít nějaké takové dobrodružství, ale jak to zatím vypadá, tak k tomu asi nedojde. A potom jsem se chtěla sejít se spolužáky z JAMU a taky s našima objet nějaké hrady a zámky. A ještě něco. Andrejka Nakládalová jede s kamarádkama do Řecka a já bych se ráda k nim přidala. Ale zatím na to nemám peníze. Takže když budou, tak pojedu, když ne, tak ne.

Zkusím tu tvoji osobu trochu shrnout - emocionální, velmi aktivní, až hyperaktivní, jak tady dodává Hanka.
(HH) . já totiž sleduju, jak Pavlína za celou dobu rozhovoru neposedí. Pořád musí něco žmoulat v ruce, šít sebou, očima lítat všude možně, no hyperaktivní! Pavlínu jsem snad nikdy neviděla nehybnou. Stát na místě, to prostě k Pavlíně nepatří.
(PH) Ale přesto všechno citlivá - ještě bychom něco dodali? Odvážná? Optimistka až nakažlivá?
To bych byla ráda - kdyby to nakazilo i lidi kolem mě. Jenže ten můj optimismus někdy lidi nakazí a někdy - s prominutím - nasere.

Za veselý rozhovor děkují
Pavel Hromádka a Hana Hložková

Pozn.: rozhovor se uskutečnil v červnu 2008.