Joe Orton měl povahu provokatéra a sarkasty a obojí vložil do svých divadelních textů. S oblibou využíval principy klasické situační a konverzační komedie, dovedl je však - kupodivu za použití věcné logiky - do zcela nevídaných končin. V případě Klíčové dírky jsou do tohoto „karnevalového“ reje postupně zataženy všechny postavy, na žádné z nich nezůstane nit suchá a některé musí jít doslova až do negližé. Londýnská premiéra v roce 1969 vyústila v hlasité protesty pobouřeného publika. Od té doby se však hrany dobrého vkusu poněkud obrousily, mravy se o dost uvolnily a i současný divák je mnohem odolnější než tehdy. Provokativní ostří se ztupilo a zůstaly skvělé komedie, které se stále drží na repertoáru divadel v rodné Británii i jinde ve světě, stejně tak u nás.

Na začátku této bláznivé podívané je přitom zdánlivě standardní pracovní pohovor mezi psychiatrem doktorem Prenticem a kandidátkou na pozici asistentky, slečnou Barcleyovou. On se tváří profesionálně a ona cudně, když se však objeví manželka, paní Prenticeová, je žadatelka o místo už téměř nahá. Doktor se svoje svůdnické manévry snaží zamaskovat, slečnu Barcleyovou ukryje a později ji v mužském převleku vydává za hotelového zřízence. Skutečný hotelový zřízenec Nicholas Beckett, milenec paní Prenticeové, se též do děje vmíchá, ale většinou převlečený za ženu. Proces demaskování popohání doktor Rance, který na klinice doktora Prentice zrovna provádí inspekci, a poté i ruka zákona seržant Match. Po značné konzumaci alkoholu dojde i na střelbu a střelná zranění, ale happy end přesto přijde. A je stejně divoký jako celý předchozí sled šílených, zoufalých a hlavně neúspěšných pokusů, jak ožehavou situaci zachránit anebo se z ní alespoň nezbláznit.  V režijním nastudování Lukáše Kopeckého.