Přeložil:     Jiří Josek

Macbeth, zřejmě předposlední z Shakespearových vrcholných tragédií (Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear), archetypální příběh, v němž autor svým současníkům varovně odhaloval běsy lidské duše a jimž dodnes ukazuje, jak se v člověku rodí zlo, představuje jednu z nejsugestivnějších, nejsevřenějších, ale i nejkrutějších her alžbětinského dramatika. Hru, jejíž jméno se z pověrčivosti dokonce nesmělo vyslovit na jevišti, napsal Shakespeare patrně v roce 1606 k oslavě nástupu krále Jakuba I., jenž se stal navíc patronem Shakespearovy herecké společnosti. Historickou látku čerpal z dobových kronik, jež podávaly obraz původně jednoho z nejoblíbenějších skotských panovníků Macbetha I. (vládl 1040 – 1057) jako tyrana a uzurpátora již od konce 14. století. Mistrovsky tematicky i časově sevřená hra nepostrádala dobové aktuality a vysoce aktuální je i pro naši současnost. Je to tragédie ctižádosti. Narozdíl například od Richarda III. a jeho touhy po moci bez sebemenších výčitek svědomí, Macbeth zná až příliš dobře zvrácenost a dosah svých činů, a to už předtím, než se k nim po krušném vnitřním boji odhodlá. Základní dramatický konflikt se tedy neodehrává ve vnějších okolnostech, nýbrž v psychice titulní postavy. Je to drama o tajemných příčinách přerodu z uctívaného hrdiny v nenáviděného tyrana, odehrávajících se kdesi v hloubi lidské duše. Po inscenaci Othella (2003) a Krále Richarda III. (2006) bude Macbeth završením shakespearovské režijní triády Igora Stránského.

FOTOGALERIE:      Zahajovací zkouška        1. hlavní zkouška (poprvé s kostýmy a líčením)

                                  Po premiéře na jevišti        Popremiérové setkání v klubu na Malé scéně