V osmdesátých a devadesátých letech minulého století se zájem diváků soustředil především na tzv. muzikály superlativů, v nichž tvůrci nákladnými prostředky a pompézní formou líčí velké city a zavádějí diváky do zcela jiného, fantazijního světa. Zdálo se, že úspěchu na poli hudebního divadla ani jinak nelze dosáhnout. A přece! Počátkem osmdesátých let se v Británii objevuje muzikál, který se od všech předchozích výrazně liší: kromě zpěvu a tance se v něm hodně hovoří a činoherně jedná, mimořádné je i jeho vážné téma včetně tragického vyústění. Je to muzikál Willyho Russella Pokrevní bratři (Blood Brothers).

William Russell (*1947), rodák z Liverpoolu, jenž v 15 letech opustil školu, aby se stal kadeřníkem a u toho písničkářem a aby se posléze do školy vrátil, vystudoval na učitele a nakonec se stal jedním z nejznámější britských současných dramatiků, pronikl do britského divadelního povědomí už oceněným a na West Endu uvedeným dílem o ještě slavnějších liverpoolských rodácích John Paul George Ringo… and Bert (1974). I u nás jsou potom známé především jeho hry Výchova slečny Rity (Educating Rita, 1980) a Shirley Valentine (1988); obě dostaly Cenu Laurence Oliviera za nejlepší komedii a obě se staly základem pro úspěšná filmová zpracování (u nás jsme v monodramatu Shirley Valentine mohli vidět Simonu Stašovou nebo Zuzanu Krónerovou).

Dalším uměleckým průlomem pro Willyho Russella, v osmdesátých letech člena intelektuálního hnutí Red Wedge (uskupení hudebníků soustředěné kolem Labouristické strany a vytvářející jakousi umělecko-intelektuální antitatcherovskou alianci), byl první kus, k němuž sám napsal nejen libreto, ale i hudbu a texty písní Pokrevní bratři. Russell látku nejprve zpracoval v podstatě na objednávku jako školní hru pro Merseyside Yong People´s Theatre. Bylo to sedmdesátiminutové dílko a mělo pouze jednu ústřední píseň, hrálo se v pěti hercích a s minimem rekvizit. Avšak už v době konání premiéry jej zamýšlel Russell přetvořit do celovečerního muzikálového díla. Pomohlo mu také, že jednu ze školních produkcí zhlédl též Bob Swash (producent londýnského West Endu, např. jeden z producentů Evity), jenž v námětu viděl slibný potenciál. Premiéra celovečerních Pokrevních bratrů se uskutečnila v liverpoolském Playhouse Theatre, ale už po dvanácti týdnech provozování byla 11. 4. 1983 přenesena na londýnský West End, do Lyric Theatre, kde se hrála do podzimu téhož roku. Poté bylo provozování přerušeno a muzikál si musel počkat na novou inscenaci, která v produkci Billa Kenwrighta znovu dobyla West End 28. 7. 1988 v Albery Theatre. Úspěchu muzikálu už nestálo nic v cestě. 21. 11. 1991 přešel do většího Theatre Phoenix a v různém obsazení zde byl uváděn více než dvacet let, což z něj učinilo třetí nejdéle hraný muzikál na West Endu. 10 let po premiéře prvního nastudování, 25. 4. 1993, Pokrevní bratři pronikli na newyorskou Broadway a během dvou let uvádění zde měli více než 800 repríz a získali celkem 7 nominací na prestižní Cenu TONY. Současně se muzikál dostal i k ostatním zahraničním produkcím a do dnešních dní obletěl takřka celý svět. V našich zeměpisných šířkách měl premiéru poměrně brzy – už v roce 1997 jej v sousedním Slovensku, na jevišti bratislavské Nové scény, uvedl Jozef Bednárik, česká premiéra se odehrála v roce 2001 ve Východočeském divadle v Pardubicích, těsně po ní, rovněž v roce 2001, následovala „moravská“ premiéra ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V dalších letech dílo spatřili diváci v Plzni, Liberci, Praze, Olomouci, Brně.

Jestliže jsme pojmenovali jako kolébku Pokrevních bratrů, i samotného Russella, průmyslový Liverpool, kde se v osmdesátých letech za vlády „Železné lady“ navýšila nezaměstnanost a sociální rozdělení do dříve nepoznaných rozměrů, dostáváme se současně blíže k specifičnosti a rovným dílem také nebývale rostoucí oblibě muzikálu. „Geniální kronikář současných liverpoolských traumat a dramat“, jak se Willymu Russellovi začalo v Británii přezdívat, pojmenovává obecné problémy západní společnosti konce tisíciletí. A činí tak s nebývalou lehkostí, laskavostí a široce přístupným žánrem.

Za základ si bere motiv rozdělených dvojčat, jenž v literární historii odlišně zpracoval už např. Alexandre Dumas st. ve své novele Korsičtí bratři (1844). A přidává zajímavou formu: komplikovaný epický celek odehrávající se od poloviny padesátých let do začátku let osmdesátých (spolu s bratry prožijeme nejen dětství a pubertu, ale i ranou dospělost) zcizuje posílením vypravěčských pasáží, ale také zainteresováním diváka – hned v úvodu se z diváků mají stát soudci příběhu, kteří mohou sami rozhodnout, zda bylo možné osudovou situaci zvrátit, či nikoliv. Ostatně téma osudu, kterému nelze nikdy zcela uniknout a který nás pronásleduje v podobě důsledků našich předchozích činů, je velkým latentním leitmotivem díla. Zmíněná antiiluzivnost (vypravěči posunující děj a diváci coby soudci příběhu) přibližuje sociálně kritickou rovinu díla kamsi na poloviční cestu mezi Brechtovu Žebráckou operu a červenou knihovnu, ovšem bez povinného happyendu. Zanedbatelný v této souvislosti není ani vedlejší motiv osudu Marilyn Monroe, jenž jak významově, tak konkrétně scénograficky a dějově, prochází celým dílem (ústřední píseň muzikálu je jí zcela věnovaná). Není to jen motiv velkých filmových pláten, ale také nenaplněná touha po dítěti, jež spojují postavu Marilyn s hlavními aktéry Russellova příběhu o dvojčatech, z nichž jedno chudá matka prodá jiné, bohaté a po dítěti nebývale toužící.

Když uvedlo Slovácké divadlo muzikál Pokrevní bratři v roce 2001, bylo to 12 let po „sametové“ revoluci; dnes už od ní uběhlo více než čtvrt století, a jak se zdá, mnohé z témat se nám (možná bohužel) ještě více přiblížily. Sociální rozvrstvení společnosti zažíváme na vlastní kůži a téma neplodnosti na jedné straně a „obchodu“ s dětmi včetně darování zárodečných buněk a fenoménu náhradních matek na straně druhé se pomalu stává dennodenní skutečností. Víme však opravdu, jaký genetický a emoční koktejl takovým dětem přichystáváme? A skutečně si my ostatní myslíme, že se nás to netýká?

Přes všechnu závažnost, kterou obsahují otázky muzikálem kladené, jde ale o dílo neskutečně laskavé a velmi vtipné.  Spolu s chytlavými melodiemi, které si budete nevědomky při cestě domů pobrukovat, je středem humoru jistě především herecká rovina představitelů dvojčat, jejich vývojový oblouk od roztomilých malých uličníků, přes pubescenty získávající první praktické zkušenosti s opačným pohlavím, až po skutečnou lásku k jedné ženě a hloubku dospělého zrání. Děti se pobaví na odrazu jejich chování a rodiče zase na tom, jaké zrcadlo jim nastavují dětské hlášky na jejich adresu. A ostatně dětmi jsme byli všichni, že? Bez nadsázky lze tedy říct, že Pokrevní bratři jsou muzikálem pro celou rodinu.

K novému uvedení muzikálu nás vedla jeho kvalita i naše obliba. Pro mnohé z tehdejší produkce byl tento kus „srdeční“ záležitostí. Věříme, že i naši diváci si buď příběh se zájmem zhlédnou poprvé, a nebo rádi zavzpomínají a možná i trošičku srovnají rozdíly. Vždyť divadlo vždy vzniká teď a tady (s novými zkušenosti, dějinnými okolnostmi, diváckým rozpoložením), proto ani my nechceme „vstupovat podruhé do téže řeky“, ale vytvořit pro vás zase něco nového. Věříme, že podobně jako v Británii i jinde na světě bude mít tento muzikál také ve Slováckém divadle dlouhý život.

(Připravila Iva Šulajová s použitím informací z knihy Michaela Prostějovského Muzikál expres a z www.willyrussell.com)