Pane Hojere, co vás napadá, když vidíte na jevišti divadelního Jindru Hojera?

Prožívám to s herci, já už ty jejich role tak dobře znám, byl jsem za nimi devětkrát. Už jsem skoro externí člen Slováckého divadla. Představte si, v té hře vystupuje i ředitel divadla (bývalý ředitel Michal Zetel – pozn. red.). I tomu se to líbí.

Když vidíte Jindru Hojera, říkáte si – tohle jsem já, takhle jsem vypadal?

To ne, něco takového mě nikdy nenapadlo. Je to spíš celkově  zvláštní pocit, když přijedu do divadla. Jsou to Moraváci, upřímní lidi, to přijetí je za všechny prachy. Mám tam za kamarády celé divadlo. Od osvětlovače… Přišla si požádat i paní šatnářka, jestli by se mohla se mnou vyfotografovat.

To jsou krásné okamžiky…

Víte, čemu vděčím za svůj život a za všechno? Rodičům, skautskému oddílu s Foglarem, kantorům na akademickém gymnáziu, kde jsem maturoval, kantorům z vysoké školy a hercům z Uherského Hradiště. To je takových pět hvězd, pilíře, na kterých stojím.

„Jsem s herci vždy srdcem na jevišti,“ říkal Jindra Hojer

V roce 2002 bylo Jindrovi Hojerovi, podle kterého Jaroslav Foglar pojmenoval jednoho ze slavné pětice komiksových Rychlých šípů, úctyhodných 78 let. Přesto neváhal, a když mu zavolali ze Slováckého divadla a pozvali ho na stou reprízu dnes už legendární komedie, vydal se téměř přes celou republiku, aby se jí mohl zúčastnit.

„Volal mi Jožka Kubáník a říká: A nemáte něco společného s Rychlými šípy? A já: No tak trochu jo. A tak to celé začalo a pak už jsem do Slováckého divadla jezdil pravidelně,“ vzpomínal v loňském roce muž, který s Jaroslavem „Jestřábem“ Foglarem coby vedoucím skautského oddílu strávil několik intenzivních let.

A pak už kromě jedné nechyběl na žádné kulaté ani polokulaté repríze. „Jezdil jsem tam hrozně rád, prožíval jsem s herci každé představení, byl jsem s nimi srdcem na jevišti,“ říkal.

A byl přesvědčen, že Rychlé šípy mají i dnes stále smysl. „To představení dává lidem něco stále. Jinak by nemělo víc než pět set repríz. A když jsem jezdil na reprízy, tak jsem viděl v hledišti i děti. A za to jsem byl moc rád, protože zásady skautingu zůstávají stále živé.“

Vzdělaný muž a celoživotní skaut

Už od mládí se Jindřich Hojer věnoval mnoha činnostem – chodil do Sokola, měl rád cyklistiku, volejbal, basketbal, lehkou atletiku i horolezectví. Životní filozofií se pro něj však stal skauting.

„Například jsem se naučil prohrávat. Milovat vše živé, přírodu i lidi. Mít fyzičku, hrát volejbal i fotbálek, poskytnout první pomoc. Ale taky takové praktické věci, jako je uvařit nebo přišít knoflík na košili. A to vše mimoděk, zábavou a hrou,“ potvrzoval, že skauting není jen navštěvování kroužku.

Po válce a znovuotevření českých vysokých škol při zaměstnání vystudoval chemii. Na konci 60. let získal kandidaturu a začal přednášet na pardubické univerzitě. Celých 43 let pracoval v Ústavu organických syntéz.

Nezahálel ani když odešel do důchodu. Dlouhá léta vyučoval němčinu a doučoval přírodovědné předměty. A taky začal psát knihy. V roce 2019 zaznamenaly velký úspěch Záhadné hlavolamy a vzápětí následovaly Střípky ze života Jindry Hojera. V nich se věnoval i Rychlým šípům ze Slováckého divadla. Poslední knihu, v které věnoval kapitolu 500. repríze Rychlých šípů, už Jindra Hojer dopsat nestihl.