14. 11. 2007
Rozhovor byl uveřejněn 13. listopadu v MF Dnes.
Uherské Hradiště - Do fotbalového zákulisí zavede diváky děj inscenace Šťovík, pečené brambory, jejímž autorem je maďarský dramatik Zoltán Egressy. Hru má na repertoáru Slovácké divadlo v Uherském Hradišti.
Inscenace ale neřeší jen pokutové kopy a ofsajdy. „Tato hra má potenciál oslovit skutečně každého diváka. Řeší běžné věci, které se týkají každého z nás,“ říká David Vacke, který působí jako herec ve Slováckém divadle a režií si občas zpestří své umělecké působení v souboru. Na konto režiséra si tímto titulem připsal šestou inscenaci.
* Hra měla premiéru minulý měsíc. Jak jste ji prožíval?
Po premiéře mám vždycky pocit, že další hru už psychicky nezvládnu.
* Měl jste při premiéře větší trému, když jste se dozvěděl, že bude přítomen i autor hry?
Pan Egressy onemocněl a na poslední chvíli svoji účast na premiéře odvolal. Ale i kdyby tu byl, trému by mi to nezvětšilo, to už by snad ani nešlo. Spíš by jen přibyl další stupínek zodpovědnosti.
* Je vám blízké fotbalové prostředí, ve kterém se odvíjí děj hry?
Určitě ano. Byl to jeden z důvodů, proč jsme do toho šli a proč mě hra oslovila hned, když jsem ji poprvé četl. Fotbal sleduji a na rekreační úrovni si jej také občas zahraji. A asi před osmi lety jsem dokonce zhruba rok a půl dělal fotbalového rozhodčího. Dost dobrá zkušenost, nejen pro tuto inscenaci.
* Osloví inscenace také diváky, kteří nefandí fotbalu?
Ta hra není zdaleka jen o fotbale. Větší část řeší běžné věci, problémy, které se týkají každého z nás. Je pravda, že kdo se o tento sport zajímá, bude dostávat „občasné bonusy“, o něž budou ostatní ošizeni. Ale přesto jsem přesvědčen, že hra má potenciál oslovit skutečně každého diváka.
* Všechny Egressyho hry mají silný společenský podtext. Je tomu tak i u „Šťovíku“?
Určitě. To byla další z věcí, která mě na této hře oslovila. Téma věčného souboje peněz, kariéry a moci na straně jedné, a na druhé hodnoty morální, estetické, často jaksi neprůbojné, slabé, pro někoho i směšné. Ovšem na které straně je ve skutečnosti větší hodnota a smysluplnost, toť otázka...
* Co na Šťovíku bylo nejtěžší?
Asi najít míru komediálnosti a pravdivosti, respektive najít cestu, aby se tyto dvě veličiny nepopíraly, ale naopak se podporovaly. Člověk jde za hranu reality, ale detaily musí být pravdivé. Divák musí podvědomě cítit, že to, co sleduje, zná ze svého života - i když třeba v jiné souvislosti. Divadlo je vlastně často všední realitou, nahlíženou přes zvětšovací sklo jeviště.
* Je výhodou, že jako režisér máte v této inscenaci na starosti jen tři herce?
Při velkých ansámblových scénách je náročné ukočírovat pozornost celého souboru, takže v tomto směru to výhodné je. Ale je to zase těžší pro herce, nemají se kam nebo za koho schovat, stále jsou na „place“ a je na režisérovi, aby jim jejich herecký prostor přesně vymezil a naplnil.
* Jak jste naložil s textem? Prováděl jste nějaké změny?
Převedli jsme hru z maďarského prostředí do českého. Divák by měl mít pocit, že se jej to víc dotýká. Setkává se s českou morálkou a s lidmi, které může potkat v běžném životě. Je mu to bližší, než když se směje Maďarům. Také jsme dost škrtali, abychom se mohli soustředit na věci, které nám připadaly zajímavé - nejen pro nás, ale hlavně pro diváky. Snad se to povedlo.
* Jak jste se jako herec k režii dostal?
Před deseti lety jsme začali dělat popremiérové parodie na inscenace velké scény, které trvaly (a tu a tam stále ještě trvají) tak patnáct dvacet minut a byly - jsou premiérou i derniérou zároveň. Hned první z nich, kterou jsem režíroval - Pitomé palmy, parodie na Plynové lampy -byla velmi úspěšná. Vznikl tak dnes již „celosvětově uznávaný umělecký směr radikální naivismus“. V tomto období mě oslovil kolega Zdeněk Kupka, zdali bych nechtěl režírovat Vraždu na Uhelném trhu. A můj profesionální režijní debut byl na světě.
* Baví vás více herectví nebo režie?
Každá ta činnost je úplně jiná. Nedovedu si představit, že bych se měl režií živit, že bych šel jako režisér z jedné inscenace do druhé. Mám pocit obrovské zodpovědnosti k divákům, hercům i vedení divadla a v době režírování jsem v soukromí tak trochu mimo. I když možná si jen nalhávám, že tomu tak je jen v době režírování. Každopádně herec si víc všímá jen svojí postavy, nemusí se starat o koncepci celé inscenace. Počítá s tím, že tu přinese režisér.
Po premiéře mám vždycky pocit, že další hru už psychicky nezvládnu.
* Měl jste při premiéře větší trému, když jste se dozvěděl, že bude přítomen i autor hry?
Pan Egressy onemocněl a na poslední chvíli svoji účast na premiéře odvolal. Ale i kdyby tu byl, trému by mi to nezvětšilo, to už by snad ani nešlo. Spíš by jen přibyl další stupínek zodpovědnosti.
* Je vám blízké fotbalové prostředí, ve kterém se odvíjí děj hry?
Určitě ano. Byl to jeden z důvodů, proč jsme do toho šli a proč mě hra oslovila hned, když jsem ji poprvé četl. Fotbal sleduji a na rekreační úrovni si jej také občas zahraji. A asi před osmi lety jsem dokonce zhruba rok a půl dělal fotbalového rozhodčího. Dost dobrá zkušenost, nejen pro tuto inscenaci.
* Osloví inscenace také diváky, kteří nefandí fotbalu?
Ta hra není zdaleka jen o fotbale. Větší část řeší běžné věci, problémy, které se týkají každého z nás. Je pravda, že kdo se o tento sport zajímá, bude dostávat „občasné bonusy“, o něž budou ostatní ošizeni. Ale přesto jsem přesvědčen, že hra má potenciál oslovit skutečně každého diváka.
* Všechny Egressyho hry mají silný společenský podtext. Je tomu tak i u „Šťovíku“?
Určitě. To byla další z věcí, která mě na této hře oslovila. Téma věčného souboje peněz, kariéry a moci na straně jedné, a na druhé hodnoty morální, estetické, často jaksi neprůbojné, slabé, pro někoho i směšné. Ovšem na které straně je ve skutečnosti větší hodnota a smysluplnost, toť otázka...
* Co na Šťovíku bylo nejtěžší?
Asi najít míru komediálnosti a pravdivosti, respektive najít cestu, aby se tyto dvě veličiny nepopíraly, ale naopak se podporovaly. Člověk jde za hranu reality, ale detaily musí být pravdivé. Divák musí podvědomě cítit, že to, co sleduje, zná ze svého života - i když třeba v jiné souvislosti. Divadlo je vlastně často všední realitou, nahlíženou přes zvětšovací sklo jeviště.
* Je výhodou, že jako režisér máte v této inscenaci na starosti jen tři herce?
Při velkých ansámblových scénách je náročné ukočírovat pozornost celého souboru, takže v tomto směru to výhodné je. Ale je to zase těžší pro herce, nemají se kam nebo za koho schovat, stále jsou na „place“ a je na režisérovi, aby jim jejich herecký prostor přesně vymezil a naplnil.
* Jak jste naložil s textem? Prováděl jste nějaké změny?
Převedli jsme hru z maďarského prostředí do českého. Divák by měl mít pocit, že se jej to víc dotýká. Setkává se s českou morálkou a s lidmi, které může potkat v běžném životě. Je mu to bližší, než když se směje Maďarům. Také jsme dost škrtali, abychom se mohli soustředit na věci, které nám připadaly zajímavé - nejen pro nás, ale hlavně pro diváky. Snad se to povedlo.
* Jak jste se jako herec k režii dostal?
Před deseti lety jsme začali dělat popremiérové parodie na inscenace velké scény, které trvaly (a tu a tam stále ještě trvají) tak patnáct dvacet minut a byly - jsou premiérou i derniérou zároveň. Hned první z nich, kterou jsem režíroval - Pitomé palmy, parodie na Plynové lampy -byla velmi úspěšná. Vznikl tak dnes již „celosvětově uznávaný umělecký směr radikální naivismus“. V tomto období mě oslovil kolega Zdeněk Kupka, zdali bych nechtěl režírovat Vraždu na Uhelném trhu. A můj profesionální režijní debut byl na světě.
* Baví vás více herectví nebo režie?
Každá ta činnost je úplně jiná. Nedovedu si představit, že bych se měl režií živit, že bych šel jako režisér z jedné inscenace do druhé. Mám pocit obrovské zodpovědnosti k divákům, hercům i vedení divadla a v době režírování jsem v soukromí tak trochu mimo. I když možná si jen nalhávám, že tomu tak je jen v době režírování. Každopádně herec si víc všímá jen svojí postavy, nemusí se starat o koncepci celé inscenace. Počítá s tím, že tu přinese režisér.
Martina Malá