Slovácké divadlo znáte snad nejdůkladněji z vašich kolegů, tatínek v něm hrál od roku 1967, byl velkou hvězdou a vy jste se pohybovala v zákulisí už od dětství. Vzpomenete si, kdy jste divadlo navštívila poprvé?
To vůbec nevím. Ale přesně si vybavuji první roli. Bylo to v Lucerně v režii Igora Stránského a já jsem hrála družičku, co vítá paní kněžnu. Říkala jsem jí: „Mnohá léta v blažené spokojenosti pak ať dojdou k věčné radosti.“

Co si z té doby ještě pamatujete?
Místo před vstupem na jeviště. A taky to, že tatínek mě, když jsem měla představení, pořád nutil jíst svačiny a večeře. Potom jsem ale přestala hrát a od té doby jsem v těch místech nebyla. Až když jsem nastoupila do angažmá před dvěma lety, a to se mi skoro zatočila hlava. Spojilo se mi to s dětstvím a vrátila jsem se dvacet let zpátky.

Jak jste v dětství vnímala otcovu popularitu?
Vadila mi. Nechtěla jsem s ním chodit po ulici. Každého zdravil, pořád na něj někdo volal a když jsem mu chtěla něco důležitého říct já, neposlouchal mě, protože se věnoval lidem.

Nebyla jste pyšná na to, že vašeho tatínka všichni znají?
Dítě to všechno vnímá úplně jinak. Pamatuji si jen, že nám každý říkal, jak je náš táta srdečný, bezvadný a milý. Ale každý se chová jinak na veřejnosti a jinak v soukromí.

Doma tedy takový nebyl?
(dlouze přemýšlí) Doma neměl publikum. Nevzpomínám si třeba, kdy mi četl pohádky, ale bylo to dáno i tím, že často trávil večery v divadle. Ale teď to vynahrazuje mému synovi.Byl hodně přísný a taky nekompromisní. Neexistovalo, abych se o minutu opozdila při návratu z diskotéky, když řekl, že budu v jedenáct doma. Ale abych mu nekřivdila – byl velký kutil a v době, kdy bylo všeho málo, dokázal vyrobit nemožné. Třeba ze starého ošklivého kočárku uměl vytvořit nádherný kočár pro princezny. A mazal nám svačiny do školy. Maminka totiž pracovala v divadle také a odcházela z domu dřív, tak jejich příprava zbyla na taťku.

Co říkali rodiče na vaše rozhodnutí věnovat se herectví?
Samozřejmě, že mě od toho zrazovali, protože znali zákulisí. Ale to je u všech divadelníků stejné. „Budeš to mít těžké, herečky se u divadla trápí. Každý večer budeš v divadle, do toho intriky kolegyň, závist,“ povídali.

Vy sama máte šestiletého syna – kdyby chtěl k divadlu on, jak byste reagovala?
Nic bych mu nezakazovala, byla by to jen a jen jeho volba, ale zatím o herectví neprojevuje zájem. Teď jsou nejdůležitější dinosauři. (smích)

Vraťme se k vaší cestě do Slováckého divadla. Ta vůbec nebyla snadná.
Měla jsem smůlu s konzervatoří, protože když jsem se na ni chtěla po základní škole přihlásit, neotvírali ročník. Šla jsem tedy studovat pedagogickou školu. Ale věděla jsem, že se k divadlu dřív nebo později vrátím.

Proto jste se po maturitě přihlásila na JAMU.
Tam mě přijali a já jsem ji vystudovala. Chodila jsem do ročníku s Tomášem Šulajem, mým dnešním kolegou.

Proč jste s ním po škole neodešla do Hradiště?
Říkala jsem si, že přece nebudu začínat tam, kde hrál otec. Že jeho jméno nepotřebuji, poradím si sama. Chtěla jsem se o všechno postarat sama.

Co tedy následovalo?
Skončila jsem JAMU, zůstala v Brně a shodou okolností byla u toho, když začínala nová éra divadla Polárka. Byla jsem tam spokojená a když to celé začínalo nabírat na obrátkách, tak jsem přišla do jiného stavu. Normálně jsem tedy odešla na mateřskou s tím, že se po ní do divadla vrátím. Ale omyl. Vyměnilo se vedení a řekli mi, že o mě nestojí.

Co s vámi ta zpráva udělala?
Byl to šok. Samozřejmě, že jsem se divadlu chtěla věnovat dál. Ale kde? Všechna divadla byla plná, neměla jsem kontakty, nic.

Co vás živilo?
Šla jsem pracovat do speciální školy při ústavu sociální péče na Kociánku a stala se asistentkou pedagoga, což jsem ostatně vystudovala. Takže jsem se věnovala handicapovaným dětem. Ale přišla osobní krize.

Chcete o ní mluvit?
Rozešla jsem se s otcem mého syna, zůstala s dítětem sama, byla jsem bez divadla a tatínek onemocněl leukémií. Do toho jsem denně chodila mezi mentálně postižené děti, které potřebovaly péči. Byla jsem zničená, nevyspaná.

Jak jste to zvládala?
Blbě. Už to na mě poznaly i ty děti. Jednou ke mně přišla Evička – to byla jedna z nich, zničehonic mě objala mě a zeptala se: „Paní Alžběto, co je vám?“ Zůstala jsem jako opařená. Ta holka jako by vypadla ze svého postižení, aby mi pomohla. Na tu chvíli nezapomenu.

Jak dlouho jste tu práci dělala?
Rok a půl. Ony ty děti mi začaly vysávat všechnu energii, kolegové mě varovali, že se musím naučit šetřit, ale nešlo mi to. Ona je to totiž podle mě práce pro velmi silné osobnosti. Takže jsem chodila domů unavená a tam na mě čekal syn a já jsem musela tu energii mít i pro něj. I když mi v té době hodně pomáhala maminka, věděla jsem, že s tou prací musím dřív nebo později skončit.

Co divadlo?
Žádné nebylo. Až pak se v Hradišti uvolnilo místo inspicienty a volali mi, jestli bych do toho chtěla jít.

To jste musela zajásat.
Právě že ne. Místo abych vděčně přijala práci u divadla, byla jsem na vážkách. Jsem přece herečka a ne inspicientka! Chtěla jsem hrát a ne volat kolegy na jeviště a pak se dívat, jak hrají oni. Práci jsem ale nakonec přijala, ovšem uvedla jsem se katastrofálně. Z té nervozity a přepjatosti jsem nezvládala své chování. Byla ze mě inspicienta s nenaplněnými ambicemi a chovala se jako pitomec.

Jak se to projevovalo?
(dlouze mlčí) Bylo toho víc. Třeba jsem Jitce Joskové nešťastně řekla, že je subreta. Ale nebylo to z mé strany myšleno jako schválnost. Jenže byla zrovna doba, kdy to tak mohlo vyznít. Hrála Lišku Bystroušku, divadlo díky ní získávalo jednu cenu za druhou. Nakonec to dopadlo tak, že se to doneslo až k řediteli a napomenul mě.

Co to s vámi udělalo?
Byl to důležitý okamžik. Uvědomila jsem si, že Slovácké divadlo mi v těžké chvíli podalo pomocnou ruku a já jsem dělala jakoby nic. Stáhla jsem se a víc o sobě přemýšlela. Taky proto dnes spolu mluvíme tak otevřeně, ráda bych to napravila.

Mimochodem, jak se tatínek popral s nemocí?
Uzdravil se a všechno dobře dopadlo. (klepe na dřevo) Dokonce se vrátil v malé roli na jevišti. Hraje kněze v muzikálu Donaha!

Divadlo vám dává šanci - hlavní roli v nové hře Pýcha a předsudek.
Jak já si toho vážím! Je to po dlouhé době velká role a já si najednou připadám jako na začátku. Bojím se, abych všechno zvládla, protože je úplně jiná, než já. Je kultivovaná, bystrá, umí se ovládat. Přesný opak mě samé. (smích)

Že by ta pýcha v názvu hry byla symbolická?
Možná. Rozhodně už s kolegy vycházím dobře. Mohli by mi všechno vrátit, ale nedělají to.

Pýcha a předsudek je knižním bestsellerem už téměř dvě stě let. Na divadle v Česku se ale objevuje poprvé. Co si myslíte o červené knihovně na jevišti?
To je mylná představa, že jde o červenou knihovnu. Všechny ty situace mají daleko hlubší význam. A věřte mi, červených knihoven jsem přečetla hodně. Ta hra podle mě osloví nejenom ženy, ale i pánské publikum. Řeší se v ní láska, vášeň, trápení, pravidla společenských vrstev. To co v životě každého z nás.

Velká a výpravná hra se ve Slováckém divadle dlouho neobjevila.
Máte pravdu, o to víc se těším a jsem ráda, že naše scéna přichází stále s novými a novými nápady, jak obohatit repertoár. Myslím, že stylizovaného divadla je dnes všude kolem dost, tak je fajn, že se na jevišti objeví realistické hraní. Navíc režisér Radovan Lipus ví, co dělá a pokud mu to nezkazím, bude to moc hezká inscenace.


Alžběta Kynclová

Narodila se 25. září 1976 v Uherském Hradišti, v letech 1995 - 1999 vystudovala činoherní herectví na brněnské JAMU. Od roku 2005 je v angažmá Slováckého divadla. Diváci ji mohou vidět například v inscenaci Villon F. (na krk oprátku ti věší) nebo v muzikálech Donaha! a Sugar. V sobotu 10. listopadu bude mít premiéru inscenace Pýcha a předsudek, kde vytvoří hlavní roli Elizabeth Benettové.