28. 5. 2007
Rozhovor s režisérem komedie 1+2=6 uveřejněný 28. května v MF Dnes
Robert Bellan v rozhovoru vypráví, jak vznikala jeho nová inscenace 1+2=6, která měla v sobotu premiéru ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.
Uherské Hradiště - Od soboty má Slovácké divadlo na repertoáru další komediální hit 1+2=6. Na jeviště jej přivedl Robert Bellan, který je pověstný svou intuicí na divácky úspěšné tituly. Důkazem je nejen komedie Rychlé šípy, ale i Blbec k večeři, Výstřely na Broadwayi či Vraždičky.
Předtím, než začal o nové inscenaci vyprávět, jako první si zapálil cigaretu.
* Jste nervózní před premiérou, že tolik kouříte?
Moje kouření nemá s premiérou nic společného, i když lehce nervózní jsem. Ne snad z toho, jak to dopadne, ale jak se budou bavit diváci.
* K tomu se dostaneme. Vaší režijní prvotinou ale byly Rychlé šípy. Bude vám vadit, když začneme u nich?
Vadit mi to nebude, ale když se o nich nebudeme bavit, tak se taky zlobit nebudu.
* Proč?
Už jsem o nich všechno řekl. Vyšlo k nim tolik rozhovorů, že nevím, co jiného by se mě mohli novináři zeptat.
* Tak schválně - na co se vás ještě nikdo nezeptal?
(Chvíli přemýšlí). Jestli tu hru ještě můžu vidět.
* A jaká by tedy byla odpověď?
Víte, my tady sice máme rekordmany, kteří byli na Šípech třeba desetkrát, ale já jsem je viděl, když odmyslím samotnou přípravu, snad dvě stě krát. Je to ale tím, že jsem je nazkoušel ve třech divadlech. Kromě Hradiště taky v Praze a v Příbrami.
* Které z té trojice je podle vás nejlepší?
Nejdokonalejší tvar je asi v Příbrami, protože je to poslední uvedení, u kterého jsem vyčistil všechny nesrovnalosti, ale Hradišti nemůže nikdo konkurovat v přesném typovém obsazení a schopnosti herců vytvořit neopakovatelnou atmosféru.
* Viděl jste některou z posledních repríz Rychlých šípů ve Slováckém divadle?
Ano, viděl a musím odpovědně říct, že už to není ta inscenace, která před sedmi lety vznikla. Už je to dvouhodinová šou. Ale je to pochopitelné. Za sedm let si už žije svým vlastním životem a diváci už na ni jako na šou přicházejí. Já s tím jako režisér samozřejmě souhlasit nemusím, ale to je to jediné, co se dá dělat.
* Rychlé šípy znamenaly váš obrovský úspěch, ale od té doby jste jej tak úplně nezopakoval. Čím to je?
Tak především Šípy vznikly v mimořádné konstelaci, která nám spadla z nebe. Někteří režiséři něco takového nezažijí za celý život. Mně se to podařilo hned při první práci a s tím souvisí samozřejmě i to poměřování. Všechno, i kdyby to bylo sebelepší, už bude málo.
* I když u novinky 1+2=6 se zvěsti o mimořádně povedené komedii objevily.
To nerad slyším. Vidělo ji jen pár diváků a nechci výsledek předjímat. Bylo by to krásné, ale o tom teď nehodlám spekulovat, zvláště, když ještě nebyla premiéra.
* Jak na vás komedie 1+2=6 zapůsobila po prvním přečtení?
Jako první jsem četl 1+1=3, tedy první část naší hry. Moc nadšený jsem z ní ale nebyl. Po čtyřech stránkách jsem byl unavený humorem. Autor totiž kupil jednu zápletku za druhou a už to bylo na úkor stavby situací. Nemá podle mě tu nezbytně nutnou zpětnou vazbu a neumí rozlišit, kdy už je to na úkor hry jako celku.
* Co se s tím dá dělat?
Dramaturgyně Iva Šulajová přišla s nápadem, že hru razantně proškrtáme a přidáme k ní pokračování, které si diváci v Londýně po obrovském úspěchu na autorovi Rayi Coonym vynutili.
* Autor o tom ví?
My jsme se ho samozřejmě museli prostřednictvím zastupující agentury zeptat a on byl velmi potěšený. Myslím dokonce, že byl překvapený, že někoho napadlo, aby diváci mohli sledovat, jak postavy po dvaceti letech zestárly. Ze své jachty v Karibiku nám mailoval, že se spojením her a tím i autorských honorářů rád souhlasí.
* Ale dvě hry dostat do jedné, to byl oříšek, ne?
A jaký! Seděl jsem nad tím několik dnů, kreslil jsem si grafy, dělal jsem si značky a nic nepomáhalo. Ty zápletky jsou totiž velmi komplikovaně propletené a já jsem si s tím neuměl jednoduše poradit. Tak jsem jednoho zoufalého večera poslal Ivě mail, že končím. Ona se ale odradit nedala a pracovala na tom tak dlouho, až vykřesala výtečný scénář, kde je všeho akorát. Zasloužila by si za to pomník.
* Jak do takových komedií obsazujete herce?
Především se musím spolehnout na to, že na jeviště přinesou osobité herectví. Protože pak povýší celou hru ještě o třídu výš. V poslední fázi zkoušení už jen zírám, jak se jim daří rozvíjet situace a jak hrají daleko lépe, než jsem si i v nejoptimističtějších snech představoval.
* To je velká poklona.
Kdyby to kazili, tak bych je nechválil, na to se můžete spolehnout. Tak pro příklad: druhá část hry 1+2=6 se odehrává, jak jsem říkal, po dvaceti letech, takže jsme tomu trochu přizpůsobili kostýmy. Zdeněk Trčálek, který hraje hlavní postavu, tak dostal bříško, má lehké šediny. Byl jsem zvědavý, co to s ním udělá na jevišti. Najednou začal působit neuvěřitelně autenticky a beze strachu si ze sebe udělal legraci. A navíc já teď díky němu vím, jak bude za nějakých dvacet let skutečně vypadat. Je to až dojemné.
* Vaše manželka navrhla do hry kostýmy. Je to pro spolupráci výhoda, nebo naopak?
Výhoda je to v tom, že se o kostýmech a o parukách můžeme bavit kdykoliv chceme a že máme všechno díky tomu důkladně promyšleno. Nevýhoda je to v tom, že Šárka přijde na zahradu, vidí mě, jak si v oblíbeném domácím tričku něco připravuji na zkoušku a řekne: "To tričko je super. To se zabavuje do hry." Takže mi díky tomu značně prořídl šatník.
* Jak došlo ke spolupráci s Ondřejem Brzobohatým?
S Ondrou mě seznámili kluci z Rychlých šípů, když točili u Bolka Polívky Manéž. Jožka Kubáník se s ním skamarádil a když jednou seděli v Praze i s Jitkou Joskovou v divadelním klubu, přišla řeč na naši novou hru a někoho z nich napadlo, že by bylo dobré, kdy se to s Ondřejem spojilo. A pak už si objednali vodku a plácli si. Ovšem pozor, já jsem se o tom dozvěděl až potom! Oni se domluvili beze mě. Pak mi jen Jožka předal na Ondru telefonní číslo, ať mu zavolám.
* Ale evidentně jste nebyl proti.
Sešli jsme se spolu a brzy bylo jasné, že ten nápad byl dobrý.
* Jak taková hudba k inscenaci vzniká?
To je individuální. Zrovna tentokrát to ale bylo velmi kuriózní. Sešli jsme se v jeho studiu a on mi zahrál nějaké motivy, které složil. Ale mně se to nelíbilo. Nehodilo se to k naší hře. Bylo to takové tesknobolné, trochu romantické, trochu písničkové. Nabídl další motiv, ani ten se mi nelíbil a tak to šlo pořád dokola. Už byl chudák zoufalý. Přicházel s novými a s novými nápady a já jsem pořád nebyl spokojený.
* Co nakonec rozhodlo?
Simpsonovi. Snažil jsem se mu přiblížit svou představu na melodiích z televizních seriálů, až jsme se trefili. On úplně ožil, i když už bylo okolo půlnoci a hrál a hrál a hrál. A nakonec napsal muziku, která není jen obyčejným podkresem, ale stala se plnohodnotnou součástí komedie.
* Ty skladby jsou ale navíc otextované.
To se Ondrovi taky povedlo. Řekl jsem mu jen slova: taxi, dvě manželky, rodina atd. a on je dal v angličtině dohromady tak, že to vypadá jako text. Ve skutečnosti jsou to jen volně pospojovaná slova do vět, které nedávají smysl. (Odmlčí se) Teď mě napadlo, já v Praze začnu po neděli připravovat Klec bláznů. Nečekaně mi padlo ubytování, nevíte o někom, u koho bych tam mohl bydlet?
* To opravdu nevím…
Čtrnáct dní budu u Uršuly Klukové, jede na dva týdny do Ameriky, ale potom?
* Když zhodnotíte celé zkoušení - od první zkoušky až po dnešní den, jak jste spokojený?
Řeknu vám tajemství. Po první čtené zkoušce jsem byl zděšený. Říkal jsem si, že to bude strašně moc práce a kdoví, jestli dopadne dobře. Protože to chce určitý způsob hraní. A ten je moc těžký. Ale dnes už vím, že herci dokázali mé představy naplnit ne ze sta, ale ze sto padesáti procent. Ale opakuji, že bych to před premiérou nerad zakřiknul.
***
* Robert Bellan
Narodil se v Hodoníně v roce 1966. Do roku 2002 jej znali diváci Slováckého divadla jako úspěšného herce, několikrát získal cenu diváků Slovácký Oskar. Po nastudování komedií Rychlé šípy a Blbec k večeři se začal věnovat režii. Spolupracuje s divadly po celé republice. V Uherském Hradišti měla v sobotu premiéru zatím jeho poslední inscenace 1+2=6. Je ženatý, má dceru Terezu a je vášnivý rybář.
Moje kouření nemá s premiérou nic společného, i když lehce nervózní jsem. Ne snad z toho, jak to dopadne, ale jak se budou bavit diváci.
* K tomu se dostaneme. Vaší režijní prvotinou ale byly Rychlé šípy. Bude vám vadit, když začneme u nich?
Vadit mi to nebude, ale když se o nich nebudeme bavit, tak se taky zlobit nebudu.
* Proč?
Už jsem o nich všechno řekl. Vyšlo k nim tolik rozhovorů, že nevím, co jiného by se mě mohli novináři zeptat.
* Tak schválně - na co se vás ještě nikdo nezeptal?
(Chvíli přemýšlí). Jestli tu hru ještě můžu vidět.
* A jaká by tedy byla odpověď?
Víte, my tady sice máme rekordmany, kteří byli na Šípech třeba desetkrát, ale já jsem je viděl, když odmyslím samotnou přípravu, snad dvě stě krát. Je to ale tím, že jsem je nazkoušel ve třech divadlech. Kromě Hradiště taky v Praze a v Příbrami.
* Které z té trojice je podle vás nejlepší?
Nejdokonalejší tvar je asi v Příbrami, protože je to poslední uvedení, u kterého jsem vyčistil všechny nesrovnalosti, ale Hradišti nemůže nikdo konkurovat v přesném typovém obsazení a schopnosti herců vytvořit neopakovatelnou atmosféru.
* Viděl jste některou z posledních repríz Rychlých šípů ve Slováckém divadle?
Ano, viděl a musím odpovědně říct, že už to není ta inscenace, která před sedmi lety vznikla. Už je to dvouhodinová šou. Ale je to pochopitelné. Za sedm let si už žije svým vlastním životem a diváci už na ni jako na šou přicházejí. Já s tím jako režisér samozřejmě souhlasit nemusím, ale to je to jediné, co se dá dělat.
* Rychlé šípy znamenaly váš obrovský úspěch, ale od té doby jste jej tak úplně nezopakoval. Čím to je?
Tak především Šípy vznikly v mimořádné konstelaci, která nám spadla z nebe. Někteří režiséři něco takového nezažijí za celý život. Mně se to podařilo hned při první práci a s tím souvisí samozřejmě i to poměřování. Všechno, i kdyby to bylo sebelepší, už bude málo.
* I když u novinky 1+2=6 se zvěsti o mimořádně povedené komedii objevily.
To nerad slyším. Vidělo ji jen pár diváků a nechci výsledek předjímat. Bylo by to krásné, ale o tom teď nehodlám spekulovat, zvláště, když ještě nebyla premiéra.
* Jak na vás komedie 1+2=6 zapůsobila po prvním přečtení?
Jako první jsem četl 1+1=3, tedy první část naší hry. Moc nadšený jsem z ní ale nebyl. Po čtyřech stránkách jsem byl unavený humorem. Autor totiž kupil jednu zápletku za druhou a už to bylo na úkor stavby situací. Nemá podle mě tu nezbytně nutnou zpětnou vazbu a neumí rozlišit, kdy už je to na úkor hry jako celku.
* Co se s tím dá dělat?
Dramaturgyně Iva Šulajová přišla s nápadem, že hru razantně proškrtáme a přidáme k ní pokračování, které si diváci v Londýně po obrovském úspěchu na autorovi Rayi Coonym vynutili.
* Autor o tom ví?
My jsme se ho samozřejmě museli prostřednictvím zastupující agentury zeptat a on byl velmi potěšený. Myslím dokonce, že byl překvapený, že někoho napadlo, aby diváci mohli sledovat, jak postavy po dvaceti letech zestárly. Ze své jachty v Karibiku nám mailoval, že se spojením her a tím i autorských honorářů rád souhlasí.
* Ale dvě hry dostat do jedné, to byl oříšek, ne?
A jaký! Seděl jsem nad tím několik dnů, kreslil jsem si grafy, dělal jsem si značky a nic nepomáhalo. Ty zápletky jsou totiž velmi komplikovaně propletené a já jsem si s tím neuměl jednoduše poradit. Tak jsem jednoho zoufalého večera poslal Ivě mail, že končím. Ona se ale odradit nedala a pracovala na tom tak dlouho, až vykřesala výtečný scénář, kde je všeho akorát. Zasloužila by si za to pomník.
* Jak do takových komedií obsazujete herce?
Především se musím spolehnout na to, že na jeviště přinesou osobité herectví. Protože pak povýší celou hru ještě o třídu výš. V poslední fázi zkoušení už jen zírám, jak se jim daří rozvíjet situace a jak hrají daleko lépe, než jsem si i v nejoptimističtějších snech představoval.
* To je velká poklona.
Kdyby to kazili, tak bych je nechválil, na to se můžete spolehnout. Tak pro příklad: druhá část hry 1+2=6 se odehrává, jak jsem říkal, po dvaceti letech, takže jsme tomu trochu přizpůsobili kostýmy. Zdeněk Trčálek, který hraje hlavní postavu, tak dostal bříško, má lehké šediny. Byl jsem zvědavý, co to s ním udělá na jevišti. Najednou začal působit neuvěřitelně autenticky a beze strachu si ze sebe udělal legraci. A navíc já teď díky němu vím, jak bude za nějakých dvacet let skutečně vypadat. Je to až dojemné.
* Vaše manželka navrhla do hry kostýmy. Je to pro spolupráci výhoda, nebo naopak?
Výhoda je to v tom, že se o kostýmech a o parukách můžeme bavit kdykoliv chceme a že máme všechno díky tomu důkladně promyšleno. Nevýhoda je to v tom, že Šárka přijde na zahradu, vidí mě, jak si v oblíbeném domácím tričku něco připravuji na zkoušku a řekne: "To tričko je super. To se zabavuje do hry." Takže mi díky tomu značně prořídl šatník.
* Jak došlo ke spolupráci s Ondřejem Brzobohatým?
S Ondrou mě seznámili kluci z Rychlých šípů, když točili u Bolka Polívky Manéž. Jožka Kubáník se s ním skamarádil a když jednou seděli v Praze i s Jitkou Joskovou v divadelním klubu, přišla řeč na naši novou hru a někoho z nich napadlo, že by bylo dobré, kdy se to s Ondřejem spojilo. A pak už si objednali vodku a plácli si. Ovšem pozor, já jsem se o tom dozvěděl až potom! Oni se domluvili beze mě. Pak mi jen Jožka předal na Ondru telefonní číslo, ať mu zavolám.
* Ale evidentně jste nebyl proti.
Sešli jsme se spolu a brzy bylo jasné, že ten nápad byl dobrý.
* Jak taková hudba k inscenaci vzniká?
To je individuální. Zrovna tentokrát to ale bylo velmi kuriózní. Sešli jsme se v jeho studiu a on mi zahrál nějaké motivy, které složil. Ale mně se to nelíbilo. Nehodilo se to k naší hře. Bylo to takové tesknobolné, trochu romantické, trochu písničkové. Nabídl další motiv, ani ten se mi nelíbil a tak to šlo pořád dokola. Už byl chudák zoufalý. Přicházel s novými a s novými nápady a já jsem pořád nebyl spokojený.
* Co nakonec rozhodlo?
Simpsonovi. Snažil jsem se mu přiblížit svou představu na melodiích z televizních seriálů, až jsme se trefili. On úplně ožil, i když už bylo okolo půlnoci a hrál a hrál a hrál. A nakonec napsal muziku, která není jen obyčejným podkresem, ale stala se plnohodnotnou součástí komedie.
* Ty skladby jsou ale navíc otextované.
To se Ondrovi taky povedlo. Řekl jsem mu jen slova: taxi, dvě manželky, rodina atd. a on je dal v angličtině dohromady tak, že to vypadá jako text. Ve skutečnosti jsou to jen volně pospojovaná slova do vět, které nedávají smysl. (Odmlčí se) Teď mě napadlo, já v Praze začnu po neděli připravovat Klec bláznů. Nečekaně mi padlo ubytování, nevíte o někom, u koho bych tam mohl bydlet?
* To opravdu nevím…
Čtrnáct dní budu u Uršuly Klukové, jede na dva týdny do Ameriky, ale potom?
* Když zhodnotíte celé zkoušení - od první zkoušky až po dnešní den, jak jste spokojený?
Řeknu vám tajemství. Po první čtené zkoušce jsem byl zděšený. Říkal jsem si, že to bude strašně moc práce a kdoví, jestli dopadne dobře. Protože to chce určitý způsob hraní. A ten je moc těžký. Ale dnes už vím, že herci dokázali mé představy naplnit ne ze sta, ale ze sto padesáti procent. Ale opakuji, že bych to před premiérou nerad zakřiknul.
***
* Robert Bellan
Narodil se v Hodoníně v roce 1966. Do roku 2002 jej znali diváci Slováckého divadla jako úspěšného herce, několikrát získal cenu diváků Slovácký Oskar. Po nastudování komedií Rychlé šípy a Blbec k večeři se začal věnovat režii. Spolupracuje s divadly po celé republice. V Uherském Hradišti měla v sobotu premiéru zatím jeho poslední inscenace 1+2=6. Je ženatý, má dceru Terezu a je vášnivý rybář.