* Někoho k divadlu přivedou rodiče, jiného dramatický kroužek. Jak tomu bylo u vás?
Já jdu ve stopách starší sestry. Nejdřív jsem začala stejně jako ona navštěvovat dramatický kroužek a pak jsem si podala přihlášku na konzervatoř. Jen s tím rozdílem, že ona studovala JAMU a po škole zamířila do Mladé Boleslavi a já do Hradiště.

* Bylo Slovácké divadlo vaším vysněným divadlem?
Ano. Říkala jsem si - bylo by krásné, kdyby vyšlo Hradiště nebo Ostrava. Obě divadla mají velmi dobrý zvuk. Takže jsem velmi spokojená.

* Co jste před příchodem o Slováckém divadle věděla?
Studovala jsem konzervatoř v době největší slávy Lišky Bystroušky. To byla velká událost. Pořád se o ní mluvilo, sbírala jednu cenu za druhou. A podstatnou roli v tom hrálo i to, že hlavní postavu ztvárnila Jitka Josková, bývalá studentka konzervatoře. Po škole visely rozhovory, kritiky a články z novin a učitelé pyšně říkali: „Vidíte, kam to také můžete dotáhnout.“ Vědělo se, že Hradiště ve spojení s Pitínským znamená inscenace, které vyvolávají nadšení.

* A vaše znalosti o samotném režisérovi?
Jan Antonín Pitínský byl dokonce maturitní otázka. Takže myslím, že mám docela slušný přehled o jeho tvorbě. (smích)

* Jaké to bylo, když jste se dozvěděla, že hned jednou z vašich prvních rolí bude postava v Divé Báře právě v Pitínského režii?
Úplně se mi rozklepala kolena. Už obsazení bylo netradiční. Zveřejnil se jen seznam obsazených herců. Nikdo tak nevěděl, jakou postavu bude hrát. Hned jak jsem přijela domů, tak jsme se pořád bavili o tom, co bych v inscenaci mohla hrát. Velice jsem to s maminkou prožívala.

* Jaké bylo první seznámení s Pitínským?
Doma jsem si před tím několikrát zkoušela, jak se představím. Strašně jsem se bála, že v té trémě své jméno zkomolím. Přišla jsem pak za ním, klepal se mi hlas, podala jsem mu ruku, řekla zřetelně jméno a on jen tak zamumlal: „Já jsem Pitínský.“ A bylo to. Víte, na Pitínském se mi právě líbí, že každého člověka respektuje. Že každý je pro něj důležitý a jedinečný. Díky tomu mu herci mohou věřit a on je má rád.

* Ale už před Divou Bárou jste přebírala po odcházející kolegyni role, takže jste byla trochu aklimatizovaná…
To bylo dobrodružství. Jednou z těch postav byla Sekretářka v inscenaci hry Král Richard III. Šla jsem se podívat na jednu z opakovacích zkoušek, kolegové hráli v civilu, seděla jsem v hledišti a říkala si - teda tady jsou ale dobří herci. Moc se mi líbilo, jak všichni hráli. A když jsem si to tak užívala, naklonil se ke mně režisér Stránský a špitnul: „Tady budete mít choulostivou scénu, budete nahá.“ A zase mě nechal dívat se.

* Co to s vámi udělalo?
Co myslíte? Přestala jsem úplně vnímat, co se na jevišti děje a pomalu jsem omdlévala. Pak jsem hned utíkala za kolegyní, která tu roli hrála přede mnou, a ptala se jí na to. Ona odpověděla, že můžu mít malé kalhotky. Ale nenápadné.

* Nechtěla jste si angažmá rozmyslet?
Přijela jsem do Brna, sešla se rodinná rada a řešili jsme, co s tím. Já jsem panikařila a rodiče říkali: „Tak to udělej, když to po tobě chtějí.“

* To ale byla rada, děkuji pěkně.
Oni to mysleli dobře. Ani já jsem netušila, co všechno si můžu dovolit odmítnout a co ne. Pak jsem šla ještě za kamarádkou, všechno jsem jí dramaticky vylíčila, ona hned na to: „Ty naděláš. To je stejné, jako když máš na pláži tanga, akorát je nebudeš mít.“ Takže jsem jí taky poděkovala a odjela s hrůzou zase do Hradiště.

* Jak to nakonec dopadlo?
Zkoušela jsem s panem režisérem smlouvat. Jestli je to nutné, jak to bude vypadat a tak podobně. Nakonec to skončilo tak, že jsem byla v kalhotkách a před horní částí těla jsem nesla kolegovi na ramínku sako.

* Co na to říkali rodiče?
Aha, vidíte. Radili sice, ať se svléknu, ale nakonec nepřijeli.

* Jak se rodičům vůbec líbí, že obě jejich dcery jsou herečkami? To asi netušili, že budou řešit takové problémy.
Maminka je nadšená, ale tatínek chtěl, abychom měly „normální“ povolání. Tušil, že přijdou starosti a taky, že divadlem si člověk příliš nevydělá.

* Kromě Richarda III. a Divé Báry vás diváci mohou vidět v muzikálu Sugar.
To byla vlastně úplně první role. Kolegové už měli muzikál rozezkoušený, já jsem vpadla doprostřed práce. Režiséra Balaše jsem znala z vyprávění od sestry.

* A co noví kolegové, jak se k vám chovali?
Chodili se mi představovat, já jsem se jen snažila všechny si zapamatovat, což se mi nedařilo, tak jsem to pak doháněla na internetu. Prohlížela jsem si divadelní stránky a učila se, kdo je kdo.

* Muzikál Sugar ale rodiče viděli, ne?
Samozřejmě, maminka už na něm byla dvakrát a kdyby mohla, bude na každé repríze. Moc se jí líbí a pořád o něm mluví. A to není fanynka muzikálů. Ale Sugar si vždycky užila. Jen se u něj směje a pak se ptá, kdy jej zase budeme hrát.

* Poznávají vás diváci na ulici?
Nevím, ale já mám bujnou fantazii, takže si představuji, že samozřejmě ano. (smích)

* To si asi přeje každý herec.
Samozřejmě. Už na škole jsem hostovala v Národním divadle v Brně a připadala jsem si velmi důležitě. Když jsem jela na zkoušku tramvají, tak jsem si schválně vytáhla scénář, aby jej všichni spolucestující viděli. Dělalo mi dobře, když jsem mohla někomu říct, že večer nemůžu na kafe, protože hraju a když skončilo představení a já šla na děkovačku, tak jsem sledovala, kdo si mě prohlíží. Klidně bych hrála divadlo zadarmo a užívala si ten frmol okolo.

* Pojďme k vaší nejnovější roli - je jí Vicky v připravované komedii Roberta Bellana 1+2=6. Co o vaší roli prozradíte?
Moc se toho nedozvíte, protože to bych vám musela vyprávět celý příběh a ten má tolik zápletek, že by pak už v divadle nebyl nikdo překvapený.

* Nemůžete ani naznačovat?
Dobrá. Hlavním hrdinou je záletný taxikář, který má dvě manželky. Ty to o sobě samozřejmě nevědí. Ten taxikář má s jednou ženou dospívajícího syna, a s druhou stejně starou dceru. A děti se jednoho dne seznámí na internetu a chtějí se sejít. Samozřejmě, že tatínek dělá všechno pro to, aby k tomu nedošlo, ale ještě víc to komplikuje.

* Takže vy jste ta dcera.
Ano a chci se sejít s Gavinem, kterého hraje David Vaculík.

* Jaká je spolupráce s režisérem Bellanem?
Na první pohled je to pohodář, se kterým je stále legrace. Ale na druhou stranu nás docela ničí tím, že rozbíjí naše herecké stereotypy a snaží se nás dostat do své představy. A nedá pokoj tak dlouho, dokud to nedostane. Takže jsem po zkoušce někdy zničená a smutná, protože mě hodně dusí. Na druhou stranu vím, že jedině tak může vzniknout dobrá inscenace.

* O komedii 1+2=6 se hodně mluví, premiéra je už měsíc vyprodána. Myslíte, že má opravdu šanci na úspěch?
Ta hra je opravdu výborná. Mám ráda komedie, kdy se jen nestačím divit, co všechno se může postavám na jevišti přihodit. Takže pokud Robertu Bellanovi vyjde všechno tak, jak si s námi naplánoval, mohla by to skutečně být divácky velmi úspěšná hra.

* Atraktivním spolupracovníkem je herec Ondřej Brzobohatý. Co o něm prozradíte?
To se ptáte té pravé, já jsem jej viděla jen v televizi. Píše nám ke komedii hudbu, a když přijede do Hradiště, tak se s ním potkají jen kolegové, se kterými se kamarádí a skončí někde inkognito na soukromém večírku. Ale na premiéře se s ním snad potkám.

* Do premiéry zbývají dva týdny. Už začínáte pociťovat trému?
Ano, ale to patří ke každé premiéře. Jak bychom před ní nebyli nervózní, znamenalo by to, že něco není v pořádku.