Kdy jste se poprvé setkal se jménem Václava Havla?
Na úplně první setkání si nepamatuji, ale asi tak rok před Listopadem jsem o něm slýchával stále častěji. Taky vím, jaké bylo všude pozdvižení, když v Rudém právu vyšla ta dnes už legendární gratulace k jeho narozeninám. To všechno si tak nějak útržkovitě vybavuji, dohromady jsem si to skládal až při studiu na JAMU.

Říkala vám v té době něco Charta 77?
Jistě, věděl jsem o ní, zajímala mě, ale netušil jsem, že jedním z hlavních představitelů je právě Václav Havel.

Takže jste Havlovo jméno nijak cíleně nevyhledával.
Konkrétně jeho jméno ne, ale s tím, jak jsem se vyznával sám v sobě a ve světě kolem, tíhnul jsem i k lidem a názorům tak zvaně protirežimním... Taky jsem poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Dneska mi přijde úsměvné, že jsem si při úklidu chodby u nás v paneláku, když na nás přišla řada, pouštěl rádio schválně naplno, aby to všichni slyšeli. Byl to takový můj výraz protestu.

V devadesátých letech už ale Havel zakázaný nebyl, stal se prezidentem.
Ale ani tehdy se mi nepoštěstilo setkat se s jeho tvorbou. Viděl jsem jen v televizi Audienci, připadalo mi to zajímavé, asi hlavně tím, že to bylo absolutně něco jiného, než bylo v té době, aspoň v mém okolí, zvykem. Ale nijak mě ta hra nezasáhla.

Možná potřebovala společnost vyzrát. A to je třeba důvod, proč se na jeviště Slováckého divadla Havel dostává až teď.
Spíše myslím, že právě z Audience není možné si udělat obrázek o uměleckém zaměření Václava Havla. Vyrozumění mi připadá pro pochopení poetiky tohoto dramatika reprezentativnější – absurdní situace, podobenství o jakémsi mechanismu, který člověka ovládá a přitom humor, až bych řekl skoro klaunský.

Klauni u Havla? To nejde moc dohromady.
Říká se, že Havlovy hry jsou pro intelektuály. Já bych to přitom tak zjednodušeně neviděl. Mám rád pantomimu, klauny a ve Vyrozumění náznak něčeho takového nacházím. Moje postava se dostane do podivného kolotoče, kdy se nestačí divit, co se kolem ní děje. Není schopná to ovlivnit, jen smutně zírá kolem sebe. Vždyť to je přece prvek klaunů, smutných hrdinů. Procházím s červeným hasícím přístrojem v náručí nejrůznějšími situacemi. To je vlastně můj červený klaunský nos. Místo nosu nosím hasičák...

Takže diváky zvete na klauniádu?
Nechytejte mě za slovíčka. Diváky zvu na chytrou a vtipnou komedii o jednom úřadě a o tom, co všechno může způsobit jedno absurdní nařízení.

Jaké reakce diváků očekáváte?
Smíšené. U Havla musíte přes to všechno, co jsem říkal, přemýšlet. Ale když se dokážete s herci a inscenátory naladit na jednu vlnu, můžete si odnést moc hezký zážitek. Přál bych si, aby to byl pro všechny příjemný večer. Myslím, že „naše“ Vyrozumění může vystihovat něco z naší současnosti, proto ho ostatně taky děláme. Jsem rád, že divadlo vsadilo i na hru, která nezaručuje masový ohlas. Ale jsem si jistý, že mnoho lidí Vyrozumění zajímat bude.

Médii proběhla zpráva o tom, že by Havel mohl do Hradiště přijet.
Ano a vím, jakou s tím mají kolegové těžkou hlavu. Denně jsou ve spojení s Havlovými nejbližšími spolupracovníky, ale ani oni neumí říct, jestli se Václav Havel přijede na Vyrozumění podívat. Takže pořád žijeme v nevědomí. Ale na zkoušení samotné to vliv samozřejmě nemá.

Na to jsem se ptát nechtěl, spíš by mě zajímalo, jakou byste mu při setkání položil otázku.
Pan Havel je v médiích prezentován jako neobyčejný člověk, vysoce inteligentní, odvážný, kladoucí důraz na svědomí, ale myslím, že má i úplně obyčejné starosti. Já bych se nejradši zajímal o to, jak se má, jak se mu teď, když o něm tolik nevíme, daří. A taky by mě zajímalo, jaký je, jak se chová, jak jedná v obyčejných každodenních situacích.

Někteří, co jej znají, říkají, že je například velmi puntičkářský.
Tak to bychom si rozuměli. Když nad tím tak přemýšlím, tak by mi to k němu sedělo. Dá se to předpokládat podle toho, jak se snaží precizně pojmenovat jednotlivé myšlenky, jak důkladně přemýšlí nad každým slovem, jakou stavbu mají například jeho projevy a vyjádření. To všechno je mi blízké.

Vy jste puntičkářský? To se trochu bojím autorizace tohoto rozhovoru.
No, máte proč. (smích)

Projevuje se tato vaše vlastnost i při herecké práci?
Nejspíš ano, ale na jevišti nezáleží jen na mně. Musím poslouchat režiséra a snažit se naplňovat jeho představy. Ideální je, když se shodujeme v základním pohledu, představě celkového vyznění. To jde pak práce snadněji a pro všechny příjemněji.

Ve Vyrozumění to s režisérem Igorem Stránským tak funguje?
Myslím, že ano. Základní pohled máme, myslím, stejný. Ale i kdyby ne, herec by neměl bazírovat na svých představách, protože jsou to myšlenky viděné skrz postavu, režisér vnímá všechny ostatní souvislosti, o kterých herci nemají někdy ponětí.

Role ředitele Grosse ve Vyrozumění je po dlouhé době opět vaší hlavní rolí. Jak to ale prožíváte, když vyjde v divadle obsazení na novou hru a vaše jméno je spíše v druhé polovině?
Říkám si, nebuď nevděčný a buď rád za to, co máš. A pokouším se i na menších plochách vyslat pozitivní, tvůrčí signál a zůstat trpělivý.

Co se děje, když poprvé otevřete text a jdete si jej přečíst?
No… nejdřív ho prolistuji a podívám se, kde všude moje postava je, kolik mám ve hře textu. Když je ho hodně, jsem samozřejmě rád. (smích)

Představujete si při čtení, jak by situace mohly nakonec na jevišti vypadat?
Jasně, hned to před sebou vidím, horší je, když pak zjistím, že režisér si myslí něco jiného.

Když ale máte hodně textu, tak nad ním musíte strávit víc času. Jak se jej učíte?
Snad můžu říct, že poměrně snadno. Rozdělím si text na menší celky, ty si pak postupně čtu a opakuji dokola tak dlouho, až se mi do hlavy uloží. Samozřejmě, že ve Vyrozumění jsem se trochu bál, jestli to zvládnu, ale snad to půjde.

Může se stát, že vám text na jevišti vypadne. Co děláte?
Tvářím se suverénně a nedám na sobě nic znát. Kolegové pak v zákulisí říkají – čí bylo to okno? Málokdo si myslí, že moje.

To se ani nesnažíte si při takovém výpadku vzpomenout?
Ale to jistě! Ovšem nenápadně! (smích) Teď to zlehčuji, ale byly už chvíle, kdy mi bylo strašně. Před časem jsme hráli Bratry Karamazovy. Krásná inscenace režiséra Pitínského a já jsem v ní hrál roli Velkého Inkvizitora, přicházel jsem až chvíli před koncem a měl jsem obrovský monolog. A protože ta inscenace byla velmi úspěšná, jezdila i po divadelních festivalech. Na festivalu Evropských regionů se to stalo.

Před festivalovým publikem? To je smůla…
Mluvil jsem, mluvil a v hlavě mi svítilo výstražné znamení, že brzy nebudu vědět, jak mám pokračovat. Na jevišti byla dramatická situace, nikdo mi nemohl nijak pomoct. Blížil jsem se k Tomáši Šulajovi a říkám si, naskočí to! Musí! Nic. Tak jsem si udělal druhé kolečko, všude ticho a zase nic. Udělal jsem na jevišti v naprostém tichu třetí kolečko a bylo mi jasné, že diváci to už brzy poznají. Pak jsem zopakoval větu, kterou jsem už jednou řekl – aby to ticho nebylo tak mučivé – a když jsem stále nevěděl, chytil jsem se první další věty, která mě napadla. Bez ohledu na to, že to na sebe vůbec logicky nenavázalo. Hlavně, že to bylo za mnou... To byla má asi nejhorší chvíle.

Copak nemáte nápovědu, která vám v takové nouzi poradí?
Jistě, že máme. Ale jsou herci, kteří ve chvíli, kdy je zle, nevidí, neslyší. Nápověda na ně může řvát a je to marné. Mezi takové patřím i já.

Tak to by mohlo být ve Vyrozumění, kde mluvíte v podstatě od začátku do konce, hodně zajímavé.
Doufám, že se něco takového nestane. Tam má každá věta své velmi přesné, promyšlené místo. Ale jestli ano, bude to opravdu napínavé. Ostatně – přijďte se sami podívat.



Narodil se 9. 6. 1969 v Pardubicích, v letech 1988 – 1992 studoval činoherní herectví na brněnské JAMU. Působil v Severomoravském divadle v Šumperku, v Městském divadle ve Zlíně, od roku 2000 je členem uměleckého souboru Slováckého divadla. Diváci si jej pamatují jako titulní postavu v baladě Nikola Šuhaj, také jako hlavní postavu Goethova Utrpení mladého Werthera, ale především z postav středního rozsahu. V době dospívání se věnoval rychlostní kanoistice na vrcholové úrovni. Dnes Hromádka spolupracuje s křesťanským Transworldradiem v Brně, jeho hlas je známý z dokumentárních filmů. Je ženatý.