29. 3. 2007
Ve Slováckém divadle připravují další významnou premiéru. Tentokrát se režisér Igor Stránský rozhodl s herci nastudovat hru někdejšího prezidenta Václava Havla. Vsadil na komedii Vyrozumění o jednom úřadě, kde je jednoho dne zaveden zcela nový jazyk. To, že to způsobí jen a jen zmatek, je zřejmé. Jak ale na nejrůznější setkání s Václavem Havlem pohlíží sám režisér Igor Stránský?
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé potkal s Václavem Havlem coby dramatikem?
To vím docela přesně – koncem roku 1964, kdy jsem přišel těsně po maturitě do divadla v Pardubicích jako elév. V té době probíhala exploze malých scén, ale snad nejvíce se hovořilo o Divadle Na zábradlí, kde Havel působil. Když jsem pak nastoupil v Pardubicích, všude se hovořilo o nové hře – Zahradní slavnosti Václava Havla. Bohužel jsem ji neviděl, ale z vyprávění přímých účastníků jsem usoudil, že jde o něco zcela nového a výjimečného.
Tak to bylo moje první setkání.
Když jste se konkrétně seznámil s jeho hrami, jak na vás působily?
To se spíše vztahuje k setkání druhému. To už bylo konkrétnější. Jako student JAMU jsem totiž viděl v Satirickém divadle Večerní Brno Vyrozumění. A byla to paráda. Všichni sice hovořili spíše o absurdním divadle, já to chápal však spíše jako divadlo politické.
Pokud se nepletu, vy jste v Havlově hře dokonce absolvoval činoherní herectví.
Ano, a to je setkání třetí. Moje absolventská role na JAMU byl dr. Huml v Havlově Ztížené možnosti soustředění v roce 1969. Byli jsme tenkrát na „špionáži“ ve zmiňovaném Divadle Na zábradlí. Lístek mi sehnal Pavel Landovský a tam mě také představil ve shluku mnoha lidí Václavu Havlovi. Asi si na to už nepamatuje, já ano. V té době jsem psal také diplomovou práci – Světová absurdní dramatika – specifičnost české absurdní dramatiky se zvláštním zaměřením právě na Václava Havla. Myslím, že někdo říkal, že Havel byl snad prý i na našem představení v Brně, ale tam jsem se s ním osobně nesetkal
O Havlovi se občas mluví jako o ne zcela pochopitelném dramatikovi. Co si o takovém názoru myslíte vy?
Já bych to rozdělil na tři skupiny. Ti první ho přijímají s nadšením a k těm patřím i já. Druzí ho berou s rozpaky, pro mnohé je příliš složitý a intelektuálský. A třetí ? Ti ho odmítají ze zásady, a nemusejí to být pouze komunisté.
Uvádět Havla bylo časté především v devadesátých letech. Slovácké divadlo té módní vlně odolalo. Proč?
Havel se nesměl hrát téměř dvacet let. A když to už šlo, kdo by nesáhl po hře, jejímž autorem
je pan prezident. A tak bylo v českých divadlech přehavlováno, bohužel i ke škodě autora. Havlovy hry se hrály vesměs jako groteskní zrcadlo minulého režimu. A jeho hry jdou přece o hodně dál. A tak jsem si řekl – počkám až uzraje nejenom doba, ale i můj rozum.
Myslíte, že dnes už ten čas na uvádění Havla dozrál?
Myslím, že je to oboustranně příhodná doba. Nejenom Vyrozumění, ale i třeba Horský hotel a další Havlova dramatika nese vysoký společenský apel, který je platný v jakémkoli režimu. Největší sílu a devizu Havlovy tvorby vidím v jeho nadčasovosti
Proč jste se rozhodl nastudovat právě Vyrozumění?
Snad právě proto, že mnozí považovali Vyrozumění za groteskní absurdno socialisticko-komunistické společnosti. Běžte i dnes na různé úřady. Nic nechtějte, jen tiše stůjte, pozorujte a naslouchejte. A budete-li mít dlouhou chvíli, můžete svůj čas krátit čtením desítek úředních nařízení. Tam všude najdete tolik námětů, že opravdu stojí za to hrát Vyrozumění právě dnes.
Je práce na Havlovi v něčem jiná, než u jiných titulů?
Každá práce na inscenaci je těžká, nese sebou mnohá úskalí. Ale při tvorbě někdy objevíte něco, co vám umožní nové úhly pohledu na danou věc, kdy se mnohdy mění celá základní struktura dramatické předlohy. To u Havla není možné. Jeho hry jsou jak přesná partitura, ze které snad slyšíte i tikání metronomu. Škrtnete-li si něco v textu, je to jako když z hodinového strojku sundáte kolečko. A tak základním principem je přesnost, které se drží režisér i herci. Bulvár, improvizace a prvoplánová komika zde nemá místo. Je to tvrdá realita, mnohdy úsměvná, ale realita, která je až absurdní.
To tedy herci mají těžký úkol. Jak to zvládají?
Musí to zvládat, nedá se nic dělat.
Václav Havel je známý svými dobrými vztahy s divadelníky. Znáte se spolu víc, než ze setkání, o němž jste mluvil?
Je zde ještě jedno velké setkání, nejenom pro mne, ale pro celé Slovácké divadlo nejvýznamnější. Při své oficiální návštěvě v Uherském Hradišti na podzim v roce 1991 Václav Havel jako prezident tehdejší Československé republiky navštívil také Slovácké divadlo, kde se v uzavřené besedě pouze s herci a pracovníky divadla zajímal o problematiku oblastní scény. Tenkrát jsem seděl vedle pana prezidenta více jak hodinu a mám z toho setkání nezapomenutelné vzpomínky. Ale snad nejlepší bylo, když na samém začátku besedy pak prezident odmítl sedět za připraveným stolem, sedl si na okraj jeviště a nohy spustil před první řadu. A jak jsme neformálně seděli, tak neformální byla i celá debata
Médii proběhla zpráva, že by se Havel mohl na Vyrozumění přijet podívat. Jak jsou daleko jednání?
Snaha setkat se při práci na Vyrozumění s autorem je dlouhá. Vytíženost Václava Havla, která je mnohdy komplikována nemocí, je mimořádná. Kdyby se to přece jenom podařilo, mohl bych bez nadsázky hovořit o štěstí.
To vím docela přesně – koncem roku 1964, kdy jsem přišel těsně po maturitě do divadla v Pardubicích jako elév. V té době probíhala exploze malých scén, ale snad nejvíce se hovořilo o Divadle Na zábradlí, kde Havel působil. Když jsem pak nastoupil v Pardubicích, všude se hovořilo o nové hře – Zahradní slavnosti Václava Havla. Bohužel jsem ji neviděl, ale z vyprávění přímých účastníků jsem usoudil, že jde o něco zcela nového a výjimečného.
Tak to bylo moje první setkání.
Když jste se konkrétně seznámil s jeho hrami, jak na vás působily?
To se spíše vztahuje k setkání druhému. To už bylo konkrétnější. Jako student JAMU jsem totiž viděl v Satirickém divadle Večerní Brno Vyrozumění. A byla to paráda. Všichni sice hovořili spíše o absurdním divadle, já to chápal však spíše jako divadlo politické.
Pokud se nepletu, vy jste v Havlově hře dokonce absolvoval činoherní herectví.
Ano, a to je setkání třetí. Moje absolventská role na JAMU byl dr. Huml v Havlově Ztížené možnosti soustředění v roce 1969. Byli jsme tenkrát na „špionáži“ ve zmiňovaném Divadle Na zábradlí. Lístek mi sehnal Pavel Landovský a tam mě také představil ve shluku mnoha lidí Václavu Havlovi. Asi si na to už nepamatuje, já ano. V té době jsem psal také diplomovou práci – Světová absurdní dramatika – specifičnost české absurdní dramatiky se zvláštním zaměřením právě na Václava Havla. Myslím, že někdo říkal, že Havel byl snad prý i na našem představení v Brně, ale tam jsem se s ním osobně nesetkal
O Havlovi se občas mluví jako o ne zcela pochopitelném dramatikovi. Co si o takovém názoru myslíte vy?
Já bych to rozdělil na tři skupiny. Ti první ho přijímají s nadšením a k těm patřím i já. Druzí ho berou s rozpaky, pro mnohé je příliš složitý a intelektuálský. A třetí ? Ti ho odmítají ze zásady, a nemusejí to být pouze komunisté.
Uvádět Havla bylo časté především v devadesátých letech. Slovácké divadlo té módní vlně odolalo. Proč?
Havel se nesměl hrát téměř dvacet let. A když to už šlo, kdo by nesáhl po hře, jejímž autorem
je pan prezident. A tak bylo v českých divadlech přehavlováno, bohužel i ke škodě autora. Havlovy hry se hrály vesměs jako groteskní zrcadlo minulého režimu. A jeho hry jdou přece o hodně dál. A tak jsem si řekl – počkám až uzraje nejenom doba, ale i můj rozum.
Myslíte, že dnes už ten čas na uvádění Havla dozrál?
Myslím, že je to oboustranně příhodná doba. Nejenom Vyrozumění, ale i třeba Horský hotel a další Havlova dramatika nese vysoký společenský apel, který je platný v jakémkoli režimu. Největší sílu a devizu Havlovy tvorby vidím v jeho nadčasovosti
Proč jste se rozhodl nastudovat právě Vyrozumění?
Snad právě proto, že mnozí považovali Vyrozumění za groteskní absurdno socialisticko-komunistické společnosti. Běžte i dnes na různé úřady. Nic nechtějte, jen tiše stůjte, pozorujte a naslouchejte. A budete-li mít dlouhou chvíli, můžete svůj čas krátit čtením desítek úředních nařízení. Tam všude najdete tolik námětů, že opravdu stojí za to hrát Vyrozumění právě dnes.
Je práce na Havlovi v něčem jiná, než u jiných titulů?
Každá práce na inscenaci je těžká, nese sebou mnohá úskalí. Ale při tvorbě někdy objevíte něco, co vám umožní nové úhly pohledu na danou věc, kdy se mnohdy mění celá základní struktura dramatické předlohy. To u Havla není možné. Jeho hry jsou jak přesná partitura, ze které snad slyšíte i tikání metronomu. Škrtnete-li si něco v textu, je to jako když z hodinového strojku sundáte kolečko. A tak základním principem je přesnost, které se drží režisér i herci. Bulvár, improvizace a prvoplánová komika zde nemá místo. Je to tvrdá realita, mnohdy úsměvná, ale realita, která je až absurdní.
To tedy herci mají těžký úkol. Jak to zvládají?
Musí to zvládat, nedá se nic dělat.
Václav Havel je známý svými dobrými vztahy s divadelníky. Znáte se spolu víc, než ze setkání, o němž jste mluvil?
Je zde ještě jedno velké setkání, nejenom pro mne, ale pro celé Slovácké divadlo nejvýznamnější. Při své oficiální návštěvě v Uherském Hradišti na podzim v roce 1991 Václav Havel jako prezident tehdejší Československé republiky navštívil také Slovácké divadlo, kde se v uzavřené besedě pouze s herci a pracovníky divadla zajímal o problematiku oblastní scény. Tenkrát jsem seděl vedle pana prezidenta více jak hodinu a mám z toho setkání nezapomenutelné vzpomínky. Ale snad nejlepší bylo, když na samém začátku besedy pak prezident odmítl sedět za připraveným stolem, sedl si na okraj jeviště a nohy spustil před první řadu. A jak jsme neformálně seděli, tak neformální byla i celá debata
Médii proběhla zpráva, že by se Havel mohl na Vyrozumění přijet podívat. Jak jsou daleko jednání?
Snaha setkat se při práci na Vyrozumění s autorem je dlouhá. Vytíženost Václava Havla, která je mnohdy komplikována nemocí, je mimořádná. Kdyby se to přece jenom podařilo, mohl bych bez nadsázky hovořit o štěstí.