Pavlíno, jak jste reagovala na to, že se máte fotit do foyer stejně jako herci?

Na jednu stranu jsem byla překvapená, protože jsme profese, které jsou pro chod divadla sice nezbytně nutné, ale z pohledu diváka nejdou vidět. Nejsme zvyklí se prezentovat, vystrkovat, spíš se stahujeme do ústraní a nepovažujeme za nutné, aby se o nás vědělo. Ale problém jsem s tím neměla.

Jak focení probíhalo?

Přišel fotograf s Monikou Kalinovou do rekvizitárny a hledali jsme, jak to nafotit. Rekvizit je spousta, ale ne každá je líbivá nebo taková, aby lidem něco řekla. A ten obrovský nafukovací pudl tam stojí a byl úplně nasnadě, byl to první, co trefilo fotografa do oka. Zkrátka tak vyplynulo, že mám fotku právě s ním.

Vnímáte focení i jako ocenění své práce?

Určitě. Od doby, co je tady paní ředitelka Habartová, zaznamenáváme, že nezůstáváme ti nezmiňovaní. Divadlo je hlavně o hercích a my jsme zvyklí, že to tak je. Ale je příjemné, když paní ředitelka dá najevo, že ví, že jsme tady taky.

Jak dlouho pracujete ve Slováckém divadle?

V divadle pracuju pátý rok a baví mě všechno. Je tady úžasný kolektiv, je mi strašně vzácné a jsem i vděčná, že můžu být mezi takovými skvělými lidmi. Rekvizitářka je mi blízká i v tom, že jsem celý profesní život měla v kreativním a výtvarném smyslu. Tady je potřeba udržovat rekvizity, reagovat rychle a třeba na zkoušku vymyslet zástupné rekvizity. V tomto mám výhodu, že umím být pružná. A je to pořád něco nového. I když je nazkoušená inscenace a člověk ji má zafixovanou, každé představení přináší nové možné překvapení, příjemné i nepříjemné, a je třeba rychle reagovat. A v neposlední řadě mi vyhovuje, že už mám dospělé děti a vnoučata, a tak mi i ta nepravidelná pracovní doba nevadí. Doufám, že do důchodu tady vydržím (smích).