Pokračovaly sci-fi a crazy komedie typu Zabil jsem Einsteina, pánové (1969) a Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970). Následující dvojice filmů Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemný hrad v Karpatech (1981), oba na Brdečkův námět a scénář a propojené osobností Michala Dočolomanského, se příběhem vracejí na přelom 19. a 20. století, do doby verneovských a cimrmanovských vynálezů, podobně jako romantické verneovské snímky Bořivoje Zemana či poetický Dědeček automobil Alfréda Radoka. Smysl pro crazy či až do absurdity zveličené situace však Oldřicha Lipského neopustil ani v komediích ze současnosti typu Jáchyme, hoď ho do stroje (1974) a Marečku, podejte mi pero (1976), podobnost nikoli náhodnou lze shledat i v Menzelově a Svěrákově Vesničce mé střediskové. Znalci z těch filmů citují celé pasáže, které podivuhodně vystihují nejrůznější životní situace a činí je pochopitelnějšími a snesitelnějšími. Odjakživa si film s muzikálem vyměňují témata a náměty, adaptace filmů dnes dokonce v muzikálové produkci asi převažují. Uspějí tehdy, když se filmové dění podaří vtěsnat do prověřené muzikálové formy, tedy když se adaptace osvobodí od originálu, v ideálním případě se ukáže být pro ono dění dokonce výhodnější. Například Čarodějky ze Salemu. Naopak jevištní Limonádový Joe zůstal s filmovým příliš srostlý, navíc filmu předcházela jiná jevištní verze, hudebně je to cosi mezi muzikálem a podivnou operetou. Není divu, že poslední inscenace »Limonádníka« se pokoušejí závislosti na filmu zbavit. A ještě víc udivuje, že si dotud nikdo nevzpomněl právě na Adélu. Možná proto, že na rozdíl od Joea film prakticky neobsahuje použitelnou hudbu. Až Radek Balaš s Ondřejem Brouskem si uvědomili, že je to vlastně velká výhoda, neboť mohli filmové situace nahlédnout svýma muzikálovýma očima, ba mohli vztáhnout ruku i na vlastní příběh. Některé scény ponechali, jiné upravili, další vynechali nebo připsali. Největší změnou prošla sama Adéla: masožravou rostlinu tvůrci polidštili, u nich zpívá a tančí a v logice stupňované parodičnosti navazuje milostný vztah se svým stvořitelem Rupertem von Kratzmarem. Jak to musí v neúprosné crazy logice dopadnout, je nasnadě a tvůrci tím ušetřili sebe i diváky protahovaného závěru filmu. A vydělali na té transakci, ale i dalších úpravách, to nejcennější: jejich muzikál je parodie původní filmové parodie! Velmi šťastné řešení, když se podařilo promítnout ho do textu, hudby i inscenace, kterou si Balaš samozřejmě sám zrežíroval. Hudba je principiálně koláží známých stylů a forem, prošpikovaná konkrétními známými motivy. Základní stylovou rovinu poskytly klasické muzikály tzv. zlaté éry, citace pak směřují do autorům i dílu blízkých končin. Ondřej Brousek se tedy chová jako výše zmínění znalci – v různých situacích cituje a tím zasazuje do kontextů. Pomohlo mu to také udržet potřebnou míru nadsázky až crazy nevázanosti – vše je dovoleno! Podle principu barokní literatury, že dílo je tím cennější, čím je autor sečtělejší, inspiraci tvůrci nejen neskrývají, ale staví na odiv. Někdy i názvem skladby: Ty jsi ta nejkrásnější květinka, co znám – Ty jsi ta nejkrásnější blondýnka, co znám, odvozeno pochopitelně z Dobře placené procházky a směřující k podstatným souvislostem se Semaforem. Zaslechl jsem i typickou trubku z West Side Story, motivy G. Gershwina, ba dokonce Svobodova Draculu v písni Láska je akrobat – výslednou sladkobolnou melodii můžete brát vážně i nevážně. Scéna Praha je štamgastů ráj zase odkazuje už názvem k proslulému šlágru Praha je všech Čechů ráj, hudebně ale perzifluje hlavně témata Smetanovy Vltavy a Vyšehradu, stavbou a smyslem pak scéna připomíná sbor To pivečko je boží dar z Prodané nevěsty! Pěkně dryáčnické a navýsost na místě! Problém je pouze v tom, že Brousek nenabídl něco výrazně svého, že jeho hudba je ve výsledku eklektická a chybí jí ústřední hudební téma. Brouskovo, nikoli citované. I to způsobuje, že hudba mnohdy, místo aby muzikálové dění vedla, ustupuje do pozadí. První velká muzikálová scéná jak vystřižená z učebnice se odehrává na nádraží a odkazuje k analogické scéně z Hello Dolly! V té se představuje Dolly Leviová jako vdova, která se všelijak protlouká životem, kdežto v Adéle na samém konci scény jen z vlaku vystoupí Nick Carter ve svém pověstném převleku, jinak dlouhá scéna s příběhem nesouvisí! Přitom jen o trochu dřív se nabízelo v takové scéně představit Nicka Cartera, jak ve své newyorské office čte noviny a jen tak mimochodem likviduje jednoho padoucha po druhém – v inscenaci je to nezáživně popisná napodobenina filmu. Také Radek Balaš jako jazykově výtečně vybavený, vtipný a barokně sečtělý libretista a textař cituje, často jen slovo nebo sousloví: ozve se z repertoáru V+W »lehce křepce« (z Babičky Mary), muška jenom zlatá (Cesta do hlubin študákovy duše), ale zřejmě i připomínka z Marečku, podejte mi pero krátkou úvahou o době parního stroje. Především však studoval u V+W a J. Suchého. Dobrá škola, žádné tajemné shluky slov, ale jasné myšlenky neobvykle vyjádřené. Není zrovna pravidlem, aby regionální převážně činoherní divadlo premiérovalo původní muzikál, dokonce v jisté koprodukci s komerční pražskou scénou – repliku hradišťské inscenace uvede Balaš koncem října v Divadle Broadway. Ve Slováckém divadle našel tvárný soubor, herce schopné zahrát výraznou nadsázku a nepřehrávat, stačili i Balašově náročné choreografii. A většinou se nesnažili napodobovat filmové vzory! Tomáš Šulaj zbavil postavu Nicka Cartera naivity, kterou jí dal Dočolomanský, i dobře zpívá, jen na nejvyšší tóny by nedosáhl snad ani ze žebříku – part by se mu měl upravit. Martin Vrtáček hraje komisaře Ledvinu přímočařeji nežli Rudolf Hrušínský, Jiří Hejcman drasticky podtrhl zloducha Ruperta jako šíleného vědátora. Titulní roli zastává hned několik specialistů, včetně loutkovodičů, zpívá ji dobře Petr Čagánek. Víc než na jevišti se pěvecké limity interpretů projevily na CD, které bylo už na premiéře k dispozici. V každém případě událost! Škoda, že bez živého orchestru. JOSEF HERMAN Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Jiří Brdečka, Oldřich Lipský, Ondřej Brousek, Radek Balaš: Adéla ještě nevečeřela. Muzikálová hororová komedie. Režie a choreografie Radek Balaš, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Jolana Schofieldová – Izbická. Světová premiéra 6. září 2008.