Jaruško, původně jsme se k tomuto rozhovoru měli sejít u tebe doma. Nakonec kvůli mně sedíme v kanceláři dramaturgie. Ale přesto – když si tak představuju, jaké by to bylo ve tvém příjemném bytečku, napadá mě – jaký máš k němu vztah? Opečováváš ho? Nebo jsi naopak ráda někde venku, v akci, na cestách?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela... Mám ráda útulný domov, to ano, ale taky mám ráda společnost. A při návratu domů mě potěší, když na mě domov „dýchne“. Proto mám ve velkém pokoji oranžovou stěnu a do oranžova laděnou celou místnost. Stačí, aby bylo jen trošičku světlo
a místnost se rozzáří jakoby svítilo sluníčko. Domov je pro mě oáza. A aby jí zůstal, tak si ho
v mezích normy opečovávám. Ale nejsem puntičkář. Že bych pořád někde něco uklízela
a předělávala a chystala, to ne. Mně stačí, když se v bytě nebo v pokoji cítím dobře. Vyhovuje mi účelnost a aby bylo všechno čisté, velké, vzdušné – aby se člověk necítil stísněně.

Jak bys ty sama charakterizovala svou dosavadní etapu života „ve“ či „se“ Slováckým divadlem?
Když jsem odešla ze Zlína, ten, kdo to nejhůř nesl, byla moje maminka. Mých prvních pět let
v Hradišti mi říkala „neměla jsi odcházet, měla jsi ve Zlíně zůstat“. Když se ale podívám zpátky, nemyslím si, že bych udělala chybu. Potřebovala jsem tenkrát změnu. Sešlo se toho víc -
v osobním životě i v pracovním. Nelituju. I když jsem tady hrála úplně jiný typ rolí než ve Zlíně, tak to byly pěkné role.

Ve Zlíně jsi působila dvanáct let, v Hradišti jsi třináctý rok, to jsou docela dlouhé časové úseky. Asi tedy nejsi typ, který často mění angažmá. Dá se z toho zároveň vyvodit, že je ti vlastnější zakořenit, být věrná jednomu místu?
Asi jo. Mám ráda v práci určitou jistotu, když lidi kolem sebe dobře znám... Ale pravda, že i po deseti letech v Hradišti (podobně jako předtím ve Zlíně) mě napadlo, že bych mohla něco změnit, jít jinam. Nakonec jsem zůstala. Nejsem ten typ, že bych klidně šla na volnou nohu. Kromě této možnosti jsem měla i nějaké jiné nabídky, jak do Prahy, tak například z Jihlavy mě oslovovali asi tři roky po sobě. Ano, mám ráda prostředí, které znám a kde se cítím dobře.

Zkus, prosím tě, vystihnout něco hlavního z tvého zlínského období a něco hlavního z toho hradišťského. Teď ani nemám na mysli role, i když i ty to mohou být, ale spíše něco, co na tebe dneska z těchto dvou období dýchá...
Považuju za své velikánské štěstí, že jsem se ve zlínském divadle dostala mezi výbornou partu lidí - Standa Tříska, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Miloš Mejzlík, Zdeněk Dvořák, a taky nejlepší ředitel, jakého jsem kdy zažila – pan Miloš Slavík. Tehdy tam vládla nádherná atmosféra. Do dneška vzpomínám, jak jsme sedávali před zkouškou u rekvizitárny a povídali si. Z té uvolněné atmosféry, pohody a legrace se šlo zkoušet daleko příjemněji, byli jsme celí rozveselení
a ve výborné náladě. A odtud mám svůj zvyk přijít před zkouškou o půl hodiny dřív a dát si kávu.

A proč ti říkali „cihličko“?
(smích) Jak to víš!? Ta přezdívka vznikla tak, že kolegové Vladimír Hrabal a Ivan Řehák přišli
s tím, že slovensky „tihla“ znamená česky cihla, čili tihelka a Tihelková se dají přeložit jako „cihlička“ a „Cihličková“. A pak už mi ta „cihlička“ zůstala...

Třináctý rok jsi v Uherském Hradišti. Můžeš nějak krátce shrnout i tuhle etapu tvého divadelního a životního kráčení?
(dlouhé mlčení a nakonec smích) Ale já ještě nechci nic shrnovat! Spíš se dívám na to, co je přede mnou než na to, co je za mnou. V každém případě jsem v té „etapě“, jak to nazýváš, dostala krásné role. Takové bych si ve Zlíně nezahrála. Tam je hrály moje starší kolegyně a já jsem jim tiše záviděla. Ale dostala jsem se k nim potom tady v Hradišti. A taky mi ta etapa přinesla rozvod. Čili – příjemné i nepříjemné věci.

A byla jsi dvakrát oceněná Slováckým Oskarem a též dvakrát Největším z pierotů…
V obou případech jsem byla příjemně (a upřímně) překvapená! Když člověk dostane nějakou cenu, je to vždycky příjemné – to, že si tě divák všimne... Mrzí mě jen jedna věc. Říkala jsem to tenkrát a myslím si to i teď – je škoda, že jsou hodnoceny jen hlavní role. Ten, kdo hlavní roli nehraje, nemá na nějakou cenu šanci. Na lidi, kteří odehrajou střední nebo menší roli a jsou třeba naprosto úžasní, divák zapomíná. Pamatuje si jen tu roli hlavní. A přitom se stává, že herec nebo herečka ve střední nebo menší roli je daleko lepší než ten nebo ta v té hlavní.

U diváků se to dá pochopit. Ale jedna z cen je cenou odborné kritiky. Ta by mohla (nebo měla?) mít pochopení pro to, co říkáš. Když už jsme u těch rolí, které z nich ti nejvíc zůstaly v paměti?
Řekla bych, že všechny větší úkoly. Měla jsem štěstí, že to byly vždycky zároveň i dobré inscenace. Moje srdeční záležitost (vlastně brzy potom, co jsem v Hradišti nastoupila) byla inscenace Měsíc pro smolaře – krásná hra pro pět lidí. Pak třeba – ačkoliv nejsem muzikálový typ, muzikál jsem nestudovala a spíš jsem se mu vyhýbala - Hello, Dolly! Když jsem se dozvěděla, že mám hrát Dolly, byla to pro mě pecka! Ale taková, že jsem chtěla tu roli vrátit! Myslela jsem si, že ji neuzpívám, nebyla jsem zvyklá a připravená... Jsem takzvaně herecký zpěvák, ale ne zpěvák. Taky proto jsem se muzikálu nikdy nevěnovala. Znala jsem svoje hranice. A teď Dolly! No, byla to pro mě velká výzva. Ale dostaly mě písničky. Jsou nádherné, co písnička, to hit. Měla jsem to představení nakonec moc ráda. Do dneška na to vzpomínám, i diváci na něj vzpomínají, dokonce se mi stává, že mi to ještě dneska sem tam někdo řekne. Například asi před dvěma měsíci nějaká slečna jela z představení stejným autobusem jako já, daly jsme se do řeči a vzpomínala na Hello, Dolly!. Přitom uteklo už deset let nebo kolik... Z poslední doby ráda vzpomínám na Skleněný zvěřinec, Amanda byla taky nádherná role. Teď třeba Pýcha a předsudek. To všechno jsou krásně napsané role. Nezáleží mi na tom, jestli je moje role velká nebo malá, ale jak dobře je napsaná. Když je tenhle základ, tak potom si v ní už můžu hledat, nacházet a zkoušet různými způsoby, ale ten základ je pro mě velmi důležitý. Také třeba Radůz a Mahulena. I když z toho, co vím, tak zrovna tahle inscenace, kdykoliv se nasadila, úspěch neměla. Ani v Brně nebo v Praze, to nikdy nebylo nějaké průlomové představení. Asi potřebuje nějaký speciálnější klíč...

…taky je to trochu básnický styl...
...a to je další věc, báseň dnes lidem tolik neříká. Ale přesto, role Runy, kterou jsem hrála, je krásná. Hlavně se ale těším na každou novou roli, kterou dostanu. I když nevím, jak to dopadne a při všech těch nejistotách, které sebou herecké povolání nese, pořád koukám dopředu a čekám, co ještě bude dál. Proto tolik nepřemýšlím nad tím, co bylo. Až budu v důchodu, tak potom vytáhnu fotečky a budu vzpomínat, jaké to bylo, jak jsme tehdy zkoušeli... Zkoušení! Když jsem tohle zmínila, tak musím říct, že nejvíc vzpomínám na zkoušení. Protože zkoušení miluju! Vlastně jsem se dopracovala k tomu, co kdysi říkal i Hynek Kubasta. Když jsem ve Zlíně začínala, slyšela jsem ho říct „já raději zkouším než hraju“. Oponovala jsem mu! No, a dneska jsem ve stavu, kdy říkám totéž. Hrozně ráda zkouším. Když už je představení hotové, tak fajn, hrajeme ho, ale to, čím žiju, je zkoušení a hledání, to mě moc baví.

Mně utkvěla v hlavě ještě tvoje role v Rackovi...
Taky moc zajímavá práce! Pravdou je, že pro mě asi jedna z nejtěžších prací, kterou jsem kdy dělala. Fyzicky i psychicky. Během zkoušení jsem tehdy shodila snad pět kilo, psychicky jsem byla vyřízená... Paní režisérka Smilková na nás měla velké nároky. Měla jsem tuhle roli i inscenaci ráda, ale musím přiznat, že takový způsob práce bych nechtěla absolvovat každý rok. Přesto - bylo to představení efektů, emocí, paní režisérka dokázala perfektně udělat atmosféru. Ale já mám ráda větší pohodu při zkoušení. Abych se mohla otevřít, potřebuju kolem sebe víc klidu a pohody.
A přece jenom - tohle zkoušení, jak probíhalo, bylo pro mě stresující. Někdo má rád stres, můj muž měl při zkoušení rád stres, protože ho to burcovalo k lepšímu výkonu, já naopak. Když jsem ve stresu, tak se spíš uzavřu, jsem prostě jiný typ. Ale v každém případě jsem ráda, že jsem si to zkusila a přeju i ostatním tuhle zkušenost.

Nedávno jsem viděl Pýchu a předsudek a skvěle jsem se bavil! Z tvé Paní Bennetové sršela
obrovská chuť a „tah na branku“ nebo jak to říct. Jak ty se cítíš v téhle roli?
Mám ji moc ráda. A přiznám se, že od prvního čtení. Není mi sice v ničem podobná, nejsem paní Bennetová a nikdy nebudu...

...ani bys to na sebe neprozradila, viď...
(smích) ...myslím, že ten její temperament mi opravdu schází. (smích) S panem Lipusem se bezvadně zkoušelo. Člověk něco nabídnul, on nám v klidu řekl takhle jo, takhle ne a nenápadně ukazoval mantinely, kudy můžu, kudy ne, jak by to mělo být, jak by to nemělo být. Ohlas diváků potvrdil, že to tak bylo správně. Moc mě to těší. A hrát s Pavlíkem Majkusem je úžasné! Kdyby nebyl takový, jaký ve své roli je, tak by nic nevycházelo ani mně. Protože v tom našem manželském páru jeden přihrává druhému a bez vzájemné souhry by nic nevycházelo, jak má vyjít. Čili nejen, že moje role má u diváků úspěch, ale i ta Pavlova, souvisíme jeden s druhým. Pavel mě na jevišti neustále překvapuje, takže každé představení je trošku jiné. Vždycky čekám, co se stane, co se nestane a moc mě to baví.

Ano, podle toho, jak tě znám a co vidím právě u tohoto představení, tak myslím, že pro tebe je hodně důležitá právě souhra s partnerem...
Ano, hodně. Od partnera se člověk odpíchne dál. Jsou třeba chvíle, kdy nevíš, jak pokračovat a od partnerovy reakce se pak odvine všechno. Kolikrát, když už nevím, co a jak, zjišťuju, že stačí poslouchat partnera a najednou mi to samo naskočí. Protože stačí jen logicky odpovědět a v tom to je. A proto je pro mě moc důležité, abych si s partnerem rozuměla, abychom na sebe slyšeli. Mám ráda to jiskření na jevišti, když se opravdu vzájemně překvapujeme a člověk reaguje na každou maličkost.

Říkalas, že nejsi muzikálová herečka, ale třeba kvůli Donaha! a roli Jeanette Burmeistrové (hlavně asi ale kvůli režisérovi a choreografovi Radkovi Balašovi) ses musela dokonce naučit stepovat. Už jsme se o tom trochu zmínili, ale natvrdo: máš ráda muzikály?
Jako divák jo! (smích) Na to vždycky říkám, že se na muzikál radši dívám než ho hraju. Ale i tohle je krásná role. I když je pravda, že kdybych ji hrála za deset let, myslím, že by to bylo lepší. Ze začátku jsem měla s věkem problémy, v textu se mluví o tom, že je Jeanette v důchodu… Ale nicméně dostala jsem ji já, tak jsem si ji musela trošku přizpůsobit. Stepovat jsem se nemusela tolik učit, protože step jsem měla jako předmět už na škole. Nějaká velká dřina to nebyla. Ale musím přiznat, že Radek člověku nic neodpustí, takže nějaké úsilí to přece jen stálo. V Hello, Dolly! mě Radek nechal stepovat na stole, v Donaha! na klavíru, tak čekám ještě něco do třetice. (smích)

Dobře, Jeanette je v důchodu, ale ty často dostáváš role svůdných žen, například Greta, co se vyzná v inscenaci Mein Faust nebo si vzpomínám na naše první setkání kdysi ve Zlíně v muzikálu Frankenstein, když jsi mi seděla na klíně v nějakém šantánu, což mě jako začínajícího kandrdase trošku vyvádělo z míry, zato ty jsi byla naprosto bezprostřední a ve svém živlu. Lichotí ti, že dostáváš i tenhle typ rolí?
Vidíš, to mně vůbec nedošlo. Ale ty jsi zapomněl, že jsem tě sváděla ještě předtím ve Zlíně
v Proradných láskách, tam jsem se před tebou dokonce svlékala!

Ano, máš pravdu, to zas nedošlo mně! Možná je to tím, že jsme se tam bezprostředně nedotýkali...
No, to je právě ten paradox hereckého života. Já jsem v podstatě velmi stydlivý člověk. A nastoupila jsem do zlínského divadla, kde po prvním roce v angažmá jsem začala dostávat role, v nichž jsem se měla ukazovat ve spodním prádle! Ze začátku jsem protestovala, ale viděla jsem, že je to zbytečné. Během svého zlínského období jsem opravdu dostávala role žen – svůdnic. Ve svých sedmadvaceti letech jsem hrála osmnáctky! A stalo se, že jsem si na to pomalinku zvykla. I když je pravda, že milostné scény byly pro mě vždycky náročné. Snažila jsem se nedávat to najevo. Možná to tak nevypadalo, ale styděla jsem se úplně stejně jako partner. A ze Zlína to přišlo se mnou do Hradiště. Tady jsem pár takových rolí taky hrála. Dokonce jsem sváděla svého vlastního muže!
A taky jsem se styděla! Ale to jsem prosmála. A vlastně vždycky tyhle scény ze začátku prosměju, než si na partnera zvyknu. Potom to už jakž takž jde. Ale stydím se. Nejsem žádný suverén. Když jsme dělali Utrpení mladého Werthera, bylo pro mě hrozně těžké zkoušení se Zdeňkem Trčálkem, kterého jsem jako starší žena měla svádět. Nedat mladšímu kolegovi najevo, že se stydím! Měla jsem působit jako starší zkušená herečka, ale v podstatě mi to bylo velice žinantní. V této inscenaci jsem se prostyděla až do derniéry.

Navenek to tak vůbec nevypadalo. Daří se ti to tedy dobře zvládat.
Vždyť mě znáš a víš, že v životě nejsem žádný „ražoň“, ale na jevišti mám to štěstí nebo neštěstí, nevím, že hraju spíše aktivní ženy, což je můj protityp. A tak se těším, až mě nějaký režisér obsadí do tiché nemluvné role! A pořád nic! (smích) Asi působím na režiséry dojmem, že jsem nějaká výbušná, aktivní... Asi to tak je! Když takové role hraju, asi to tak režiséři vidí...

A jsi ráda, že tě tak vidí? Nebo je to opravdu těžké a nepříjemné?
Jsem ráda, že mě vidí i jinak. Protože kdyby mě obsazovali podle toho, jaká jsem, tak bych hrála pořád jeden typ role. Asi je to dáno i fyziognomií, kterou člověk má a lidé ho pak vidí jinak než jaký ve skutečnosti je.

Zato Revírníková v Lišce Bystroušce, to bylo zase něco úplně jiného! A pro mě opět moc silné.
Tak to já nevím, neviděla jsem to... Ale v každém případě tohle zkoušení bylo zajímavé tím, že jsme až do generálních zkoušek s panem režisérem Pitínským nebyli domluveni, jak se ta role bude hrát. Měli jsme dvě varianty a stále jsme čekali, která z nich se ukáže jako lepší. Jedna byla, že Revírníková bude vznešená a druhá, že to bude žena aktivní, průbojná, vesnická „ražoňka“. A až tři dny před premiérou se pan režisér rozhodl, podle toho, jak vše ostatní už bylo sjednocené, že pro inscenaci jako celek bude lepší ta první možnost.

Ano, vzpomínám si, že tvoje Revírníková byla silná spíše vnitřně než vnějškově. A co pro tebe znamená tvoje zatím nejčerstvější role – Paní Klimešová v Little Sister?
Tahle role byla tak jiná a zvláštní, že zatím ještě nevím. Jsem zvědavá, jak na to budou reagovat diváci. Zbytek inscenace se odehrává ve vile (pozn. red.: jde o reality show) a výstupy Klimešové
a Marie jsou situovány do prostředí psychiatrické léčebny. Moje role v této hře zastupuje a táhne úplně jiné téma. Ve vile jde o show, diváci se baví, kolegové jsou vtipní a najednou po těch výbuších smíchu přijde psychiatrie, která je vážná. Já sama jsem zvědavá, jak to půjde ukočírovat, sladit, jak se diváci, kteří se smějou, dokážou dostat vzápětí do vážné linie. Oproti ostatním jsem já vlastně nositelkou toho vážného tématu. Ale musím říct, že se mi to zkoušelo dobře. Je to pro mě zase úplně jiná role, než jsem dosud hrála. Za to jsem moc ráda, že je to jiné, ale jak říkám, teď jsem zvědavá, jak na to budou reagovat diváci.

Říkáš, že je to tvoje zase úplně jiná role. K tomu musím dodat, že ty jsi ji tak udělala! Nemuselas, mohlas ji udělat podobnou některé jiné, ale ty jsi ji udělala zase úplně jinak než všechny, které si já teď třeba zpětně vybavuju.
To jsem moc ráda, že to říkáš. Protože o tohle se snažím. Neříkám, že mi to vždycky vyjde, to ne, ale snažím se každou roli uchopit jinak, najít v ní něco nového. Samozřejmě, nedá se změnit úplně všechno, gesta máme každý svá vlastní, ale opravdu o každé roli přemýšlím v tom smyslu – jak ji udělat jinak, jakou novou barvu jí dát. Abych se neopakovala, aby divák neřekl „jó, to už jsme viděli, to už jsi takhle hrála“. A pokud to říkáš, tak jsem ráda, že si toho někdo všiml...

Už jsme se dotkli i další tvojí role, kterou chci zmínit. Pro mě to byl další silný zážitek – Amanda Wingfieldová ve Skleněném zvěřinci. Jak se ti na ní pracovalo? Bylo tam vidět hodně práce...
Hodně, hodně... Přiznám se, že když jsem poprvé otevřela scénář, tak jsem si říkala „no, to je strašný, to se snad ani nedá hrát!“. Amanda totiž mluví tak zvláštním způsobem! Její jedna věta má tři řádky a slova jsou tak zvláštně seskládaná! Jakoby nepřirozená je ta její mluva. To mě teda vyděsilo! Kolegové měli celkem normální dialogy a já mám tak zvláštní texty! Bála jsem se, že všechno bude špatně! Co udělat, aby text zněl přirozeně? To mi dělalo asi největší problém – najít přirozenost figury. Promítala jsem si v duchu její chování k její dceři a synovi na pozadí mého chování k mé dceři, ale viděla jsem, že Amanda je úplně jiná než já. Ale pravda je, že jsem si jednou doma zkoušela nahlas jednu pasáž, kde Amanda své dceři něco vyčítá a přiběhla moje vlastní dcera a říká „mami, co mi nadáváš?“. Tak jsem pochopila, že jdu správnou cestou. (smích) Tohle zkoušení bylo pro mě opravdu krásné, protože Zdeněk Dušek mi připomněl způsob práce, na který jsem byla zvyklá už ve Zlíně. Přesto, že to byla jedna z nejtěžších prací, které jsem kdy dělala. Amanda je strašně tvrdý člověk. Tím, že ona sama řídí celou domácnost, neustále dětem zasahuje do života, těžko jsem hledala uvnitř v sobě pro ni ospravedlnění. A to já potřebuju, to hledám, protože nic není jenom černé... Snažím se pochopit, proč to „něco“ udělala. U ní to bylo těžké – najít „proč“. Ale doufám, že se to podařilo, soudě podle reakcí diváků. Zastavovali mě na ulici, nebo když jsem někam přišla, třeba do banky, tak se mnou o tom mluvili. Amanda je jedna z mých nejoblíbenějších rolí, které jsem v poslední době dělala.

Asi proto jsem si ji nechal na konec... Z toho všeho, co jsme si povídali, doufám, vyznívá rozličnost a rozmanitost tvých rolí. Sám jsem si uvědomil, jak je tvůj herecký rejstřík široký. Že dokážeš svou roli uchopit vždycky nově a najít v ní něco, co jsme u tebe předtím ještě neviděli. Co je pro tebe důležité při práci na roli?
Základem je kvalitní text. Potom samozřejmě osobnost režiséra. A tým. Potřebuju dobrý herecký tým kolem sebe. Lidi, se kterými si rozumím, se kterými se mi dobře zkouší. To je pro mě moc důležité. Zjistila jsem, že když mám vedle sebe partnera, se kterým na sebe slyšíme, tak práce roste sama. Je to moc příjemné a baví mě to. A když něco mě baví mě, snad to bude bavit i diváka.

A co je pro tebe důležité v životě?
Samozřejmě moje dcera. (láskyplný smích) A rodina celkově. Oáza, kam člověk chodí odpočívat, když je vystresovaný a unavený a když má problémy anebo i radost. Celý svůj herecký život jsem se řídila tím, že jsem nechtěla dělat jenom kariéru. Chtěla jsem svoji práci skloubit s rodinným životem. Nedovedla jsem si představit odejít například do Prahy a ztratit svou rodinu a přátele. Abych mohla žít a dýchat, potřebuju kolem sebe mít lidi, které mám ráda. Rodina byla pro mě vždycky hodně důležitá, dá se říct, že na prvním místě. Nejdůležitější.

Děkuju za příjemný rozhovor u kafíčka...