* Jaká je historie výběru titulu - zvolil jste ho vy, nebo vám jej nabídlo divadlo?

Titul je v divadelních kruzích poměrně známý a každé divadlo, které zařazuje do svého repertoáru situační komedie, si dříve či později položí otázku, jestli uvést Tenora na roztrhání. Když jsme společně s dramaturgyní Ivou Šulajovou hledali komediální titul pro Slovácké divadlo, tak po přečtení mnoha textů a synopsí a následném dlouhém zvažování jsme se rozhodli právě pro tuto žánrovou klasiku.

* Ve Slováckém divadle jste podepsán pod Rychlými šípy i pod 1+2=6. Čím to, že to jsou samé veselohry? Je vám ten žánr bližší než ostatní, nebo je to jen shoda náhod? Nebojíte se zaškatulkování „veseloherní režisér“?

Mně osobně se líbí více žánrů a rád bych udělal i nějaké to silné drama, ale domnívám se, že jsem už při prvním osobním kontaktu byl zaškatulkován řediteli divadel - zřejmě vzhledem k mému vytříbenému smyslu pro humor - jako režisér „bavič“. Když jsem před léty měl dělat v Městských divadlech pražských Hamleta, přivítal jsem na první předběžné poradě o obsazení tehdejšího uměleckého šéfa slovy: „Ahoj Zdenku, mám dobrý nápad, Hamleta by mohl hrát Jirka Krytinář a Ofélii Aťka Janoušková, co ty na to?“ A i přes následné ujištění, že to byla jen legrace a že ve skutečnosti chci Michala Dlouhého a Lucku Vondráčkovou, jsem už Hamleta nikdy nedělal. Místo Shakespeara se potom nasadila hra Rychlé šípy II. - Sněhová mise. Ale nelituji, hra měla přes sto repríz a hrála se skoro šest let s drobnou satisfakcí pro Aťku Janouškovou: s velkým úspěchem ztvárnila dokonce dvojroli - ubohého sirotka Tondu Pírka a Bohouška z Bratrstva kočičí pracky.

* A jak je to s tím škatulkováním?

Na jednu stranu jsem rád, že vůbec v nějaké poměrně pozitivní škatulce typu „veseloherní režisér“ jsem. Mohl jsem být třeba zaškatulkovaný jako „tragický režisér “, a to bych opravdu nechtěl.

* Většinou si režiséři stěžují, že udělat výbornou komedii má řadu úskalí, někteří dokonce tvrdí, že je to těžší než drama. Souhlasíte?

Dělat komedii nebo tragédii vyjde, myslím, téměř nastejno. Jde o to vytvořit kvalitní divadlo a tak či tak zasáhnout diváka. V něčem to mají ale „veseloherní režiséři“ přece jen těžší. V tragédii se může schovat kdejaká režijní nedokonalost, umělost či výmysl. Divák nechápe, ale říká si: na tohle nestačím - ti jsou ale chytří (autoři, scénografové, režiséři) a odchází po představení víceméně spokojeně domů. V komedii se nic neschová. Jakákoliv režijní schválnost a nepravda se hned ukáže - divák se nezasměje. A odchází naštvaný, že byl okraden o vstupné.

* Ve Slováckém divadle si vás váží jako „mistra veseloher“. Kdybyste ale měl možnost si vybrat nějakou tragédii, která by to byla? Máte nějaké režijní sny zabývající se vážnými tématy?

S tím „mistrem veseloher“ bych byl opatrný. U divadla je to jak ve fotbale - když dáváte góly, jste mistr a pak stačí jeden nepovedený zápas, netrefíte branku a je z vás nýmand. Vzhledem k tomu, že na tyto otázky odpovídám před premiérou, je momentálně můj „mač“ v takovém „rozkladně - katastrofálním“ stavu (nefungují kliky u kulis, text je čím dál míň vtipný, hudba nedodělaná, hercům odchází hlasy,…), že podléhám záchvatům beznaděje. V této situaci mě takové titulování, jindy milé a lichotící, poměrně zavazuje a stresuje. Budiž drobnou útěchou, že tento stavmám před každou premiérou.

* Prozradíte přesto, a to nejen vašim fanouškům, jaký sen byste si rád splnil?

Říká se, že o snech by se nemělo mluvit, že by se nemusely vyplnit. Jenomže v mém případě by se to asi nikdo nedozvěděl a pak by ztratily smysl. Rád je tedy čtenářům, ale hlavně všem případným zájemcům z řad ředitelů divadel jednou provždy prozradím: moc rád bych režíroval nesmrtelný příběh tragické lásky Shakespearova Romea a Julii. Další moje doposud tajná touha je inscenovat Přelet nad kukaččím hnízdem podle Kena Keseyho.

* Proč zrovna tato dvě dramata?

Je tam všechno: příběh, drama, láska, humor. A navíc mám rád, když hlavní představitelé na konci umřou - hra má pak z dramaturgického hlediska pěknou tečku.

* V čem je práce na komedii Tenor na roztrhání jiná, než na předchozích?

To je pořád stejné. Nejtěžší je to, co vždycky: snažit se předložit hru divákovi tak, aby byla co nejzábavnější, ale přitom vkusná. Prostě vystavět jednotlivé situace se zřejmou důvěrou k autorovi, kterému v tomto případě není důvod nevěřit. Jediné specifikum této hry je, že některé postavy zpívají úryvky z operních árií. A pokud vím, dosud všechna divadla používala originální nahrávky s hlasy operních hvězd a herci jen předstírali, že zpívají - na rozdíl od našich herců, kteří budou zpívat naživo. Pro herce je to dost náročné, protože operní zpěv je samostatná disciplína, se kterou nikdo z nich neměl ještě žádnou zkušenost. Ale v tomto případě jsem optimista - herci Slováckého divadla mají talent a píli, a tak není důvod nevěřit, že to zvládnou. Možná je té píle někdy až moc - při neustálém korepetování a „vyřvávání“ vysokých „C“ už některým odchází hlasy - nezbývá jen doufat, že do premiéry se jim zas vrátí.

* Děj zavede diváky do operní společnosti. Je vám opera blízká?

Jsem barbar. Na klasické opeře jsem v životě nebyl. Ze studijních důvodů jsem absolvoval několik oper na DVD. Přiznám se, že herectví většiny operních protagonistů mně přijde až parodické a od návštěvy operních budov mě odrazuje. Ale protože v opeře jde především o hudbu, rád si některé „kousky“ Verdiho, Pucinniho a dalších poslechnu doma nebo v autě. Jelikož ale už neposlouchám měsíc nic jiného, tak si po premiéře od klasiky rád odpočinu. Nepustím si ale nic. Mám doma nejraději ticho a stresuju svou rodinu vypínáním čehokoliv, co vydává nějaký zvuk.

* Nemýlím-li se, jde o titul současného žijícího autora. Musíte žádat o svolení, pokud chcete nějak upravovat text?

Žádat o svolení a získávání autorských práv je věcí divadla a jeho dramaturgů. Taktéž úpravy textu jsou v kompetenci dramaturgie. I když se někdy na úpravě textu podílím, svolení neřeším. Pokud se nejedná o nějakou zásadní změnu hry, ale o drobnosti, není svolení autora ani potřeba - až na nějaké ty výjimky, jakou je třeba spisovatel a dramatik Kundera, který na přesném hraní i výkladu textu trvá, případně vůbec práva neposkytuje.

* Herecký soubor znáte dobře. Váhal jste nad obsazením rolí, nebo jste měl od počátku jasno?

I když soubor znám dobře, správně obsadit hru bylo hodně těžké. Než se definitivně rozhodlo, kdo kterou postavu ztvární probíhaly na toto téma s dramaturgyní bouřlivé diskuze o typech a vhodnosti herectví jednotlivých představitelů. Ideální je, když se najde na tu kterou roli přesný typ, který je navíc fundovaný herecky. To když se podaří, je půle úspěchu zaručena. Pevně doufám, že nám se to s dramaturgyní Ivou Šulajovou podařilo.

* Herce znáte několik let. Kam se podle vás soubor ubírá, v čem se zlepšil, co ještě musí dopilovat?

Soubor je opravdu dobrý a herci jsou většinou v takové té životní fázi, kdy zvládají řemeslo a navzdory množství představení, které ve Slováckém divadle odehrají (až 25 měsíčně) ještě mají dostatek energie a chuti pracovat na sto procent. Navíc, je to trochu klišé, ale jsou opravdu dobrá parta a na jevišti je to znát.

* Co vás do Hradiště opětovně táhne, proč se tam vracíte?

Jsem tady rád. Ve Slováckém divadle pracuju, ať už dřív jako člen hereckého souboru, nebo v současnosti jako hostující režisér, s přestávkami dvacet let. Dovolím si tvrdit, že se už jedná o blízce příbuzenský vztah a dokud bude zájem, budu si nabídky na spolupráci vždycky vážit a těšit se z ní.

***

* Vizitka Roberta Bellana
Narodil se v Hodoníně v roce 1966. Do roku 2002 jej znali diváci Slováckého divadla jako úspěšného herce, několikrát získal cenu diváků Slovácký Oskar. Po nastudování komedie Rychlé šípy se začal věnovat režii. Spolupracuje s divadly po celé republice. Zatím poslední inscenací pro Slovácké divadlo je hra 1+2=6, která se stala největší událostí roku 2007 a loni na Festivalu smíchu v Pardubicích získala Cenu diváků. Robert Bellan je ženatý s výtvarnicí Šárkou Bellanovou. V soukromí je i vášnivý rybář.