Do Uherského Hradiště jste se svou ženou přijel z Luhačovic. Co jste tam dělal? S mojí paní jezdíváme pravidelně tak jednou za půl roku do lázní do Luhačovic si odpočinout. Nyní jsme tam byli už asi podesáté za sebou a sem, na Slovácko, jezdíme velice rádi. Navázali jsme totiž dost velké přátelství s Josefem Kubáníkem, když jsme tady v Uherském Hradišti asi před rokem a půl natáčeli film Jméno. Viděli jsme tady ve Slováckém divadle také několik znamenitých představení a velice se nám tam líbilo. Divadlo z Uherského Hradiště má v Praze nesmírně velké renomé a moji tamní kolegové vědí, že v Uherském Hradišti se dělá dobré divadlo. Se svou ženou jsem tady zhlédl několik výborných inscenací. Ať to byl muzikál Donaha!, nebo jiné tituly, vždycky to bylo na vysoké úrovni. Myslím si, že kdyby kolegyně a kolegové ze Slováckého divadla hráli v Praze, měli by tam určitě vyprodáno a byla by to veliká konkurence nám, kteří v Praze hrajeme. S mluvčím Slováckého divadla se tedy přátelíte od natáčení v hradišťské věznici? Ano. Já mám také takový pořad, který se jmenuje Pět klobouků Jana Přeučila. Shodou okolností jsem ho před týdnem hrál v Luhačovicích. Mám tam utajeného hosta, kterým byl v loňském roce také Josef Kubáník. Čím vás oslovil film Jméno, že jste v něm přijal roli? Těch důvodů je hned několik. Toto téma se mě velice osobně dotýká, protože můj tatínek byl odsouzený v procesu s Miladou Horákovou. Já si toto období jako malý kluk velice dobře pamatuji. Celou mou rodinu i široké příbuzenstvo to velice poznamenalo. Proto si myslím, že je velice dobré, že tento film vznikl. Už to téma a to, že se připomnělo, co se dělo tady v Uherském Hradišti, to je nesmírně důležité. Myslím si, že řada dnešních mladých lidí si vůbec neuvědomuje, co se tady dělo v minulosti a co lidé museli trpět. Nechápou tu svobodu, kterou mají, kdy se mohou téměř ve všem rozhodovat sami. Ve filmu Jméno hrajete velitele věznice. Jak se vám tato role hraje, když váš tatínek byl politickým vězněm? To je pro mě otázka herecké profese, člověk se s tím musí umět vyrovnat. Já vždycky říkám, že od toho jsme herci, abychom dokázali zahrát i postavu, se kterou se neumíme lidsky nebo osobně ztotožnit. Učíte už několik let také na vysoké herecké škole na Slovensku. Jaké dáváte tamním budoucím hercům rady? Na Slovensko dojíždím pravidelně a velice mě to baví. Především obdivuji slovenské herectví pro jejich otevřenost. Také musí člověk o řadě věcí přemýšlet a svým mladším kolegům to musí umět velice srozumitelně sdělit. Snažím se jim přijatelnou formou předat svoje myšlenky, abych jim otvíral určitý svět. Také mě moje tamní působení ohromně ovlivňuje v tom smyslu, že já sám od té mladé generace dostávám určitou energii. Vypadáte velice vitálně. Jak se udržujete v kondici? To je záležitost mé ženy. (Smích) Samozřejmě je to tím, že já denně cvičím. Jsem také velkým vyznavačem plavání a masáží. A také mi dělají dobře lázně v Luhačovicích, kam každého půl roku jedu a takzvaně si tam dobíjím baterky. Je to pro mě příjemný odpočinek po všech stránkách, nejenom po té fyzické, ale i po té duševní. Luhačovicko a Slovácko jsou místem proslulým vínem a slivovicí. Máte rád tyto nápoje? Já vím, že se říká, že babičky a dědové si vždycky dali ráno jednu štamprličku a svědčilo jim to. Já mám rád dobré víno, na slivovici až tak moc nejsem. Ale uznávám a vím, že když je to v malé míře, je to lék. Ti naši dědové to velice dobře vymysleli, je to zdravé. Se Slováckem je ale podle mého názoru spjato nejenom dobré víno a slivovice, ale také povaha zdejších lidí. Musím říct, že vždycky, když z Prahy přijedeme na jižní Moravu, mám já a moje žena, ale také naši kolegové z divadla, pocit, že ta vaše náruč je taková lidská, otevřenější. Lidé ve středních Čechách jsou naopak oproti vám takoví uzavření, ale u vás jsou lidé vstřícní a milí a člověku je tady dobře.