Za dveřmi je Carmen, vy si ve Slováckém divadle roli v muzikálu vyzkoušíte podruhé a na rozdíl od titulu Adéla ještě nevečeřela, to bude rovnou jedna ze dvou hlavních postav. Co jste si myslel, když jste se to dozvěděl?
Bylo to velké překvapení, když jsem si přečetl na rozpisu rolí své jméno vedle Josého. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Vlastně, jednou když jsem se zasnil (smích)

Čeho jste se před začátkem zkoušení nejvíc bál?
Zodpovědnosti. Je to, jako u lodní posádky. V Adéle jsem byl řadový plavčík a teď mě vzali na kapitánský můstek. Každý jeden člen je pro správný chod lodi nesmírně důležitý, ale když se máte dotknout kormidla, přece jen se vám trochu zpotí ruce.

Patříte mezi herce, kteří mají rádi muzikály, nebo máte radši klasický činoherní příběh?
Jako malý jsem moc rád sledoval muzikály. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby i ve skutečnosti lidé zpívali a tancovali, kdykoli by na ně přišla radost, smutek, strach, láska. A často přicházím do situací či rozpoložení, kdy se kdesi uvnitř mě rozezní hudba. Snad každý to tak má, jinak by hudba nevznikla a lidé by nikdy nepochopili operu či muzikál. Ale nemohu říci, co mám radši. To spíš závisí vždy na konkrétním kuse.

Carmen bude po delší době muzikál, kde bude víc smutno, než veselo. Je podle vás dobře, že divadlo změnilo žánr, nebo by se měli diváci u hudebních titulů hlavně pobavit?
Nedávno jsem byl ve Stavovském divadle na Mozartově opeře La clemenza di Tito - Titus. Nebyla to komedie. Pán, který seděl vedle mě, na konci plakal, ale z divadla odcházel absolutně šťastný. Myslím, že když si člověk prožije tragédii, ze které může vyváznout bez újmy, je pocit štěstí jaksi kvalitnější, než když prožije třeba i velkou legraci. A takovým člověkem je náš divák, jemuž my zprostředkujeme tragédii bez rizika. Ale pro udržení rovnováhy v přírodě je přirozeně důležité obojí.

Kdybyste srovnal přístup režiséra Balaše, jenž připravil například muzikál Adéla ještě nevečeřela a Hany Mikoláškové, která režíruje Carmen, který z nich je vám bližší a proč?
Představme si muzikálovou formu jako váš byt, do kterého si pozvete řemeslníky, aby vám ho zušlechtili. Jsou to řemeslníci, kteří svou práci dělají s nadšením a plným nasazením, ale jeden je instalatér a druhý malíř pokojů. Ty přístupy jsou pro mě tak odlišné, že se to snad ani srovnávat nedá.

S autorem hudby Ondřejem Brouskem jste se setkal už při přípravě Adély. V čem je tentokrát jiná?
Carmen je Ondrovo ranější dílo. Nemohl si v ní dovolit tolik vtipkovat jako později v Adéle. Abych mluvil pravdu, na první poslech mi nebylo příliš jasné, jaký tvar s pomocí této hudby vytvoříme. Ale slečna režisérka jasno měla a také mě celkem rychle přesvědčila. Teď doufám, že se nám podaří přesvědčit i diváky - na první poslech.

Co máte vy a Jose společného?
Momentálně sdílíme jedno tělo. Ale já ho Josému jen půjčuju a musím se přiznat, že někdy s krajní nelibostí. On je José takový - zádumčivý a někdy bývá trochu pruďas, tak nikdy předem nevím, jestli mi ho vrátí v pořádku.

Jste herec, který ovládá hru na několik hudebních nástrojů, tančíte, zpíváte. Jakou dovednost předvedete v Carmen?
Vraždit. V průběhu děje se kolem Josého nahromadí pár mrtvol a to je dovednost, se kterou jsem se setkal poprvé.

Musel jste se naučit něco, co vám bylo cizí?
Rozhodně. Právě to zabíjení není úplně nejbližší mému naturelu. Ačkoli si vzpomínám, že když jsme se s mou milou štengrovali otázkou, co by dělal ten druhý v případě nevěry, odpověděl jsem jí bez váhání: „Tma před očima, vidle v ruce." Tak nevím. Na jednu stranu, lidskému stvoření asi hluboko uvnitř není cizího nic, ale na druhou stranu je fakt, že s každou novou rolí se znovu učím i takové samozřejmosti, jako je chůze, nebo řeč.

Jak vypadá váš večer po zkoušce? Přemýšlíte nad hrou pořád dokola, nebo se umíte odstřihnout a myslíte na ni zase až v divadle?
Úplně odstřihnout se nedovedu. Občas se najde světlá chvilka, třeba když spím, ale jinak mě právě studovaný kus pronásleduje všude. Nejvíc tím trpí asi právě má milá, když se bavíme o tom, jak úžasně budeme trávit letošní prázdniny a já najednou začnu hledat papírek a tužku, abych si napsal právě příchozí úžasný nápad, který se prázdnin přirozeně vůbec netýká ... A pak si ten papírek někam důkladně založím a druhý den, když na jevišti řeším neřešitelnou situaci, vím, že mám někde na nějakém papírku geniální nápad, ale kde ten papírek s ním je?

Jak vnímáte premiéru? Jste nervózní, máte své rituály, nebo je to pro vás představení jako každé jiné?
Premiéra je taková směs smutků a radostí. Smutků z toho, že se loučíme s režisérem, výtvarníky s lidmi z venku, se kterými jsme se pravidelně setkávali. Že se loučíme s celým procesem vzniku té konkrétní inscenace, který je pokaždé jiný, nový. To končí a najednou do inscenace vstupuje divák a svou přítomností jí začne spoluutvářet. Nemůže to být představení jako každé jiné, neboť je to krok do neznáma. Předem nevíte, jak tento nový element s ještě horkým dílem zamává. A rituály? Mám pro každé představení trochu jiné, utvářejí se během zkoušení a víceméně zůstávají neměnné od premiéry až do konce. Leč vyjmenovávat je (snad z pověrčivosti) nebudu.


Kdo je Jan Horák
Narodil se v Mladé Boleslavi, vystudoval pražskou DAMU pod vedením jaroslavy Adamové a Ladislava Mrkvičky, hostoval v pražském Divadle v Celené, od roku 2007 je členem souboru Slováckého divadla. Hraje na kytaru, klarinet a saxofon, sportuje. Je svobodný a zadaný. Diváci jej znají například z komedie Tcháni aneb Jak neprovdat dceru, z dramatu V jámě lvové či z muzikálu Adéla ještě nevečeřela. Nyní bude hrát hlavní mužskou roli v muzikálu Carmen.