8. 4. 2009
Jméno režiséra Radovana Lipuse diváci Slováckého divadla moc dobře znají. Stál u zrodu oblíbené Pýchy a předsudku i neméně zajímavé novinky s názvem Křídlo. Ta byla v premiéře uvedena první jarní den a vyvolává spoustu otázek. Možná, že na některé z nich odpoví i režisér v následujícím rozhovoru.
Část rozhovoru uveřejnila 7. Dubna MF DNES.
Do Hradiště se vracíte po více jak roce. Jak jste se těšil?
Do Uherského Hradiště se nelze netěšit. Je radostně inspirativní tady být. Mezi nádražím s folklorními sgrafity Růženy Falešníkové z Tasova a řekou Moravou - trůní svižná sokolská divadelní budova s tyršovským duchem nad hlavou, kde lze s talentovanými herci a vstřícnými diváky zažít překvapivé divadelní zázraky...
Sledoval jste, jak se dařilo vaší předchozí inscenaci Pýše a předsudku? Jste spokojený?
Vůbec nejde o to, jak jsem já sám spokojený, podstatné je, že všichni ti uhrančiví muži a vzrušující ženy na zdejším jevišti - dokáží mnohou kritickou pýchu a lecjaký abonentský předsudek roztříštit. Jsou živí, dychtiví a mají vtip. I kdybych to uměl, nezahraju to líp.
Tentokrát jste opět zvolil látku, která bude uveden v české premiéře. Je to záměr představit Křídlo ve Slováckém divadle právě teď?
My si volíme látky a látky si volí nás. Život je příliš krátký a snad právě přišel čas říci nahlas a znova, některá zapomenutá slova, která tak palčivě a zblízka zná právě Lenka Lagronová.
Kdo přichází nabídkou her? Přinášíte je vy nebo se řídíte plány dramaturgie divadla? Bylo tomu tak v tomto případě?
Vše je otázkou setkání. Lidí a témat. Nelze zabránit hledání ani zklamání. Hlavně se vymanit ze zavedených drah a vyběhaných klišé. Slováčtí nemají strach a neholdují pýše. Umí hlasitě výt, i ve tmě naslouchat tiše. S dramaturgyní Hankou Hložkovou byla od počátku řeč o současné české hře. Myslím, že je to nezbytné a potřebné. Padaly různé tituly a rozmanitá jména. Pak byla Lenka Lagronová mnou vyslovena. Nalezen text, který nás poznamenal.
S Lenkou Lagronovou se dlouho znáte. Co o ní prozradíte?
Co je to - se dlouho znát? Od roku 1986? Více než dvacet let? Tedy snad: mohu říct, že mám ji moc rád za to, jak zná se smát - tiše a s vírou. Dovnitř sebe. Zná peklo. Dotknula se nebe. Poznala kaviár. Sytí se režným chlebem.
Je pravda, že Křídlo vzniklo pro uherskohradišťský soubor?
Ano, ta hra je zbrusu nová. Všechna ta drásavá a obnažená slova zaznějí poprvé a zněle právě zde - zrozena v citlivých hereckých tělech!
Čím může Křídlo oslovit slovácké diváky?
Nevím přesně jací jsou diváci slováčtí a jací neslováčtí. Myslím však, že každý z nás hluboko v srdci lační po lásce a přijetí. Je to v nás, je to v dítěti, které uvnitř navždy žije. Anténa naladěná na vesmírný příjem. Vysílačka intenzivních signálů. Táhlý zpěv duše bez módních designových obalů.
V rozhovoru pro Českou televizi jste řekl, že mnohá pražská divadla by uvedení české novinky inscenovala v prostorách zkušeben. Znamená to, že k novým hrám u nás vládne nedůvěra?
Každý, i ten nejslavnější text byl na scéně jednou představen poprvé. Někdy je to salto mortale. Sonda do krve doby, ve které je nám dáno žít. Hra je živočich, ne zkamenělý trilobit spící v barrandienu, teprve na jevišti prověří svou cenu. Slovácké divadlo se nových neověřených autorských textů na velké scéně nebojí - z poslední doby Villon, Mein Faust či Divá Bára - vítězně po boji tu obstojí. Je zásadní rozdíl sledovat na velké scéně příběh jako obraz světa, či v podobě televizní inscenace ve zkušebně jako „obývacím pokoji".
Co je bližší Vám? Sáhnout po zcela neznámé látce nebo vyložit po svém mnohokrát inscenovaný text?
Baví mě různé způsoby vyprávění - v této sezoně nemohu neocenit, že mám štěstí na krásnou triádu divadelních her. Turgeněvův „Měsíc na vsi" ve Švandově divadle - jemně groteskní, teskný směr, kterým mne těší jít. Pak „Křídlo" ve Slováckém - Lenčina schopnost uvěznit zasutou emoci z dětství do obrazu a slova- do třetice mne čeká v Praze znova - Arthur Schnitzler a jeho „Casanova". Lenčin současný text napjatý ze dvou stran na stožárech klasiky. Radost a štěstí. Dík veliký.
Ve hře „Křídlo" hrají pouze tři herci. Proč právě tito?
Hradiště má soubor statečný a smělý, má v sobě dychtivost a lásku, kterou v některých divadlech už dávno zapomněli. V „Křídle" se vznášejí tři lidé - zralí, plní, znělí - setkání s nimi je cesta za přáteli a kamarády. Každý z nich zvlášť a všichni dohromady mají můj respekt , úctu, vděk - Irena Vacková, Alžbeta Kynclová a Zdeněk Trčálek.
Jak je Vám na Slovácku a v divadle dnes ve srovnání s prvním pobytem na konci roku 2007.
Mám jednu zásadní stížnost a reklamaci - když jsem tu zkoušel minule, bylo teplo, pil se burčák, urputně zpívali ptáci. Krátce - kus života jsem prožil v Café Portál - na zahrádce. Teď jsem měl zkušební termín od ledna do března. Zdlouhavá zima zdá se být nad jarem stále vítězná, je chladno, déšť se ve sníh mění, siré zahrádky čekají teprve na své probuzení a co hůř - milé Café Portál je ve smrtelném ohrožení : kavárenští povaleči z něj budou již brzy sázkaři vyhoštěni. Takže jestli ještě někdy příště, přijedu hostovat do Hradiště - tepla a kavárenských zahrádek raději budu držet se jak klíště....
Do Uherského Hradiště se nelze netěšit. Je radostně inspirativní tady být. Mezi nádražím s folklorními sgrafity Růženy Falešníkové z Tasova a řekou Moravou - trůní svižná sokolská divadelní budova s tyršovským duchem nad hlavou, kde lze s talentovanými herci a vstřícnými diváky zažít překvapivé divadelní zázraky...
Sledoval jste, jak se dařilo vaší předchozí inscenaci Pýše a předsudku? Jste spokojený?
Vůbec nejde o to, jak jsem já sám spokojený, podstatné je, že všichni ti uhrančiví muži a vzrušující ženy na zdejším jevišti - dokáží mnohou kritickou pýchu a lecjaký abonentský předsudek roztříštit. Jsou živí, dychtiví a mají vtip. I kdybych to uměl, nezahraju to líp.
Tentokrát jste opět zvolil látku, která bude uveden v české premiéře. Je to záměr představit Křídlo ve Slováckém divadle právě teď?
My si volíme látky a látky si volí nás. Život je příliš krátký a snad právě přišel čas říci nahlas a znova, některá zapomenutá slova, která tak palčivě a zblízka zná právě Lenka Lagronová.
Kdo přichází nabídkou her? Přinášíte je vy nebo se řídíte plány dramaturgie divadla? Bylo tomu tak v tomto případě?
Vše je otázkou setkání. Lidí a témat. Nelze zabránit hledání ani zklamání. Hlavně se vymanit ze zavedených drah a vyběhaných klišé. Slováčtí nemají strach a neholdují pýše. Umí hlasitě výt, i ve tmě naslouchat tiše. S dramaturgyní Hankou Hložkovou byla od počátku řeč o současné české hře. Myslím, že je to nezbytné a potřebné. Padaly různé tituly a rozmanitá jména. Pak byla Lenka Lagronová mnou vyslovena. Nalezen text, který nás poznamenal.
S Lenkou Lagronovou se dlouho znáte. Co o ní prozradíte?
Co je to - se dlouho znát? Od roku 1986? Více než dvacet let? Tedy snad: mohu říct, že mám ji moc rád za to, jak zná se smát - tiše a s vírou. Dovnitř sebe. Zná peklo. Dotknula se nebe. Poznala kaviár. Sytí se režným chlebem.
Je pravda, že Křídlo vzniklo pro uherskohradišťský soubor?
Ano, ta hra je zbrusu nová. Všechna ta drásavá a obnažená slova zaznějí poprvé a zněle právě zde - zrozena v citlivých hereckých tělech!
Čím může Křídlo oslovit slovácké diváky?
Nevím přesně jací jsou diváci slováčtí a jací neslováčtí. Myslím však, že každý z nás hluboko v srdci lační po lásce a přijetí. Je to v nás, je to v dítěti, které uvnitř navždy žije. Anténa naladěná na vesmírný příjem. Vysílačka intenzivních signálů. Táhlý zpěv duše bez módních designových obalů.
V rozhovoru pro Českou televizi jste řekl, že mnohá pražská divadla by uvedení české novinky inscenovala v prostorách zkušeben. Znamená to, že k novým hrám u nás vládne nedůvěra?
Každý, i ten nejslavnější text byl na scéně jednou představen poprvé. Někdy je to salto mortale. Sonda do krve doby, ve které je nám dáno žít. Hra je živočich, ne zkamenělý trilobit spící v barrandienu, teprve na jevišti prověří svou cenu. Slovácké divadlo se nových neověřených autorských textů na velké scéně nebojí - z poslední doby Villon, Mein Faust či Divá Bára - vítězně po boji tu obstojí. Je zásadní rozdíl sledovat na velké scéně příběh jako obraz světa, či v podobě televizní inscenace ve zkušebně jako „obývacím pokoji".
Co je bližší Vám? Sáhnout po zcela neznámé látce nebo vyložit po svém mnohokrát inscenovaný text?
Baví mě různé způsoby vyprávění - v této sezoně nemohu neocenit, že mám štěstí na krásnou triádu divadelních her. Turgeněvův „Měsíc na vsi" ve Švandově divadle - jemně groteskní, teskný směr, kterým mne těší jít. Pak „Křídlo" ve Slováckém - Lenčina schopnost uvěznit zasutou emoci z dětství do obrazu a slova- do třetice mne čeká v Praze znova - Arthur Schnitzler a jeho „Casanova". Lenčin současný text napjatý ze dvou stran na stožárech klasiky. Radost a štěstí. Dík veliký.
Ve hře „Křídlo" hrají pouze tři herci. Proč právě tito?
Hradiště má soubor statečný a smělý, má v sobě dychtivost a lásku, kterou v některých divadlech už dávno zapomněli. V „Křídle" se vznášejí tři lidé - zralí, plní, znělí - setkání s nimi je cesta za přáteli a kamarády. Každý z nich zvlášť a všichni dohromady mají můj respekt , úctu, vděk - Irena Vacková, Alžbeta Kynclová a Zdeněk Trčálek.
Jak je Vám na Slovácku a v divadle dnes ve srovnání s prvním pobytem na konci roku 2007.
Mám jednu zásadní stížnost a reklamaci - když jsem tu zkoušel minule, bylo teplo, pil se burčák, urputně zpívali ptáci. Krátce - kus života jsem prožil v Café Portál - na zahrádce. Teď jsem měl zkušební termín od ledna do března. Zdlouhavá zima zdá se být nad jarem stále vítězná, je chladno, déšť se ve sníh mění, siré zahrádky čekají teprve na své probuzení a co hůř - milé Café Portál je ve smrtelném ohrožení : kavárenští povaleči z něj budou již brzy sázkaři vyhoštěni. Takže jestli ještě někdy příště, přijedu hostovat do Hradiště - tepla a kavárenských zahrádek raději budu držet se jak klíště....