Ve své choreografické tvorbě se zaměřujete především na moderní a jazzový tanec, ale také na variace a improvizace. Laickým jazykem bychom mohli říct, že jde o „výrazový tanec“. Mohl byste nám konkrétněji přiblížit, v čem je jeho smysl a jaká jsou jeho specifika? Pro mne je tanec hlavně prostředkem ke komunikaci a je jedno jestli jej zařadíme do škatulky moderního nebo jazzového nebo jakéhokoli jiného tance. Možná je podstatnější, že tanec je prakticky určitý systém ke kultivaci těla, pohybu, nonverbální komunikace. Je to podobné jako se psaním - musíme se naučit písmena a z nich skládat slova a věty. Taneční technika je ten pravopis a krasopis. Pokud ovšem zůstaneme jen u techniky, bude náš tanec technokratický, chladný. Když se nebudeme věnovat technice, výsledkem bude blábol nebo psycho. Poměr mezi technikou a emocí je zde velmi důležitý. Pro mne je velice podstatné, že tanec nezná hranice, nemusíte se zabývat jazykovými bariérami, intonací, hlasitostí, přízvukem, atd. Vnímáte sled obrazů a vaše fantazie může pracovat naplno. Při sledování tance nejste přímo vedeni k určitému závěru, ale máte prostor pro použití svých vlastních zážitků, emocí, pocitů. Pod vlivem různých populárních soutěží člověk snadno nabude dojmu, že se tanečníkem může stát každý, a to ještě v relativně krátkém čase. Jak se z člověka stane opravdový tanečník a co to obnáší? Tanec je jako každé jiné řemeslo. Dá se dělat dobře i špatně. Dnes je ale myslím doba, kdy je divák ochoten tolerovat nekvalitní věci. To platí i v tanci. Je všeobecně rozšířený názor, že tanec je vlastně jen nějaké hopsání na jevišti, které nevyžaduje nijak moc námahy. Ale všechno, co chcete dělat pořádně, je náročné. Jsou to hodiny, dny a roky na tréninkových sálech, spousta potu, peněz za kvalitní pedagogy a vidina brzkých ortopedických potíží. Podle mých zkušeností trvá přibližně 3-5 let, než se tanečník může postavit na jeviště a zhostit se svého úkolu relativně dobře. Když chcete hrát špičkově na klavír, musíte znát perfektně stupnice a dávat do hry i srdce. S tancem je to přesně to samé. Potíž je v tom, že tančit se nedá tak dlouho, jsme limitováni použitelností těla. Tanec, i když je to nesmírně starý komunikační prostředek, nemá na růžích ustláno a současní tanečníci si ještě kazí pověst, podobně jako celý dnešní kulturní svět, snahou o přílišnou intelektualizaci za každou cenu. Ale nejde přece o to, abych divákovi dokazoval, jak moc jsem chytrý, novátorský a neotřelý, jde jen o to, aby mi rozuměl. Tedy dle mého soudu. Když se řekne Carmen, tak si mnohý divák představí, že se na jevišti setká s např. s tanci flamenco, paso doble či tango. Vaše pojetí bude trochu netradiční, neboť vychází spíše z inspirace těmito tanci, proč? Flamenco nebo tango argentino považuji za folklór a myslím si, že folklór mohu pochopit - a tudíž i používat - jen tehdy, pokud jsem v něm vyrostl, nebo se s ním setkával podstatně častěji, než jednou ročně na nějakém kurzu. Foklór považuji spíše za filosofickou otázku, za způsob života, vyjadřování, tradice. Já jsem ve Španělsku byl pouze na dovolené, a i když jsem samozřejmě viděl spoustu věcí, týkajících se flamenca nebo přímo Carmen, nechtěl jsem se do tohoto pohybového slovníku pouštět, protože by se jednalo o vykrádání někoho jiného, i když bych to přímo nechtěl. Dříve nebo později bych do toho sklouznul. Takže jsme si pouze ponechali stylistické prvky, typické pro kulturu, ve které se tento příběh odehrává. V muzikálu Carmen je postava Smrti, která se vyjadřuje víceméně pouze pohybem a tancem. Pro činoherní herečku není tato práce právě obvyklá, co taková role v praxi obnáší pro choreografa a interpretku? Velmi často se stává, že se herci bojí tanečních rolí, nebo i jen krátkých tanečních vsuvek, ať jsou pro představení jakkoli důležité. Tanec zcela samozřejmě v rámci divadelních disciplín preferuji. Každý preferujeme to, co je nám nejbližší. Ale prosazuji jeden názor a to ten, že u jakkoli dramaticky vyspělého herce nebo zpěváka je to právě a jen TĚLO, které ty hlasivky na jeviště přinese. A způsob jejich přinesení, postavení na jevišti, používání gesta, práce s partnerem, atd. velmi ovlivňují konečný výsledek. Obavy nebo nedostatečná vybavenost samozřejmě práci choreografa negativně ovlivňují, ale choreografie není pouze o „nasypání“ nějakého, byť i zajímavého pohybu, ale i o správném odhadnutí možností interpreta a jeho dostatečném namotivování. Choreografická práce není o ambicích choreografa, ale interpreta. Myslím si, že dobrou choreografii divák ani jako choreografii nevnímá, je to pro něj část sledu logických událostí, které děj posunou způsobem, jaký je v dané chvíli nejvhodnější a interpretovi sluší. Bohužel v dnešní době je toto dehonestováno na záležitost módy. „Jojo, děláme muzikál, tak si dáme taneční vložku a pokračujeme v umění.“ Dobrý muzikál by takhle fungovat neměl a dobrý herec musí být připraven téměř na cokoli. A tanec rozhodně patří do základního hereckého vzdělání. Spolupracujete s mnohými divadelními soubory v ČR, ale poprvé ve SD. Jaké máte postřehy o pohybových a tanečních schopnostech našeho souboru a jak se Vám zde pracovalo? Tato otázka je trochu záludná, protože se vlastně očekává pozitivní a pochvalná odpověď. Ale já se teď od tohoto stavu oprostím a budu se soustředit na něco jiného. Za dva dny mne čeká poslední zkouška před premiérou a já mám v úmyslu na konci této zkoušky promluvit k souboru. Tentokrát se nebudu vyjadřovat ve francouzsko-anglické terminologii, která je pro tanec typická, ale normálně česky bych chtěl poděkovat. A to za naději. Za naději, že to s českým divadelnictvím ještě není tak zlé a existuje další soubor, o kterém vím, že nechodí do divadla do „práce“. Že v profesionální sféře existují herci, kterým eminentně záleží na kvalitním představení tak, že jsou ochotni ho maximálně ovlivnit svou vlastní prací a zlepšením svých dovedností. Že jsou to herci, kteří se nesnaží ovlivnit představení tak, aby pro ně bylo co nejjednodušší, ale tak, aby bylo co nejatraktivnější pro diváka. Že jsou schopni a ochotni posouvat své vlastní hranice, bojovat sami se sebou. Neexistuje člověk, který nemůže tančit, jde jen o to, jestli je na začátku ochoten trochu potlačit svoje vlastní ego a vzít tanec jako zdroj zábavy, komunikace, příjemných zážitků. Takže shrnuto, bez jakýchkoli diplomatických smyček - bylo mi ctí zde pracovat a budu se tím chlubit. A to myslím vážně. A chtěl bych poděkovat režisérce Hance Mikoláškové, že mi umožnila tento soubor poznat. Jaké choreografické projekty Vás v nejbližší době čekají a na co se těšíte? V nejbližší době mne čeká světová premiéra oratoria - opery Údolí suchých kostí na hudbu Vladimíra Franze v Redutě v Brně. Chtěl bych se pustit do celovečerního programu, o kterém jen mluvím už příliš dlouho, pro „své“ Taneční divadlo MAXIMVS, tentokrát na jazzovou hudbu, pro kterou mám slabost. Také mne čekají velmi zajímavé projekty na JAMU, no a blíží se léto, což pro mne znamená 6 týdnů výuky na různých letních školách tance. Za pohybově podnětný rozhovor děkuje Hana Hložková