Zahořklá dramatička Kája (Irena Vacková) se uchýlila do opuštěného mlýna, kde trávívala svoje dětství. Na počátku hry se jí pokouší pomoci s úklidem kamarád - či snad bývalý milenec?- František (Zdeněk Trčálek). Bylo by zapotřebí odstranit křídlo (klavír), s nímž ovšem nelze hnout. V textu se hovoří také o křídlech poněkud jiného typu, těch, která by umožnila člověku vznést se (v reálném i přeneseném slova smyslu). Brzy se objeví Kájina kamarádka z dětství, přezdívaná Vlčice (Alžběta Kynclová), nyní úspěšná malířka. Centrálním traumatem Káji je její vztah s matkou, přehrává si ho znovu s panenkou, s největší pravděpodobností v promluvách k hračce opakuje to, čemu byla vystavena od své rodičky. Zdá se, že vztah mezi matkou a dcerou je obsedantním tématem autorky, připomeňme její Antilopu. Neradostné vzpomínky silně poznamenávají pokusy Františka a Vlčice zmenšit „bolest na duši“, jíž postava dramatičky evidentně trpí. Ve finálové scéně naleznou všichni tři svědectví o tom, že Kájina matka byla bytostí citově mnohem bohatší, než jak dcera dosud myslela a než jak ji poznala. Toto svědectví přináší objevení zápisníků a dokonce výtvarných projevů ve sklepním prostoru, sestup do něho lze přirovnat k jakési emocionální archeologii. Lagronové text pracuje s náznaky i tajemstvím a je z hlediska vykreslení psychiky hlavní postavy velice poutavý. Jevištní realizace však komplikovanost vnitřního světa Káji zplošťuje. Nejsem si jist, zda je Irena Vacková (nedávno hrála Médeu) vhodnou představitelkou pro takový typ role. Zobrazuje tvora spíš zlostně trucovitého než vztahovými komplikacemi zahořklého. Také hlasová dispozice herečky (má ovšem dobrou dikci) vykazuje omezenou, časem poněkud unavující amplitudu. Kynclová s Trčálkem (pravda, mají snazší úkoly) vytvářejí své party vkusně, ona s bezprostřední proměnlivostí emocí, on s cudnou zdrženlivostí. Ve finále, kdy se všichni tři „odvážou“ (i v kompozici jinak pozoruhodné hry se ovšem koncovka jeví jako poněkud násilně přilípnutá), rozpoutá Lipus na jevišti expresivně zběsilé balábile, v němž je exponován i motiv vlčího vytí (činí tak kompletní trojice), a v přívalu uvolnění, při němž se podaří prolomit Kájinu bludnou hradbu, po sobě začnou všichni cákat barvami. Inscenace je sympaticky nepodbízivá (v intelektuálně „nadupané“ programové brožurce se seznámíme s jungovskou terminologií, v minirozhovorech se odhalují na díle zúčastnění umělci, dočteme se i o vztahu lidí a vlků). Jak asi bude na náročný projekt reagovat věrné uherskohradišťské publikum? To premiérové ani nedutalo. JAN KERBR Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Lenka Lagronová: Křídlo. Režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, kostýmy Marie Jirásková, hudba Pavel Helebrand, dramaturgie Hana Hložková. Světová premiéra 21. března 2009.