Na otázku „co nikdy neodmítneš" jsi kdysi odpověděl „spolupráci s panem režisérem Pitínským". Dá se tedy říci, že ti právě probíhající zkoušení (divadelní zpracování novely Karla Hynka Máchy Cikáni, pozn. red.) pod vedením právě režiséra J. A. Pitínského opět plní tvůj sen?

Musím se přiznat, že jsem se už trošku bál, že o mě pan Pitínský ztratil zájem, protože setkání s ním začalo Mánkem (v inscenaci dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, pozn. red.), pak byly moje herecké příležitosti stále menší, až už jsem u něho nehrál vůbec. O to víc jsem teď šťastnější, že o mě zase zájem projevil. Sledovat styl jeho práce - jak přichází na kloub postavám, jak vzniká celá inscenace, je opravdu zázrak a nádhera, něco, co se snad ani nedá slovy popsat, to se prostě musí zažít.

Je něčím zkoušení Cikánů jiné?

Nejdřív to vypadalo, že každému musí být všechno jasné, ale nakonec se ukázalo, že Mácha není zase tak jednoduchý. A jeho Cikáni že skrývají zákoutí, do kterých dnešnímu smrtelníkovi mysl nezabloudí. Především ve spletitosti vztahů mezi jednotlivými postavami. A tak se stalo a pro mě to byla nová zkušenost, že i pan Pitínský jakoby malilinko hledal. O to krásnější je ale pro herce rozkrývání toho všeho, protože má pak pocit daleko větší spolupráce. Myslím si, že jsme, my herci, především v začátku hodně zasahovali do vzniku inscenace. Což je pro mě jakýsi další stupínek a posun práce dál.

S panem Pitínským ses ale nesetkal jen na jevišti, ale i za mikrofonem (role Řečníka v rozhlasové hře Marka Horoščáka Trakl, natočil Český rozhlas Brno, pozn. red.)...

Mě vlastně překvapila nabídka účinkovat v rozhlasové hře, protože si nemyslím, že bych měl nějak zajímavý hlas pro mikrofon. Sice mě tenkrát mrzelo, že jsem byl zrovna hlasově indisponovaný, ale pro mou roli Řečníka to bylo asi jen dobře. Řečníci přece musí mít hlas trochu opotřebovaný. Hru jsem zatím sám neslyšel, ale rád bych. Hrál v ní také pan Leoš Suchařípa, je to už delší dobu. Ale stejně i při téhle rozhlasové práci mi pan režisér špital různé inspirace tak, jak to dělává i na jevišti, aby ze mě dostal nejrůznější varianty.

Nabízí se od mikrofonu přejít ke kameře. Film Potkal jsem ho v Zoo byl tvým debutem na plátně?

Ano, byla to úplně první filmová zkušenost. S paní Drahomírou Královou. Šlo jen o malinkou roličku policisty.

Od té doby jsi měl ale víc příležitostí. Z jakého natáčení máš nejsilnější dojmy?

Role v Četnických humoreskách, kterou mi nabídla paní režisérka Moskalyková byla o hodně vetší. Hrál jsem manžela herečky Hany Ševčíkové. Byli jsme přáteli manželů Arazímových a natáčelo se v Luhačovicích. Potom jsem dělal s Honzou Novákem televizní soudničky pro ostravskou televizi. Na natáčení jsem dojížděl celý rok. (Martin účinkoval ve 20 dílech, pozn. red.) Seriál se jmenoval Podle práva. Samozřejmě, herectví na kameru je jiné než na jevišti, není tak emocionální, je spíše vnitřní. Ze začátku má člověk pocit nezkušenosti, ale čím víc jsem tam jezdil, tím víc jsem se zklidňoval. A to si myslím, že je to nejdůležitější - vnitřně se zklidnit a nic nehrát. Jenom tu věc reprodukovat. A s tím souvisí znát dobře text. To znamená, že dva tři dny před natáčením jsem učení musel věnovat i čas v noci. Díky tomu, že jsem v průběhu dílů natáčel častěji, bylo zajímavé pozorovat, že moje počáteční tréma ustupuje a cítím se uvnitř víc a víc svobodnější. To je takový můj profesionální soukromý „dojem". Pak taky je s natáčením samozřejmě spojený nějaký přivýdělek, ale co mě hlavně velmi bavilo, bylo setkávání s herci z jiných divadel. Nabíjelo mě to! Jednak byla sranda, jednak si člověk povykládal o tom, kde mají jaké starosti a problémy a zjistil, že na tom není tak špatně a taky byla občerstvující nutnost zvyknout si zase na jiné kolegy, jejich jiný přístup než znám od svých kolegů z našeho divadla - to je pro moji práci taky velice přínosné. Jezdil jsem tam moc rád a mrzí mě, že to skončilo.

Ty jsi se před pár lety naplno vrhnul do studia angličtiny. A pokud vím, vydrželo ti to do teď. Co tě k tomu vedlo? Touha hrát v zahraničních filmech?

To určitě ne, myslím si, že jsem celkem skromný v této oblasti. Netoužím být filmově známým hercem. Ale musím přiznat, že mě mrzí, že divadlo je tak pomíjivé! Stačilo by mi zahrát si jednu filmovou roli, ale takovou, kterou by si všichni pamatovali. A pak bych už ve filmu hrát nemusel. Jak říkám, divadlo je pomíjivé, představení skončí, sezóna skončí, herec skončí a divákům se vytratí z mysli, kdežto když vidíš Princeznu se zlatou hvězdou na čele (to je právě ten případ), její představitelka Marie Kysilková si zahrála jednu jedinou roli a pamatují si ji celé generace! Takže žije a bude žít dál. Byl bych rád, kdyby tu i po mně zůstala aspoň jedna filmová role, kterou by si lidi zapamatovali. Ne proto, abych byl slavný, ale abych tady jako herec byl pořád a nezemřel, aby něco zůstalo. To opravdu z mé strany není touha po slávě a po penězích, mně stačí můj baráček na Starých Hutích. A úplně chápu třeba pana Stanislava Třísku (dřívější zlínský divadelní a filmový herec, pozn. red.), kterému se z tohoto kraje nikdy nechtělo. A to je přesně to. Netoužím být slavný a už vůbec ne za hranicemi. Angličtinu jsem se učil už na střední škole, později jsem si pořídil angličtinu pro samouky, pak i kazety, ale nikdy jsem neměl natolik pevnou vůli, abych vydržel, abych došel k nějakým výsledkům. Tak jsem si řekl, že jediná možnost pro mě je jet do země, kde se angličtinou mluví. A k tomu mi nahrála náhoda, když jsem se na svatbě dcery Vladimíra Doskočila seznámil s jeho neteří a ta mě pozvala do Ameriky. A protože nejsem typ, který by se válel někde u moře, spojil jsem cestu a pobyt s měsíčním studiem na jazykové škole. Tam tě nedají na pokoj s Čechem, ale třeba s Němcem, abyste spolu museli mluvit anglicky a ve spojení s komunikací na ulici nebo třeba v obchodě jsi donucený v angličtině i přemýšlet. To mi hodně pomohlo se zdokonalit. Jenže při herecké profesi člověk angličtinu nepotřebuje a tím pádem to, co jsem se naučil, krní. Abych se alespoň trochu udržel, stahuju si anglické písničky, které mám rád, učím se je v angličtině a překládám si je. I když jsem stále někde na půl cesty, přesto pořád věřím, že jednou budu v takovém stádiu, abych se v pohodě domluvil s rodilým Angličanem nebo Američanem. Teď to sice taky jde, ale velice lámaně a kostrbatě. Stále to nestíhám v hlavě poskládat tak rychle.

To je sice pěkné přání, natočit si jednu roli, kterou si bude pamatovat široký okruh lidí i dlouho po mně, ale do jaké míry může herec ovlivnit, jestli to přijde nebo ne?

No právě. Já zas nejsem člověk, který by měl ostré lokty, nikam se necpu. Když příležitost přijde, tak přijde, když nepřijde, tak nepřijde. V tom jsem asi trochu fatalista. Co se má stát, se stane. Nikde se nepřipomínám, nikam nepíšu, v tomhle jsem velice pasívní. Když to nepřijde, tak se taky nic nestane. Je spousta povolání... Třeba tenhle stůl, u kterého si povídáme - víš, který člověk ho vyráběl? Nikdo ho neznáme a přesto po něm zůstala taková pěkná práce. A zvlášť když jsem v Americe viděl to množství lidí všude kolem, kolik bezejmenných lidí je! Z tohoto pohledu mě vůbec nebude mrzet, když tu se mnou nebude nic zaznamenáno. Je to jen moje přání.

Jeden ze střípků, který se mi vybaví, když na tebe pomyslím, je zpěv linoucí se z tvojí šatny v divadle, z chodby, která k ní vede... Tu je slyšet popový popěvek, tu melodie z repertoáru Beatles, jindy kusy operních árií. Kde se vzala záliba v opeře?

To je asi dané mým založením, protože opera ve mně vzbuzuje něco nepopsatelného. Je to svět, který vnímám velmi sugestivně. Myslím, že mám úctu k něčemu velkému, nadpozemskému. Nechci, aby to znělo jako fráze, když řeknu, že cítím pokoru, ale to „velké" je pro mě jistá autorita, před kterou se rád cítím malý. A ze které čerpám sílu. Nevím, jestli se to dá srovnat s Bohem... Je to něco, co mě velice oslovuje, a proto vážnou muziku a operu poslouchám rád. Nedávno jsem měl možnost být na koncertu Karla Gotta a Evy Urbanové. To je opravdu zlato v hrdle! Když slyším takové hlasy, mám mrazení... Proto se mi moc dobře dělal Salieri v Amadeovi, mám k takové hudbě vztah. V téhle roli a v celém představení ještě navíc šlo i o výpověď o průměrnosti. V závěru hry Salieri říká: „...průměrní lidé přítomnosti a budoucnosti, dávám vám všem rozhřešení !". A je to tak. My jsme průměrní a ta muzika je nadpřirozená, nádherná, magická. Takovou muziku když poslouchám, hrozně mě to nabíjí! Ta velikost, až pompéznost vstupuje do mě a je to úžasné! Nevím, jak to jinak popsat. Rád taky mluvím s autoritami, s lidmi, ke kterým se musím dotahovat. Protože tím z nich čerpám. Nestačí mi bavit se jenom o počasí, ale chci se něco dozvědět, načerpat, intelektuálně dospět někam výš než jsem.

Máš někoho konkrétního na mysli? Je někdo, koho sleduješ, učíš se od něj, snad se dá říct, že je ti vzorem? Nějaká osobnost z blízkého okolí nebo vzdálenější (ať už místně nebo časově)?

Vyloženě že bych měl jmenovat?

Ano. Třeba i víc lidí...

Tak, samozřejmě, myslím si, že je to každý člověk, který je intelektuálně na výši, který má dobré srdce a není zlý. Velmi rád si povídám třeba s kolegou Vladimírem Doskočilem. Je to můj nejlepší kamarád, z kterého čerpám já, ale troufám si říct, že je to i vzájemné. Nechci z něho dělat nějakou modlu, je to člověk jako každý jiný, se všemi chybami, které máme všichni. Pro mě je důležité, když by člověk dal na pomyslné váhy všechny části povahy a charakteru, která část by převažovala. A u Vladimíra je to jednoznačné. Jsem rád, že jsme se v životě potkali. Je to člověk, který mi hodně dává a který mě hodně naučil.

Ty jsi zmínil svou už dávnější roli Salieriho ze hry Petera Schaffera Amadeus (v SD režíroval tuto inscenaci Ladislav Pešek, pozn red.). Když jsem si tak v hlavě přehrával tvoje role, které si pamatuji a kdybych chtěl z nich upozornit na nějakou mimořádnou, tak bych snad ani nemohl, protože těch mimořádných je tolik! Habršperk ve Furiantech, Tito Merelli v Tenorovi, Arthur Kirsch v Jámě, komisař Ledvina v Adéle, Dave Bukatinski v Donaha!, Bohoušek v Rychlých šípech... A to zmiňuji jen ty z poslední doby. Pamatuji se taky na tvého Cyrana, Francoise Pignona v Blbci k večeři a konečně už zmíněného Salieriho, za něhož jsi byl vybrán do širší nominace na cenu Thálie. U každé postavy bychom se mohli zastavit, ale z toho, co jsi říkal, vyplývá, že Salieri je pro tebe osobně mimořádnější než ostatní?

Já svoje role přirovnávám ke svým dětem. Protože vlastní děti nemám. A co bych to byl za tátu, kdybych některé své dítě upřednostňoval a jiné zase naopak upozaďoval? Mám všechny svoje role rád stejně, jenom se liší svojí výpovědí. Chápu, že se lidé rádi baví, ale mě spíš baví hýbat lidským vědomím a svědomím. Myslím, že v tom je největší poslání naší herecké práce - nutit lidi k přemýšlení. A samozřejmě je taky pobavit. A nejlepší je spojit obé. Například, když se divák dvě třetiny inscenace směje a pak mu o to víc spadne čelist. (Když je to dobře narežírované.) Ne když je to drama od začátku do konce. Viděl jsem Maryšu režírovanou panem Pitínským v Nitře. A to je právě ten případ: smál jsem se až jsem se za břicho popadal a přitom bylo neskutečné, jaké všechny významy se tam odkrývaly. A pak - mráz po zádech z toho, jak to všechno dopadlo... Setkávám se často s tím (a mrzí mě to), že v dnešním uspěchaném světě lidé přemýšlí velice povrchně. Říkám tomu, že „nevidí za roh stolu". Řeší jen věci, které tady teď jsou, ale neuvažují jako třeba Kasparov-Karpov do pětadvacátého, třicátého tahu. A to mě mrzí. Ale právě tohle jim divadlo dává prostřednictvím různých postav, jejichž příběhy jsou často spletitými podobenstvími o našem životě a můžeme si z nich vybrat to podstatné. To, co autoři zamýšleli.

Takže Salieri neční nad ostatními tvými rolemi?

Salieri určitě ano, dokonce pronesu kacířskou větu - pro mě má větší výpověď než například Cyrano. A že mám velký vztah k vážné muzice, tím byl můj vztah k němu umocněný. Ale opravdu ocenit roli dokážu až když ji nemám, až o ni přijdu. Připadá mi, jako bych si jí až nevážil a neužíval. Ano, neumím si roli užívat, když ji hraju. Místo toho se potýkám s trémou a obrovským pocitem zodpovědnosti a kolikrát mám pocit, že jsem hrál představení v bezvědomí a že jsem to jen nějak pudově dokopal do konce. Ale Salieriho i Cyrana jsem hrál nesmírně rád a s velkou láskou a nechci, aby to vypadalo, že jednoho ponižuju a druhého vyvyšuju.

Přál sis zahrát nějakou roli a zatím se ti to nepovedlo? Měl jsi někdy vůbec takové přání?

Ne, neměl jsem nikdy nějakou vysněnou roli, za kterou bych šel. Jsem rád za jakoukoliv roli, která je mi nabídnutá. Samozřejmě, že si vážím těch velkých příležitostí, v poslední době třeba Arthura Kirsche nebo již zmíněného Cyrana nebo Salieriho, ale je tolik krásných rolí! Víc mě vždycky zajímala výpověď, co řeknu lidem, než to, jak je role velká nebo slavná. Což možná pramení z toho, že nemám hereckou školu. Pro mě nebylo samozřejmostí dostat se k divadlu, musel jsem o to dost cílevědomě usilovat. Tehdy jít studovat hereckou školu bylo možné často jen díky protekci. Navíc díky politické situaci měl od roku 1969 můj táta v záznamech kolonku „členství v KSČ" proškrtnutou. Takže jsem se skrze tenhle špatný kádrový profil zákonitě nemohl dostat někam na DAMU. Asi proto chápu divadlo jinak než mnozí jiní. Že se odehraje představení, že se otevře ta magická opona, to je pro mě pořád veliký zázrak! Že se to rozběhne, že to někdo poskládá, že na to někdo posvítí, nazvučí, někdo nás oblékne... A vymýšlet si ještě - já chci hrát tohle a já zase tohle, to je pro mě nepředstavitelné. Stále se vracím ke svému začátku a jsem šťastný, že u divadla vůbec můžu být! A tuhle vděčnost mi trošku kazí, když se setkám s ostrými lokty, přehnanou ambiciózností, kariérismem. Že někdo dokáže ve jménu své relativní „pravdy" nebo představě o ní, ničit lidi. Jestli chce člověk opravdu dělat poctivé divadlo, tak tohle k tomu nepatří. I když zdravá rivalita mezi kolegy, která vede k osobním lepším výkonům, dobrá určitě je. Ale musí být zdravá.

Tak teď už vím, proč jsi nestudoval herectví, jak sis přál, ale železniční průmyslovku...

Ono se tenkrát ve školách dětem při výběru povolání tolik nevěnovalo jako dnes. Už v šesté třídě jsem si někam suverénně napsal, že chci být herec. Ale učitelka, která to měla na starosti řekla „tam se stejně nedostaneš", takže pro mě z toho vyplynulo, že to nemá cenu. A druhá moje láska byla železnice. Tak jsem šel tam. Ale láska k divadlu byla stále silnější a ve třetím ročníku jsem zkusil talentové zkoušky na konzervatoř. V komisi byla i paní Klára Jerneková (herečka, někdejší dlouholetá členka souboru činohry ND v Praze, pozn. red.), musím podotknout, že byla  z mého výkonu unešená, ale řekla mi, že jsem na konzervatoř už trochu starý, ať si udělám maturitu a zkusím se hlásit na DAMU. Tam jsem to nakonec zkoušel dvakrát, leč marně. Táta to měl asi opravdu špatné, protože i když jsem úspěšně složil přijímačky na železniční průmyslovku, stejně mě nevzali.Vyšlo to až po několika odvoláních. Dneska když slyším různé cesty kolegů herců, jak se ke svému povolání nebo ke studiu dostali, tak si myslím, že jsem to možná měl zkusit spíš do Brna na JAMU. Měl jsem být asi neodbytnější.

Čili se nabízelo to, co se potom i uskutečnilo - přes kulisáka ve Východočeském divadle v Pardubicích ses stal hercem v Českém Těšíně a teď tady.

Ano, myslím, že se tak podařilo zachránit hodně lidských životů na železnici a tady můžu aspoň někoho potěšit. (smích)

A tak už to je 25 let! Když se ohlédneš zpátky, s tou pětadvacetiletou zkušeností a měl bys volit znovu, řekneš mi něco jiného než že bys zvolil to samé?

Určitě divadlo! Myslím si, že je to nádherné povolání. Navíc rád dělám radost lidem. A když dostanu mail nebo děkovný dopis za to, že jsem někoho povznesl, že se mu to líbilo, že je šťastný, že mohl vidět inscenaci, v níž jsem i já hrál nebo dokonce, že někoho můj výkon zaujal, že mu to něco dalo, tak to je největší odměna. Proto bych neměnil. Začal bych úplně stejně jako tehdy, ale asi bych se víc pokusil připravit na to, že později budu dělat něco jiného. Protože život je příliš krátký, než aby člověk dělal jen jednu profesi. A navíc - i když je herectví krásné, je ale zároveň smutné u divadla zestárnout. Zvlášť v dnešní době, kdy se divadlo hraje strašně rychle, s velkou energií, nesmírným espritem. To zákonitě starší člověk nemůže stíhat. On naopak víc kombinuje, jeho myšlení je daleko složitější. Oproti tomu mladý člověk  vidí všechno jasně, přímočaře, rozhoduje se teď, hned, rychle. Kdežto starší člověk uvažuje „co by se stalo kdyby" a přesně to taky přináší na jeviště. A tím pádem spíše zdržuje. A toho bych se velice rád  vyvaroval. Jsem rád, že jsem si na divadlo sáhnul a za to jsem šťastný, ale kdyby ta příležitost byla, rád bych dělal radost lidem zase jinak a jinde.

Ano, během tvého putování se Slováckým divadlem se z tebe stal taky chalupář, určitě ses hodně věcí naučil, takže máš co nabídnout...

(smích) Ano, když se zatnu a do něčeho pustím, tak to musím udělat pořádně a poctivě. Neexistuje něco odfláknout. Jsem narozený ve znamení býka.

Právě zazněl inzerát pro možné zájemce - nabídka tvých pracovních kvalit! Možná se teď nabídky pohrnou! Ještě zbývá přidat představu, kterému oboru či směru činnosti by ses uvítal v příštím čtvrtstoletí věnovat...

No právě! Tu představu nemám! Příkladem je pro mě třeba Vladimír Puchold, v mládí velmi úspěšný herec a teď dělá pediatra. Dvě úplně odlišné profese! Myslím si, že on musí mít hodně bohatý život. Vím, že v mém případě k tomu třeba vůbec nedojde a  na divadlo kvůli tomu určitě nezanevřu, budu ho mít stejně rád, ale cítím to tak. Chtěl bych poznat za život ještě víc lidí, ještě víc přátel, ještě víc barev a možností života...

Jak se má tvůj přítel kocour?

(smích) Kocour je samostatná jednotka! Ani bych jiné zvíře kvůli své práci mít nemohl. Jsem rád, že si Bonifác vystačí sám. Potřebuje mě jenom když se chce pomazlit, to jsem mu dobrý, ale když se chci pomazlit já, tak se na mě vykašle a jde na toulky nádhernou chřibskou přírodou. Vlastně se mu ani nedivím...

Za příjemný rozhovor děkuje

Pavel Hromádka