V jednom rozhovoru jste řekl, že „po premiéře obvykle dobré pocity nemíváte". Jaké budete mít dnes večer?

Asi budu smutný, že budu opouštět Hradiště. Jako vždycky budu hodně nervózní. To je klasický režisérský stav. Většinou přijde kolem třetí hodiny odpoledne a pak se to drží až do večera. Pak už se občas na hru ani nemůžu dívat.

Proč jste se rozhodl převést na divadelní prkna zrovna Cikány?

Už jsem je chtěl udělat před dávnými lety, ale pak jsem si řekl, že text nechám uležet. Skýtá přirozené emoce, je velmi dramatický, a byť je to romantický příběh, má téměř antický rozsah. Najdete v něm hodně vypjaté situace. Text i styl, jakým je próza napsaná, se mně líbí. Ale uznávám, že je to trochu riskantní pokus.

Kdy jste Cikány četl poprvé?

Nevím, snad někdy před patnácti lety. U režiséra je to tak, že pokaždé, když si něco přečte, přemýšlí, zda by se to dalo udělat v divadle poutavým či jinak zajímavým způsobem. To vás napadne vždy. Cikáni takto vyvstali před časem, téma i Máchova novela se zalíbily i dramaturgyni Ivě Šulajové. Pokračujeme v tradici toho, co už jsem v Hradišti dělal: jakýmisi pokusy o českou klasiku.

Kdo je autorem dramatizace?

Nejprve jsme vyšli z dramatizace Jana Jirků, který své zpracování postavil na faktu soudního vyšetřování. Nám se to nezdálo, proto jsme do toho s Ivou Šulajovou vstoupili. Autoři dramatizace jsme tedy my tři.

Měnil se výrazně text během zkoušení?

Ano, ale jeho kostra zůstává máchovská. Jde o komplikovaný příběh o skrývání viny, která vězí v minulosti. Chtěl jsem, aby i herci hráli současně, obyčejně a civilně. Aby v něm nezazníval poněkud profánní romantický prvek.

Mácha se netajil, že inspirací pro něj bylo stejnojmenné Puškinovo dílo. Budete odkazovat i na něj, nebo se striktně držíte Máchy?

Ne, k Puškinovi se ani nejde vázat. Stále tady totiž vězí podezření, zda Cikány nenapsal Sabina, což se zčásti domnívá paní Grebeníčková a zcela pan profesor Oldřich Králík. Ale já myslím, že je Mácha opravdu napsal. Věřím tomu, čemu pan profesor nevěří: zmínkám v Máchově deníku, kde je napsáno „do nocích jsem psal na Cikáních".

Výrazným dějotvorným činitelem v Máchově díle je krajina. Jak se s tím při divadelní inscenaci vypořádáte?

Převedli jsme děj do interiéru jednoho obyčejného hotelu někdy na sklonku bezvládných padesátých let. O krajině se víceméně mluví. Důležitější jsou osudy postav a samotný příběh.

Proč právě konec padesátých let?

Znázorňují jakýsi smutek či vykořeněnost. V určitém kvazibruselském stylu si můžeme představit, že je v nich stále ukryta určitá romantika. Pro mě to třeba bylo moje dětství. Je to i metafora lidí a etnik, která jsou různě poztrácena po celém světě.

V Cikánech se prolínají dvě časové linie, současnost s minulostí. Bylo těžké je skloubit?

I u nás se prolínají, ale pomocí obrazové metaforiky. Není to až tak složité. Začátek dramatizace probíhá v Benátkách, v zatím šťastném období, kdy se dva mladí lidé milovali, ale zradila je prudká láska ženy k cizinci, což se v románu dozvídáme až na konci. Tady už na začátku. Věřím, že to bude srozumitelné.

V Hradišti jste naposledy režíroval před dvěma lety. Změnil se od té doby herecký soubor?

Leccos se naučili, jemně i vyzráli. Ale gró souboru je stále stejné od doby, co jsem tady dělal Karamazovce. Dobré je, že herci jsou mladí a dobře vybraní k potřebám dramaturgie a tomu, kam celé divadlo směřuje. Do Hradiště se vždy vracím rád. Panuje zde něco výjimečného, totiž víra, prostota a soudržnost, jež jsou krásnými plody lidské vnímavosti.

Petr Skácel