Při práci už ale víte, co vás čeká. Která z té pětice inscenací pro vás byla nejtěžší?
(Dlouho přemýšlí) Cikáni, nejvíc mě potrápili právě Cikáni. Možná je to tím, že jsou čerství a pořád mám tu dřinu na mysli, ale možná i proto, že moje postava v celé hře pořád opakuje jedinou větu: „Já ne, já ne, to on."

To pro vás byla jediná překážka?
Ona je to docela velká překážka, když chcete, abyste to pokaždé řekl jinak. Protože tou jednou jedinou větou moje postava vyjadřuje všechny pocity. Radost, smutek, bolest, zoufalství. Musíte tím diváky překvapovat. Navíc Angelína je starší, zničená žebračka, úplně zbitá životem. Já relativně mladá mám energie na rozdávání, takže jsem se musela krotit.

Měla jste ještě jiné ambice? Chtěla jste sama sobě dokázat i něco jiného?
Ano, chtěla jsem, aby má postava byla úplně jiná, než ty předchozí. Aby si diváci neřekli - tohle jsme už viděli, to známe. S kým jiným bych se mohla pustit do úplně neznámých vod, než s panem Pitínským? Věřím mu ve všem a snad se nám podařilo přijít i na herecké tóny, které jsem sama na sobě ještě neznala.

Třeba vás obsadil i proto, že máte víc životních zkušeností a že víte, jaké to je být zklamaný z lásky, jako Angelína.
Možná ano. Každopádně když jsem se dívala na fotky z Bratrů Karamazových, které jsem s panem Pitínským dělala jako první, tak musím říct, že jsem byla dítě. Vykulená holka po škole, co brečela po zkouškách v šatně, že režisérovi nerozumí a že neví, jak má hrát. Teď už je to jinak. Jsem u divadla osm let a zažila spoustu věcí na prknech i mimo ně. Zrovna minulý týden mi pan režisér řekl - když se vám podívám do obličeje, tak už v něm máte zapsáno všechno co vás potkalo. Tak možná je to tím.

O čem pro vás jsou Cikáni?
Je to vlastně velice bolavý příběh o tom, že každý toužíme po lásce, že ale zároveň hledáme svobodu a klid své duše. A že někdy čekáme dlouhá léta, abychom se alespoň něčeho z toho dočkali.

V sobotu proběhla premiéra. Jak herci vlastně poznají, nakolik se inscenace povedla? Jen z ohlasů diváků?
Ty indicie přicházejí už v době generálek, kdy se tu a tam chodí dívat kolegové. Zrovna při Cikánech se nám stalo, že ve středu se šla na zkoušku podívat naše vlásenkářka Šárka Bellanová. Když jsme skončili, seděla ubrečená v hledišti a říkala, že je úplně zničená. Že už u divadla viděla hodně dobrých inscenací, ale že netušila, že ji ještě může něco tak dostat. To jsme tušili, že jdeme správnou cestou.

Uklidní to pak herce?
Ne, to nás nesmí uklidnit, nesmíme si být nikdy jistí, že je to dobré a není potřeba na sobě pracovat. To by byl náš konec. Navíc si uvědomujeme, že jsme pod neuvěřitelným drobnohledem. Na premiéře Cikánů byl v Hradišti snad každý, kdo v divadelním světě něco znamená. Každý chtěl vidět, jestli i tentokrát potvrdíme to, co se o nás ve spojení s Pitínským říká.

Když se ohlédnete zpátky, který ze zážitků s J. A. Pitínským byl nejkrásnější?
Když jsme si jeli do Prahy pro cenu za Lišku Bystroušku. Vyjížděli jsme vlakem strašně brzy, abychom byli v Praze co nejdřív a prošli se po ní. Byli jsme na Petříně, na Malé straně, pozdravili doma na Kampě pana Vinkláře a když jsme přišli večer do divadla, byli jsme unavení, ale šťastní.

A pak jste dostala nabídku z Národního divadla, ale odmítla jste. Nelitujete?
(Trošku roztrpčeně) Nezlobte se, ale já se o tom už nechci bavit. Opakovala bych se. Už jsem několikrát řekla, že jsem tenkrát udělala dobře a tím to pro mě končí. Pojďme se bavit o našem divadle, o panu Pitínském, o Cikánech.

Setkáváte se s panem Pitínským i mimo divadlo?
Ano, občas. S kolegou Jožkou Kubánkem jsme si s ním a s jeho nejbližšími jednou udělali výlet v okolí Luhačovic, jindy jsme jeli na Žítkovou a projeli si Kopanice, nebo třeba si jen jdeme sednout v Luhačovicích, kde pan Pitínský žije, na kafe. Máme ho tady u nás v divadle všichni moc rádi a myslím, že si nikdo nenechá ujít příležitost vidět se s ním. Je laskavý, milý. No co vám mám povídat. (úsměv)

Co si on myslí o vás?
To byste se měl zeptat jeho. Nikdy jsme se o tom nebavili. Spíš se špičkujeme, lehce provokujeme, hodně se nasmějeme. Podle toho, co říká novinářům , to bude oboustranná přízeň a radost ze setkávání. Asi platí - co se škádlívá...

Vraťme se tedy ještě k Cikánům. Na jevišti jste namaskovaná jako nikdy před tím. Nevadí vám, že vás diváci nepoznají?
Myslíte si, že dělám divadlo proto, abych byla hezká? Ani náhodou. Tady začínám jako krásná Italka a pak mám asi čtvrt hodiny na to, abych se proměnila v ošklivou babu. Takže na mě vletí maskérka a přesně podle přání výtvarnice Evy Jiřikovské mě zmaluje. (smích)

Je vidět, že se jí to hodně povedlo.
Ano, když jsem měla líčení poprvé a vyšla na jeviště, tak v tu chvíli se mne kolega Jirka Hejcman tak lekl, že zapomněl text. Vyhrajeme si s každým detailem včetně zkažených zubů, jizev, zamotaných vlasů. Myslím, že ta iluze je dokonalá.

V čem je líčení tak důležité?
Dodá celé inscenaci atmosféru. Cikáni jsou vlastně hororem a podle prvních ohlasů se diváci opravdu v některých chvílích bojí. Běhá jim mráz po zádech. Jestli něco takového dokážeme opravdu vyvolat, tak jsem šťastná, že se to povedlo.

Jitka Josková

Narodila se 9. června 1982 v Uherském Hradišti, vystudovala brněnskou konzervatoř. Hned po jejím absolvování v roce 2001 nastoupila do Slováckého divadla, kde vytvořila celou řadu velkých rolí. Liška Bystrouška, Nina v Rackovi, Divá Bára a další jí přinesly celorepublikový úspěch a mnoho ocenění. Hrála i v pražském Národním divadle, nabídku do angažmá odmítla. V současné době ji diváci mohou vidět i v jedné z rolí ve filmu Lištičky. Jitka Josková se věnuje bojovým sportům.