Do Slováckého divadla vracíte už potřetí. Můžete zavzpomínat na nedávnou spolupráci na inscenaci Opilí?

Já bych rád zavzpomínal i na tu předchozí. Když jsem v roce 2010 dělal Bambiland autorky Elfride Jelinek, objevoval jsem v souboru klenoty, na které se dnes můžu těšit. Hlavně pro nás hudebníky je neocenitelný poklad to, že všichni v souboru umí skvěle zpívat. Takže se nemusím bát žánrově ani rozsahově rozkročit a vím, že to bude nakonec minimálně tak krásné, jako když si to nazpívám já doma (smích).

Takže už první spolupráce byla radostná?

Rád na to vzpomínám. Byl jsem už tehdy překvapený, že v regionálním divadle s klientelou, která přijíždí autobusy a chce se nechat zahřát u srdíčka, se najednou objeví věc, za kterou by se tenkrát nemuselo stydět ani divadlo Komedie se svou progresivní dramaturgií. Dělal jsem tam tenkrát hodně věcí včetně Elfride, ale měli jsme tam na právě tenhle druh přístupu k divadlu a tenhle druh textu dlouhodobě vychovávaný divácký okruh. Ale na oblasti udělat takovou osvětu, dovolit si takový úkrok stranou, který je ale v divadelním světě krokem dopředu, je velká odvaha. Fakt jsem zíral, že se něco takového povedlo. Za svého pracovního pobytu ve Slováckém divadle jsem často chodil na představení a opravdu to divadlo není jen žádná „nějaká“ oblast, která jde hodně divákovi na ruku. Ne že jen cinká kasička.

Jaká pro vás byla druhá spolupráce, na Opilých?

Měl jsem z nich radost. Bylo to zvláštní, stal se ten druh zázraku s hudbou na divadle, které mám rád. Měl jsem udělané samozřejmě přípravy, naskládáno do foroty; každopádně se najednou začaly dít věci, kdy hudba před mýma očima dokázala představení napumpovat zvláštní energií. Ale trošku od toho dávám ruce pryč, protože takové zázraky se dějí skoro mimo můj vliv.

Opravdu?

Nemůžete úplně naplánovat, co se přesně stane v tom magickém tyglíku na jevišti. Možná můžete ze zkušeností něco předpokládat, ale raději je dobré být připravený fixovat boží prst, který vám pomáhá, než tam cpát představu vyseděnou doma. Reagovat na to, co se děje na jevišti, cítit s hercem, co potřebuje. A první pouštění hotové hudby, to je vždycky tréma jako prase, jen jim to nepokazit… a zároveň nejkrásnější, až zdravotnická práce. Vidíte, jak problematická místa začínají ožívat a herci si začínají lebedit v peřinkách, to je ta největší odměna. Ani pochvaly z oficiálních míst, ani cinkání medailí nemají takovou váhu.

Jezdíte na zkoušky nasávat atmosféru, nebo v této fázi zkoušení už musí být hudba hotová? Jak to vlastně funguje?

Chodím s větším předstihem na první injektáž u lidí, se kterými jsem ještě nepracoval, abych viděl, jaké má režisér schéma v hlavě. A to se snažím buď změnit, abych se nemusel hanbit za to, že u toho jsem (smích), nebo je to tak krásně položené, že hned vím, že jsem v dobrých rukou krále Miroslava. A krásně si jedu domů malovat hudby.

Co se děje pak?

Skládám a zpívám a hraju, no. Nemusíte se úpěnlivě držet toho, co se dohodne verbálně, protože to vykazuje nepřesnosti. Ale spíš poslouchat to něco, co vás řídí, a naslouchat a nevzpěčovat se. Pro představu: začal jsem dělat big band z New Orleansu pro Tramvaj do stanice Touha a nějakým řízením energií se mi to dostrkalo do něčeho úplně jiného, než jsem chtěl. Netrvám na tom, že jsem ten mozek, který všechno vymýšlí. Ke stáru mám stále větší pocit, že přednastavenost vesmíru je tak veliká, že stačí tiše naslouchat a udělat, co je třeba. Pustit volant, jen tak lehce nohu na brzdě. A ta věc se sama zrodí a sama směřuje někam, kde má být. A když to zažijete několikrát a víte, že to funguje, máte tak trochu troufalý pocit jistoty, že se nemůže stát nic špatně.

Takže je to taková alchymie?

Alchymie ve smyslu transformací látek, přeměnou obyčejného ve vzácné, olova ve zlato, by to mohla být. Ohledně hledání řádu a vnitřní transformace taky. Ale to vyčichlé sousloví hudební alchymie má spíš pomoci romantické představě skladatele v rozevlátém plášti, jak očekává u okna s hvězdným nebem múzu. Já na sobě teď mám jen trenky, a kromě účesu nemám rozevláté nic. Když zvítězí hudba, když už nemusíte vypadat jako skladatel, ale jste, tak vypadáte asi jako já teď. A určitě se vyplatí dodržovat alespoň základní hygienu.

Když jsme u skladatelství, vy nemáte formální hudební vzdělání…

Tak někdy by se šiklo být rychlejší v přepisech not do Sibelia, ale zase na druhou stranu se odvažuji do krajin, kam hudebníci po absolvování oficiálního výukového programu od lidušek až po akademii občas nenalézají cestu. I když těžko soudit univerzálně. Mnoho lidí projede školou jako nůž máslem bez úplné ztráty téhle schopnosti zůstat i nadále úplně otevření. A dnes jsou jiné možnosti, jak ostatním sdělit, co chcete, aby hráli. A i celá ta fabrika okolo výroby hudby se zjednodušila. Myslel jsem si, že když tenhle boom prostředků všem dostupných přijde, budou nás skladatelů kopy, ale kupodivu...i když si dnes můžete celou skladbu udělat na mobilu, který má výkon jako můj první hudební počítač z roku 2002, který jsem si koupil za 140 tisíc, zadlužil se na tři roky a chodil dělat na střechy, abych to splatil. Lidi si jen chtějí ozkoušet cizí výdobytky a touha něco stvořit chybí. Svět je plný přijímačů.

Jak jste daleko s hudbou k Tramvaji do stanice Touha?

Mám minimálně šest hlavních brass témat, z toho čtyři v dechovém sextetu, které nám jemně připomenou, kde se příběh odehrává. Pak dvě vypalovačky, které používají základní schematiky hudby z New Orleans, ale mají moderní háv. A pak takové sonické koberce, které jsou zajímavě zvukově složené z niterně nahraných smyčcových a dechových nástrojů. Strčili jsme minimikrofon přímo do tubusu klarinetu, u houslí přímo ke struně, spíš na strunu, a vznikly z toho nádherné, pro mě ještě neslyšené zvuky. Máte z toho pocit, že ten zvuk není jen blízko, ale přímo ve vaší hlavě. To je můj poslední radostný objev z ranku hudební al-chemie…

Je pro vás v divadle důležitý dobrý zvukař?

U spousty divadel mám pochyby o zvukařích a když balím kufr, je mi ouzko. Je to jako nechat své dítě ve školce, kde tušíte, že ho budou šikanovat. Přitom když je tato opomíjená složka divadelního provozu v pořádku, inscenace produkují daleko víc energie. Málo se na to dbá, ale divadlo, které má dobrého zvukaře, který má nejen čoudící pájku s kalafunou, ale i cit pro dění na jevišti a trošku muzikantství v sobě, je minimálně o dvacet procent na inscenaci výživnější. A tímto musím pochválit vaše zvukaře. Kluci jsou citliví a zodpovědní a na výsledku je to znát.

Budete přítomný na premiéře Tramvaje do stanice Touha?

To si nejsem jistý, budu tam před premiérou pomáhat tomu, aby se snad zhmotnilo něco zázračného. Ale jinak je pro mě každá premiéra spíš utrpením. Raději chodím kolem divadla a zoufale trpím, že už nemám žádný vliv na to, co se uvnitř děje, a nemůžu to změnit, to jsou hrozné nervy. Jednohubku na rautu bych si možná dal, ale za ty nervy to nestojí (smích).