Zapomenuté světlo
Protože jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk.
„Býti židům židem, aby židy získal, a pohanům pohanem, není ještě tak těžké a zlé, jako býti komediantům komediantem, když je srdce v roztočeném šrotovníku nenávisti a opovržení. Síla setrvačnosti překonává sílu inteligence a rozumu.“
Zapomenuté světlo není o konfliktu muže, básníka a kněze. Je o trojí samotě, které zklamaný muž, vznětlivý básník a nekonformní kněz musí čelit.
„Není nic smutnějšího, než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla.“
Kněz postavený mimo službu doprovází mladou umírající ženu. Sám se při tom vyrovnává nejen se smrtí svých nejbližších průvodců, ale i s nepřijetím od kritiky, od církevní hierarchie, od přátel. Text vyšel roku 1934, autor musel v čerstvých výtiscích 9 pasáží sám ručně začernit. Bez cenzury vyšel až po 50 letech.
„Mně je hnusno pod tou střechou. Plno kompromisů - samý kšeft.“
„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mě nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mě celý svět nechal na pokoji. A jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze.“
Zdánlivě nesouvislá změť vyprávění, dopisů, výkřiků, novinových útržků a lyriky. Zdánlivě pečlivě prokomponovaná skládanka jízlivé ironie, dětské zranitelnosti, okouzlení světem, zahořklosti vůči světu, hulvátství a živé spirituality. Základním sémantickým gestem je zde jakási nesouvztažná souvztažnost všeho se vším.
Jaroslav Med
Jakub Deml (20. srpna 1878 Tasov – 10. února 1961 Třebíč) byl moravský kněz, básník, spisovatel a nakladatel. Vedle například Jaroslava Durycha a Jana Zahradníčka patří do skupiny českých katolických spisovatelů. Čelil mnoha zákazům činnosti ze strany církve i státu a ve své době nebylo jeho dílo přijímáno vždy kladně. Dnes jsou jeho díla považována za předchůdce moderních literárních směrů.
Zapomenuté světlo Mistrovské dílo české literatury 20. století a ústřední Demlova próza.
Jméno Jakuba Demla má v českém literárně kulturním povědomí přízvuk bezmála magický; skoro každý je zná a ví o jeho existenci, přičemž pro jednoho je předmětem nekritického obdivu, pro druhého zase synonymem něčeho až obskurního či nedovoleného, aniž by jeden nebo druhý mohl svůj obdiv či odsudek opřít o skutečné poznání Demlova literárního díla.