„V roce 2005 jsme byli oba nominováni na Cenu Sazky a Divadelních novin, já za Lišku bystroušku a pan Švehlík za inscenaci Z cizoty. Tehdy se cena udělovala bez ohledu na žánr a bez rozdělení mužů a žen. Nakonec tu cenu získal právě pan Švehlík a já jsem skončila druhá,“ vzpomíná Jitka, která tehdy ještě nosila rodné příjmení Josková a bylo jí pouhých dvaadvacet let.

„Byl to moc hezký večer. Vtipkovali jsme, že když já jsem z Uherského Brodu a pan Švehlík z Bánova, že bychom si tu cenu mohli rozdělit a bylo by to fér. Byl nesmírně milý, uvolněný a cítila jsem se v jeho společnosti dobře. Žádné – já jsem tady někdo a ty jsi začínající herečka. Mluvil se mnou jako s kolegyní, rovný s rovnou,“ dodává Jitka.

Tatínek to zařídí

Podruhé se Jitka Hlaváčová s Aloisem Švehlíkem setkala asi před třemi lety. „Byl i se svou paní v lázních v Luhačovicích a zrovna tam byl i můj tatínek. Dali se do řeči a tatínek hned, že jeho dcera taky hraje divadlo, a najednou pan Švehlík říká: ‚No vždyť já Jitku znám!' Zavolali mi a jela jsem je do Luhačovic pozdravit. Při tom jsem se zmínila, že by mohli přijet k nám do divadla, a protože paní Švehlíková má moc ráda muzikály, vybrali si Jesus Christ Superstar. Byla to supertajná akce, vůbec nechtěli, aby se o jejich návštěvě vědělo,“ popisuje Jitka. „Poslali mi na jeviště nádhernou kytici a dlouho jsme si pak povídali po telefonu. On i manželka byli představením nadšení a říkali, jak jsme skvělý soubor a jak nám to na jevišti hezky klape,“ dodává.

Na Aloise Švehlíka si ponechá jen dobré vzpomínky. „Když jsem se dozvěděla, že umřel, cítila jsem se, jako by mi odešel někdo blízký, protože on se tak ke mně choval. Především si už vždycky budu vybavovat jeho hlas, ten byl úžasný a typický. Miluji jeho dabing a poslouchala jsem i audioknihu, kterou namluvil. A pak takové ty jiskřičky v očích, šibalské, lišácké a plné života. Ty si budu pamatovat,“ uzavírá Jitka Hlaváčová.