Oč méně se herec David Vacke v poslední době objevuje na jevišti Slováckého divadla (a to moc dobré není), jsou mu ke všemu připisovány jenom takové nanicovatě zkratkovité figurky (a on je přitom celou duší Mirek Dušín z Rchlých šípů), o to víc vysedává u režisérského pultíku (to dobré je).

Naposledy přivedl na Malou scénu Agatománii Arnošta Goldflama. Dva monology - prostitutky a léčitelky duší - které se dotýkají pouze v tom, že první z nich z tenat zákonů vychází zase rozsévat radost, a jednou možná i pohlavní choroby, zatímco druhá, dobračisko od kosti, končí za mřížemi.

Dvě z jedné ulice

První žena, kterou hraje v Hradišti ještě novotou vonící absolventka DAMU Klára Brtníková, je dámou napsanou perem autora v jazyku policejních protokolů, plných anakolutů (vybočení z vazby) a šroubovanosti, nicméně postačujících k zastírání nevzdělanosti: dámičky i zapisovatelů. Brtníková roli zvládá jako zkušená harcovnice.

Druhá je agatomankou ryzí, skoro jako její představitelka Irena Vacková. Koná dobro, kam pohlédne. Lidé se k ní začnou sjíždět jako k zázračnému lurdskému prameni. Jednomu poslouží radou, druhému pošeptá, jak hojit bolavou duši, dalšímu zprostředkuje významný kontakt. A lidé jsou vděční. Platí, ačkoli ona nic nechce.

Ty dvě bydlí vedle sebe. Obě chtějí lidi těšit, jenomže posvátnost druhé vede k závisti, no, možná jen k plnění občanské povinnosti utěšitelky první. A protože volnější mravy vítězí nad opravdovou morálkou skoro vždycky, do vězení jde světice. Ani není třeba dopovídat, jestli kvůli daňovým únikům...

Andělíčci mezi námi

Dobro má být po zásluze potrestáno. Jako jedna poloslepá stařenka, která háčkovala a cukrem škrobila krásné vánoční andělíčky a hvězdičky a velikonoční slepičky, takové síťky na vajíčka. Prodávala to na Zelném rynku po dvacetikoruně, aby si přivydělala k mizernému důchodu a nemusela žebrat... Bez povolení. Utrápili ji...

O takovém vztahu je i Goldflamova Agatománie (chcete-li o posedlosti dobrem). Bratr Davida Ivan Vacke doprovodil oba příběhy zdařilými animacemi promítanými jako pointy k historkám z policejního archívu. Je to moudré, úsměvné, a i když se budete při představení smát, bude vám nakonec i maličko posmutněle.

Jiří P. Kříž