Do Slováckého divadla přicházíte podruhé. Je návrat v něčem jiný na rozdíl od prvního setkání?

Já mám na první setkání hezké vzpomínky, těch 8 týdnů předloni na podzim jsem tady v Hradišti byla velmi šťastná. Přesto mám pocit, že si zkoušení tentokrát užívám ještě víc. Znám už lépe své kolegy, prostředí i jeho zvyklosti, člověk se tak snáz vyhne drobným zklamáním a naopak si užije toho, co je v Hradišti výjimečné.

Jak na inscenování hry Little Sister, o které mluvíte, vzpomínáte?

Jako na příjemnou práci, při které jsem se toho dost naučila. Vždycky si budu vážit toho, že jsem tuhle možnost spolupráce dostala.

Co si myslíte o uherskohradišťském souboru?

Že je opravdu velmi, velmi dobrý. Herecká část je dobře složená - je tu zdravá konkurence, ale každý tu víceméně dostane svůj prostor. Myslím, že i dost odlišné režijní osobnosti, s poměrně odlišným přístupem k práci, tu mohou najít „své" herce, se kterými si budou rozumět, protože herci jsou tu zvyklí na široké spektrum úkolů a zvládají je na vysoké úrovni. Řada lidí tady bez problémů hraje „první ligu". A první ligu tu mnoho let hraje i uherskohradišťská dramaturgie, to je myslím, velmi podstatné, tenhle tandem Šulajová-Hložková. A máte štěstí, že v čele je člověk, který v sobě spojuje ředitele a uměleckého šéfa s odvážnou duší.

Když jste zmiňovala dramaturgii - kdo přišel s nápadem uvést na Slovácku hru Emilia Galotti?

Jako obvykle Hana Hložková. Jakmile jsme si vyjasnili, že bych ráda dělala klasickou hru, byl to hned její první nápad. A trefila se. I když jsme pak samozřejmě mluvily o řadě dalších titulů, Emilia vítězila.

V čem je ten příběh podle vás silný?

Je to příběh, který se hraje po celém světě už více než dvě století, takže už prošel tak hustým sítem, že skutečně patří mezi zlatý poklad. Ale přitom, když ho čtete, máte pocit, že vidíte pány v oblecích a dámy s kabelkami Louis Vuitton, které sledujete na stránkách společenských magazínů, v televizních zprávách. Jsou to ti hezcí a okouzlující lidé, kterým patří valná většina pozemských statků této planety a kteří rozhodují o našem životě... Je to příběh o pokušení zařadit se mezi ně, o pokušení podlehnout, zamilovat si je.

Jak historické drama přiblížíte dnešním divákům?

Jak už jsem naznačila, není to historické drama. Je to milostný thriller plný intrik. Bylo by naopak nesmyslné ho obléci do historických kulis a kostýmů.

Koho jste obsadila do hlavních rolí a proč právě je?

Někoho jsem obsadila, protože ho znám z předchozí spolupráce a vím, že odvede skvělou práci (a to nejen v hlavních rolích), na někoho jsem se těšila, protože jsem se s ním minule minula a podruhé už bych to nepřenesla přes srdce. A co se týče role titulní, to byla legrace.

Vážně? Povídejte.

V době, kdy jsem už uvažovala o Emilii Galotti, ale ještě se dávno neřešilo obsazení a já ani zdaleka neměla konkrétní představu o jediné z postav, jsem se v Praze šla podívat na představení absolventského ročníku DAMU. Hráli Vévodkyni z Amalfi, v hlavní roli s Klárou Brtníkovou. Já ostuda sice tenkrát neznala ani její příjmení, ale zato si pamatuji, jak mi po chvíli vytanulo na mysli, že takhle by měla vypadat  Emilia Galotti, prostě jakoby se najednou z mlhy vyloupla konkrétní osoba. No a pak, o několik měsíců později, mi řekli, že do  Slováckého divadla nastupuje jedna z absolventek, Brtníková. A já jsem najednou nějak věděla, kdo je Brtníková, a že je to jedna z těch kouzelných „náhod"... ani jsem nemusela googlovat.

To je opravdu osudové. Na co se v nejbližší době těšíte?

Na jaro. Bude sluníčko, teplo, vzduch bude zase vonět, stromy budou mít listy - to nejsou banality, to všechno je strašně důležité. A půjde-li všechno dobře, tak se mi narodí miminko. Prostě krása, nádhera!