15. 2. 2010
"Ve Slováckém divadle oslavila Květa Fialová osmdesátiny a zamilovala se do Josefa Kubáníka" píše ve své recenzi J. P. Kříž. Ale raději si ji celou přečtěte, ať nejste uvedeni v omyl téměř bulvárním titulkem, jistě v ní jde o víc...
Recenzi uveřejnil deník Právo.
Ve Slováckém divadle oslavila Květa Fialová osmdesátiny a zamilovala se do Josefa Kubáníka
Nestává se často, aby benefici k jubileu uspořádala herečce hned dvě divadla. Štěstí, ale i sílu vydržet takový příděl práce má „arizonská pěnice" - Květa Fialová.
V pražském Rokoku oslnila na podzim publikum vtipným a živým vypravováním Fialové Květy štěstí, s gratulantem Arnoštem Lustigem na jevišti (aspoň na premiéře). V lednových sněhových záplavách doplula osmdesátnice, to už se prý prozrazovat může, do Slováckého divadla, kde si zopakovala titulní roli v jímavé hře Colina Higginse Harold a Maude.
Každý den žít naplno
Fialová hraje Maude už potřetí. V ABC byl jejím partnerem Filip Blažek, v Mladé Boleslavi Petr Mikeska. Oba spíš hezouni. Museli se hodně snažit, aby zahráli díky Haroldově stíhačce, vlastní matce, hodně jurodivého, a trochu zakomplexovaného stárnoucího mladíka.
Herečka si chtěla osmdesátiletou Maude zahrát, až sama v tom věku bude. Potkalo ji velké herecké štěstí v souboru, jehož sezóně loni dělala kmotru a o kterém tvrdí nejenom z povinnosti toho příbuzenství, že je nejlepší divadelní kompanií v Česku: Potkala totiž skutečného Harolda - Josefa Kubáníka.
Na tom, co tvrdí o slováckých hercích, se s ní shodnu. A Kubáník mezi nimi je dobrou duší; mluvčím, v rolích po naturelu a kouzlu trochu neohrabaný, obrýlený, bezelstný. Většinou komediant (v Rychlých šípech skvělé Dlouhé bidlo), ale u zralých žen musí nutně budit mateřský komplex.
Takže ti dva se vlastně sešli ve svých nejpřirozenějších polohách. A protože principál Igor Stránský o práci uvažuje dlouho a důkladně (připomenu jen jeho Maryšu, Richarda III., V jámě lvové), podařilo se Harolda a Maude zbavit nedůvěryhodnosti a dosazené modelovosti nerovného vztahu osmdesátnice a třicátníka.
V Stránského režii se příběh proměňuje v jímavou apoteózu naplňovaného Maudina kréda „každý den žít naplno". Ani trochu sentimentální, i když láskyplný, přátelský a přesto milostný vztah Harolda a Maude nemůže končit jinak něž smrtí jednoho z nich.
Štěstí být naživu
Harold má blízko k sebevraždě. Pokusy o ně jsou takřka každodenně v jeho diáři. Maude má zase k smrti blíž kvůli pečeti věku...
Stránského inscenace odpovídá na otázku, je-li stáří potrhlé a únavné, nebo v něm může být i poezie. Jenom vějíř radostí se možná zužuje do pocitu základního - do štěstí být naživu. Květa Fialová o té kráse přesvědčí každého, a nejenom na jevišti.
Jiří P. Kříž