Lessingova divadelní hra je z osmnáctého století, režisérka Martina Schlegelová ji ale zasadila do současnosti. Nemrzelo vás, že nevystupujete v dobových kulisách a kostýmech?
Ani ne. Jsem ráda, že se hra přesunula do současnosti, dobových kostýmů si asi ještě užiju. Kostýmy i scéna se mi moc líbí, myslím, že nám to všem sluší (smích). Podle mě to splňuje to, co má. Jsou-li kostýmy daň za přenesení příběhu do dnešní doby, ráda se jich vzdám.

-

Scéna se v průběhu inscenace vůbec nemění, je to účel?
Zpočátku mě napadlo, že je to škoda. Teď ale vidím, že když se celý děj odehrává v jednom dni a téměř na jednom místě, neměnná scéna mu prospívá. Podporuje časovou i prostorovou sevřenost.

-

Jak by vůbec scéna měla na diváka působit?
Jde o VIP klub - pro lidi ze střední vrstvy jako je Emilia, poloznámé prostředí, kde už člověk někdy byl, ale úplně dobře se tam necítí. Narozdíl od ostatních postav (z vyšších vrstev), které jsou v něm jako doma. Snad tento rozpor by mohla scéna v divákovi evokovat.

-

Gottholdu Ephraimu Lessingovi se někdy přezdívá „německý Shakespeare“, což je patrné jednak v tragickém závěru, jednak ve šroubovaném jazyce. Jak jste se s náročnými dialogy popasovali? Mohli jste si repliky upravit podle sebe?
Nebylo to úplně jednoduché, my herci jsme do textu zasahovali minimálně. Překlad, který hrajeme, je poměrně nový, přesto je v jazyce některých postav zachována archaická stavba věty. U Emilie například zůstává i vykání rodičům a snoubenci, což samozřejmě v dnešní době není běžné. Kdybychom ale použili společně s panem Cejpkem (překladatelem) příliš moderní jazyk, už bychom nehráli Lessinga, ochudili bychom ho. A ještě něco: divák si je toho vědom - slyší, že hra je stará, ale že funguje i dnes a řekne si „aha, to, co platilo před dvě stě lety, je dnes stejné“. A tak to taky je, principy mocenských i milostných vztahů se nemění.

-

Měli jste před začátkem zkoušení možnost seznámit se s originální podobou hry?
Pokud to jde, tak si originál většinou přečtu, takže já jsem se s původní verzí seznámila. 

-

A jak se lišila od té podoby, kterou mohou diváci zhlédnout na jevišti?
Je to hodně seškrtané, a to je dobře (smích). Dnes už nepotřebujeme tolik slov. Lessing mnohem víc opisuje, někdy zbytečně, naše verze je čistší, jednodušší. Byly taky nutné jisté změny už kvůli časovému posunu, u nás na jevišti se objevuje fotografka, v původní verzi byl dvorní malíř. U nás se střílí, v originále byla použita dýka.

-

Nakolik jste se ztotožnila s postavou, je vám v něčem blízká? 
Je mi určitě blízká. Emilia vyrůstá v milující křesťanské rodině, její blízcí na ni mají vysoké nároky, až moc vysoké a ona si s tím vším musí poradit sama. To platilo i u mě, láska, křesťanské hodnoty a vysoké nároky. S těmi nároky to ale zdaleka nebylo tak extrémní. Sama jsem rozhodně nebyla. Já mám na rozdíl od Emilie to štěstí, že mě moji blízcí vnímají tolerantněji, dávají prostor i chybám. Emila se setká s pokušením a musí udělat zásadní krok, aby zůstala tím, kým je, tím, kým chce být. Já, ale to vlastně každý, se denně potkávám s různými pokušeními a musím „bojovat“, abych neztratila samu sebe. Tento boj mě k Emilii hodně přibližuje.

-

-

V jakých inscenacích si ráda zahrajete? Jsou vám bližší komedie, tragédie, nebo něco jiného?
Dávám přednost různorodosti. A to přesně Slovácké divadlo nabízí, nejen divákům, ale i hercům. Jak říkáme v našem divadle „nehrajeme pro všechny, ale hrajeme pro každého". To znamená, že každý si u nás najde ten svůj titul. Jednou diváka překvapíme něčím náročnějším, víme ale, že si chce i odpočinout a pobavit se. A to mi velmi vyhovuje, že si můžu zkusit pokaždé něco úplně jiného.

-

Co vás čeká v nejbližší době?
Začínáme zkoušet Bambiland, což je hra z roku 2003 od Elfriede Jelinek. S takovým textem jsem se ještě nikdy nesetkala a myslím, že ani nikdo z kolegů. Neobvyklá je už jeho struktura - nejsou v něm žádné postavy, žádné dialogy, působí jako próza. Autorka je v textu sama mnoha postavami, sama se sebou polemizuje, sebe ironizuje, shazuje. Takže momentálně je pro mě velkým tajemstvím, jak to na jevišti bude vypadat. Něco takového tu asi ještě nebylo.

-

Jana Máčalová

-

Hra je velmi náročná, plná vypjatých emocí. Jak se cítíte po představení?
Jsem samozřejmě unavená. Taky si vyčítám, co se mi nepovedlo, říkám si, že tohle bylo dobré, tohle by mělo být příště jinak. Nejvíce myšlenek směřuje právě k tomu výkonu. Zaplaťpánbůh, že naše divadlo umožňuje tolik repríz díky velkému počtu předplatitelů, potom představení opravdu roste, když máte možnost se zlepšovat. Mezi premiérou a třeba padesátou reprízou je tedy obrovský rozdíl. Režijní koncepce se ale samozřejmě držíme. U Emilie Galotti máme za sebou teprve pár repríz, vidím velký prostor ke zlepšení.

V jakých inscenacích si ráda zahrajete? Jsou vám bližší komedie, tragédie, nebo něco jiného?
Dávám přednost různorodosti. A to přesně Slovácké divadlo nabízí, nejen divákům, ale i hercům. Jak říkáme v našem divadle „nehrajeme pro všechny, ale hrajeme pro každého“. To znamená, že každý si u nás najde ten svůj titul. Jednou diváka překvapíme něčím náročnějším, víme ale, že si chce i odpočinout a pobavit se. A to mi velmi vyhovuje, že si můžu zkusit pokaždé něco úplně jiného.

Co vás čeká v nejbližší době?
Začínáme zkoušet Bambiland, což je hra z roku 2003 od Elfriede Jelinek. S takovým textem jsem se ještě nikdy nesetkala a myslím, že ani nikdo z kolegů. Neobvyklá je už jeho struktura – nejsou v něm žádné postavy, žádné dialogy, působí jako próza. Autorka je v textu sama mnoha postavami, sama se sebou polemizuje, sebe ironizuje, shazuje. Takže momentálně je pro mě velkým tajemstvím, jak to na jevišti bude vypadat. Něco takového tu asi ještě nebylo.

-