Jak jste se dostal k dílu Elfriedy Jelinek a co jste si o něm zezačátku myslel?

S výtvarníkem Radkem Otýpkou jsme na JAMU dělali text E. Jelinek Nemoc aneb moderní ženy. Tedy její tvorbu znám od té doby, další díla jsem potkal na studiích v Německu, něco jsem viděl ve vídeňském Burgtheatru. Myslel jsem si dvě věci. První ve mně zůstává dodnes: Po mnoha letech se v evropské dramatice objevuje skutečná tendence k reformě, ba dokonce můžeme mluvit přímo o reformě samotné. Jelinek využívá to nejlepší a nestabilnější, co v mnohasetletém vývoji dospělo k modernímu divadlu a trhá to na kusy. Přičemž to trhání berme jako jarní úklid: je třeba ho udělat, abychom zjistili, co všechno vlastně máme v domě. Druhá věc, kterou jsem si myslel, by se dala shrnout takto: „Co s tím?" To mě přešlo.

-

Existuje klíč, jak proniknout přes neobvyklou strukturu textu k samotnému obsahu?

Klíčem je řeč samotná. Je nutné poslouchat, dávat pozor, otevřít se slovu. To bude pro publikum nejtěžší. V naší zemi došlo během komunismu k výrazné destrukci řečových obsahů, lež se stala součástí běžné řeči, takže jsme lež přestali rozeznávat. Proto je čeština velmi náchylná k tomu, aby podléhala útoku zjednodušené řeči médií. My nechápeme řeč, slova s námi nejsou v kontaktu - výrazně se to odráží např. v naší politické kultuře. Jelinek představuje autorku, která stojí přímo na druhé straně. Její text je samotný obsah, text nemá pouze tu hodnotu, že k obsahu vede, přivádí, odkazuje, text JE svým vlastním obsahem. Dramatický konflikt, příběh, situace v divadelní rovině se tak může odehrávat přímo uvnitř samotné řeči. Jelinek nepotřebuje jevištní kontext, aby teprve slova byla pochopena.

-

Co vás na textech Elfriedě Jelinek fascinuje?

Komprimace. Schopnost neuvěřitelného zhuštění obsahů a významů v rámci písma, potažmo řeči. Jelinek je schopna držet krok s progresivní vizuální kulturou, s kulturou vizuálního fragmentu, s řečí reklam a videoklipů. Vizuální kultura se trhla a peloton slov nechala za sebou. Jelinek ji ale stíhá. Na radikální zhuštěnost významů a kontextů pomocí obrazu jsme naprosto zvyklí, stejné chování u slov nám připadá obscénní. Fascinuje mě její urputnost dostát svého pozemského úkolu - zanechat zprávu. Fascinuje mě to, že z ní má mužská elita takový strach, že jí raději udělila Nobelovu cenu.

-

O čem je hra Bambiland a jakým jazykem bude k divákům promlouvat?

Textový materiál Bambiland tematizuje první válku v Iráku, respektive válku z počátku 90.let 20.století, kde vojska zemí OSN přispěchala na pomoc Irákem napadnutému Kuvajtu. Jelinek pro pojmenování této události zvolila zjednodušený, chaotický a výbušný jazyk masových médií a reklam. Zejména způsob, jakým se projevuje televize, ji evidentně velmi zaujal.

-

Z čeho pochází její název?

Bambiland je název zábavního parku Marka Miloševiče, tedy syna Slobodana Miloševiče. Zábavní park, kde je vše dovoleno, udržujete-li dětskou, hravou, roztěkanou náladu plnou nezodpovědnosti, můžete si dělat, co chcete a neponesete následky. Jelinek přirovnává toto chování k bezohlednému chování politiků, kteří lživou kampaní dostali souhlas k napadení Iráku. Saddám si zasloužil svoje, o tom nepochybuji, ale tristní a zcela ostudný je způsob, jakým byl doveden ke kapitulaci.

-

Proč jej studujete právě ve Slováckém divadle?

Tady jsem dostal příležitost text Jelinek udělat. Bambiland je opravdu velmi novátorská záležitost, na většinu současné evropské produkce dramatických textů má značný náskok. To znamená, že teprve budeme hledat přístup a způsob, jakým text a jeho inscenování chápat, pojímat, rozumět. Stejně jako u všech nových přístupů. Slovácké divadlo je dostatečně ambiciózní a jeho publikum natolik otevřené a zvědavé, že si může dovolit Bambiland uvést.

-

Jak se s neobvyklým textem poprali herci?

Já jsem tady opravdu spokojený. Samozřejmě nevím, jak inscenace dopadne, ale ta samotná příprava je moc příjemná a obohacující. Vydali jsme se s herci na dlouhou cestu hledání adekvátního výrazu pro text Jelinek. Každý den najdeme něco, co nás k Jelinek, k textu, přiblíží. Nutno říct, že Bambiland totiž patří k jedněm z radikálnějších tvarů její dramatiky. Má mnohem konvenčnější texty. Takže, jo, je to boj. Pro herce to bude nejtěžší až během samotných představení, kde lze očekávat naprosto rozdílné reakce. Přitom bude nutné udržet tvar.

-

Dovolíte nahlédnout do kuchyně přípravy? Jak bude vypadat výsledný tvar?

To bych asi s dovolením zatím neprozrazoval.

-

V uherskohradišťském divadle pracujete potřetí, a to stále s náročnějším scénářem. Sledujete, jak se vyvíjí dramaturgie divadla a co si o ní myslíte?

Dramaturgie Slováckého divadla je myslím hezky ambiciózní. Napřená na originální, původní počiny, ať už texty nebo výklady textů (Cikáni, Emilia Galloti, Bambiland). To nabízí široký prostor mladým divadelníkům, kteří snad dokážou vnášet na jeviště znepokojující, neotřelé postupy. Tento nebojácný a objevitelský postup dramaturgie dokáže kombinovat s řekněme jistějšími projekty. S texty, které jsou prověřené, zaběhnuté anebo lehčeji stravitelné. A to je, myslím si, pro regionální divadlo zcela podstatné. Je to zejména vztah mezi publikem a divadlem, co regionální divadlo může uživit, udržet v kurzu, motivovat. Pokud se daří propojit oba postupy, není divu, že má Slovácké NABITO!

-

Několikrát jste byl i na představeních Slováckého divadla a znáte reakce diváků. Jak na vás publikum působí?

Otevřeně. Připraveně. Otrle. Divadlo pro něj něco znamená.

-

Co byste divákům vzkázal předtím, než na Bambiland přijdou?

Snad jen to, že mají naprosto výjimečnou a exkluzivní příležitost seznámit se jako první v zemi s dílem ženy, která představuje jeden ze současných vrcholů evropského divadla. Těšíme se na ně.