Muzikál Cikáni jdou do nebe je ve všech divadlech, kde jej uvedli, velmi navštěvovaným a oblíbeným. Čím to podle vás je?
Myslím, že je v tom zvláštním baladickém příběhu cosi fascinujícího. Jde o příběh tragické lásky a v tomto slova smyslu je tu spojení s příbuznými tituly jako Romeo a Julie, či West Side Story. Jsou dokonalým destilátem zkoumajícím různé podoby lásky. Jsou esencí, z níž jsme sami stvořeni. Bez lásky bychom tu nebyli a když už tu jsme, tak naše existence je opět zcela závislá na lásce. Chceme milovat a chceme být milováni, protože život bez lásky by byl jen bytím beze smyslu. Tomu všemu pomáhají geniální písně, jejichž sugestivita je tak silná, že jim prostě podlehnete ať už chcete nebo ne. Ta hudba je zkrátka výjimečná a nádherná.

Jste známý vysokými nároky. Co jste si na herce připravil tentokrát?
Průbířským kamenem by měly být především vynikající pěvecké výkony. Cikánský zpěv má specifické kvality. Všechny songy jsou v rámci zachování dokonalé autenticity zpívány v romštině. To klade na herce zcela mimořádné nároky. Nejde zde o to, jestli tu či onu pasáž zazpívá správně intonačně (to by mělo být samozřejmé), důležité je: jak ji zazpívá. A s tím souvisí další komplikovaná věc. Romské písně jsou totiž plné vícehlasů, takže představitelé všech rolí musí být schopni zazpívat nejenom druhé a třetí hlasy, ale nezřídka i hlasy čtvrté a páté!

Škoda, že v tištěném rozhovoru nejde onu geniální hudbu zprostředkovat...
Hudební zážitek však stojí za to. O interpretaci se stará moje dlouholetá kolegyně Jana Trčková, která nastudovávala s Idou Kelarovou pražskou verzi Cikánů. Má s touto tématikou bohaté zkušenosti. Nejen, že doposud vystupuje v Divadle Bez zábradlí v jedné z rolí, ale dva roky pracovala s Idou Kelarovou jako její asistentka na workshopech zaměřujících se na duchovní interpretaci romských písní. Její podíl na výsledku tak bude více než důležitý.

Co je podle vás na muzikálu Cikáni jdou do nebe z vašeho pohledu pro herce nejtěžší?
Dokonalá autenticita. Divák musí mít pocit, že to, co se děje na scéně, jakoby se odehrávalo doopravdy. Velká láska, vášně, nenávist, zrada, oplakávání mrtvých, zmařené naděje, soucit, něha, svoboda, hvězdy na nebi a dusot koňských kopyt. To všechno musí herci zahrát tak pravdivě, aby diváci měli na konci představení oči plné slz.

Herce Slováckého divadla moc dobře znáte. Jak se vyvíjejí?
Myslím, že je u mnohých patrný vývoj právě oním kýženým směrem, kterým jest hlubší, psychologicky do detailů odstíněné herectví. Jsou to skvělí herci.

Do hlavní role jste obsadil Petra Čagánka, s tím jste na velkém úkolu ještě nepracoval. Co na něj prozradíte?
Že vás omráčí svým nádherným zpěvem cikánských balad.

Dokážete uherskohradišťské herce srovnat s kolegy z ostatních divadel, protože pracujete se soubory v celé republice? Jak z toho porovnání vycházejí?
Zdejší herci mají jednu zcela výjimečnou vlastnost. Jsou ochotni a schopni splnit každý váš - i ten nejbláznivější - režijní nápad a poprat se o něj na jevišti se vší pokorou, vážností a současně vervou. Myslím, že právě tahle schopnost je odlišuje od všech ostatních souborů v republice, alespoň jak jsem je já měl možnost poznat. Jediné srovnatelné divadlo, kde herci rádi udělají pro svého režiséra, co mu na očích vidí (a ještě k tomu něco přidají ze sebe) je v Hradci Králové. Ale pozor, stále existuje ještě řada divadel, kde jsem dosud nepůsobil. A nerad bych někomu křivdil.

Režisér Radek Balaš v akci: