29. 10. 2010
-
Text dramaturgyně Lidmily Kravákové uveřejnil Zpravodaj chebska a sokolovska.
Slovácké divadlo přijelo zahrát své představení do Prostějova, kde právě pobývám, a bylo plno, vyprodáno. Z diváka, který vstoupí do hlediště a zírá na chvějící se oponu plný nadějného očekávání, se náhle stává dítě. Je připravený zkoumat lidské příběhy a vybavený schopností jim věřit. I v tom bývá kouzlo divadla, jeho síla a začasté i společenský smysl. Když mezi jevištěm a hledištěm přeskočí jiskra, rozjiskří se dramatický čas, a návštěva divadla není marností. Zvídavě sledovali i zdejší vyspělí diváci dění na scéně a nechávali se několikrát strhnout ke spontánnímu potlesku, nejen artistnímu číslu, ale také myšlence, což je u činohry vzácnost. A pak byl konec. Chvilka ticha. A aplaus! Lidé tleskali vestoje. Byla v tom radost. A pokora. Poděkování děkujícím se hercům za obohacení večera.
-
-
Harold a Maude - groteska?
Tuto hru jsem naposledy četla někdy před více než třiceti roky, nikdy jsem ji na jevišti neviděla, i když se u nás na mnohých hrála, a kupodivu jsem si ji zapamatovala. Cestou do divadla jsem v paměti lovila její střípky... Babka Maude louská v kostele buráky, mladíček Harold páchá demonstrativní sebevraždy, oba lezou na strom! Jsou to takové patřičné nepatřičnosti, které nás za určitých okolností mohou přivést v úžas. Dějí-li se na jevišti, je těmito „okolnostmi" především volba hereckého obsazení. Květa Fialová si hru pro Uherské Hradiště vybrala sama. A našla si zde a zvolila i svého Harolda. Je to už její třetí herecký partner v této hříčce a paní Květa ví, že je nejlepší. Vždyť i ona do role Maude právě nyní, jako osmdesátnice, dozrála. K neuvěření je její dynamický herecký výkon, posvěcený opravdivostí vztahu k partnerovi a naopak.
-
Osudové setkání
Josef Kubáník začínal svou hereckou dráhu, po absolvování studia dramatického ateliéru Vyšší odborné školy umění, ve zlínském Městském divadle. Koncem devadesátých let se vrátil domů, do Uherského Hradiště, už jako člen Slováckého divadla. A odevzdává mu své síly i jako tiskový mluvčí. Je obdařený zvučným basbarytonovým hlasem, v němž je řezavost i samet, k vyjádření jak ironie, tak hluboké emoce. Obojí je pro roli Harolda požehnáním.
Květa Fialová má za sebou přirozeně daleko delší životní i uměleckou dráhu, začínala hrát profesionálně v Českém Těšíně již v šestnácti letech, v roce 1946. Na svůj věk je hrdá, její život, poznamenaný kromě radostí i těžkými ranami, se jí zrcadlí v tváři - jako klid, mír a smír. I to je důležité pro ztvárnění postavy Maude, pro její autentičnost. Pro ponor do příběhu i moudrý nadhled.
Po představení, při krátkém setkání mi řekla: „Víte, my jsme to vlastně hráli o sobě!"
Špitla jsem, že vím, že jsem to poznala.
„To je dobře, protože jinak by to bylo špatně," řekla.
Již několikátý den ve mně představení o Haroldovi a Maude doznívá. Čím je to způsobené?
-
Divadelno
Takový bulvárek, říkávali o Higginsově hře kdysi kritikové-odborníci, ale divákovi, zejména tomu bezelstnému, to může být lhostejné. Zpravidla nepřichází do divadla s nabroušeným jazykem či zapleveleným mozkem, a jak běží divadelní čas, chtě nechtě konfrontuje dění na scéně s vlastním myšlenkovým a citovým zázemím, s vlastní zkušeností nebo vzpomínkou. Osobně jsem ožila a srdce se mi zachvělo například při tomto dialogu -
Maude: „Nebe je tak modré, jako by nemělo konce."
Harold: „A přece je za ním obrovský černý prostor."
Maude: „Ale protkaný nesčetnými hvězdami. Jedna moje přítelkyně říkávala: Právě teď svítí. A my je nevidíme. Je tolik věcí na světě, jejichž krása nám uniká."
Vzpomněla jsem si neodvolatelně na jiný dialog. Bylo to v listopadu roku 1966. Seděla jsem v domě na Kampě u básníka Vladimíra Holana a říkám:
„Seifert nedávno vydal novou sbírku..."
„A co, dobré?" vyzvídal Holan.
„Pamatuji si jednu větu... Nestyďte se, Pán Ježíš také plakal, včera tak jasně zářily hvězdy..."
„Ten Seifert, ach ten Seifert..." pochechtával se Holan a pak s velkou vážností a sugestivně dodal: „Hvězdy září jenom ve dne, když je nevidíme!"
Bylo to krásné, ale byla jsem mladičká a nerozuměla jsem tomu. Vida, teď mi to právě Maude objasnila.
I tato drobnost patří k zázrakům divadelna. Souběžně s jevištním příběhem ve vás probíhají desítky jiných příběhů a otvírá se ve vás schopnost chápání, včetně sebepochopení, a možná i něco navíc - radost z divadla při vytržení ze všednodennosti. A z překvapení.
-
Pro zázrak diváka
Teprve v noci, hluboko po představení, jsem si pečlivě prohlédla a přečetla sličný program k inscenaci. Je tam mimo jiné i hereččin vzkaz: „Děkuji Vám, přijela jsem si sem pro zázrak diváka. Miluju vás. Vaše Květa Fialová."
Ten zázrak se zřejmě uskutečnil, diváci byli i při této repríze vnímaví a vstřícní, schopní ocenit velké divadelní herectví, to bez okázalosti, bez velkých gest, to vědoucí, opravdivé a ve své podstatě prosté. A také humor. Harold a Maude se potkali v kostele při jednom z pohřbů, na hřbitově zasadili stromek, zpívají spolu a Harold metá kozelce, Maude píská na píšťalku, nakonec vylezou na strom a nehledí jeden na druhého, nýbrž stejným směrem - do nebe, a to je vztah lásky.
Harold: „ Modlíte se, Maude?"
Maude: „Hovořím."
Harold: „S Bohem?"
Maude: „Se životem."
Harold: „Ale co je podle vás Bůh?"
Maude: „Má mnoho jmen. Bůh je láska."
Bylo příjemné uvidět s těmito dvěma světlo. A v dávnověku dětství znovu hledat píšťalku. Ať si tedy ten který divák odnese z divadla, co chce. A zrůžoví-li v nás ubývající vzpomínka, je to lepší, než kdyby zšedla, vybledla a nezbylo z ní nic.
Lidmila Kraváková
-
Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Colin Higgins - Harold a Maude, překlad Alexander Jerie, režie Igor Stránský, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Jaroslav Milfajt, hudba Mario Buzzi. Hrají: Josef Kubáník, Květa Fialová, Anna Slezáková-Miková, Vladimír Doskočil, Pavel Majkus, Kamil Pulec, Martin Vrtáček, Jitka Josková a další. Premiéra 16. 1. 2010. Psáno z reprízy 8.10. 2010.