21. 12. 2010
Režisérka Zoja Mikotová je velkou divadelní osobností. Pracuje s divadly po celé Evropě a vždycky dokáže vyvolat údiv z velkých divadelních obrazů. Její pohádky jsou křehké, moudré, vzácné jako ona sama. Nejmenší diváci Slováckého divadla se mohou radovat. Druhý svátek vánoční bude mít premiéru pohádka Pinocchio. Režisérka Mikotová na ní spolupracuje s herci Tomášem Šulajem a Pavlem Majkusem. „S herci se znám a jsem moc ráda, že mohu pracovat právě s nimi,“ říká v následujícím rozhovoru.
Pro co máte ráda děti?
Proto, že rostou. Že věci vidí a zažívají poprvé. Že jsou objevitelé, že mají svoji logiku a svoji fantazii, že jsou schopny lásky a oddanosti, že mívají přehluboké smutky a že se umějí smát až k zalknutí. A že hranice mezi tím vším jsou velmi křehké. Většinou mají malé nosy a jsou to velké osobnosti. Vždycky mě tím vším dokáží překvapit.
Podle čeho si vybíráte texty, které přivedete na jeviště?
Líbí se mi hodně textů, ale jen některé vyvolávají obrazy, otázky. A také tu musí být mé vnitřní souznění s textem.
Každý si v sobě nosíme pohádku. Prozradíte, jaká je ta vaše?
H. Ch. Andersen napsal knihu o svém žití a nazval ji Pohádka mého života. Vždycky mě dojímalo, že svůj nelehký život nazval pohádkou. V té mé jsou zvířata, země, oheň, voda, vzduch a snad i ten dobrý konec.
Jak vidíte Slovácké divadlo? S herci pracujete poprvé…
Slovácké divadlo je divadlo s dlouholetou, úctyhodnou divadelní tradicí. S lidskou i uměleckou odvahou. Vážila jsem si období, kdy zde vedení umožnilo pracovat panu docentu Hynštovi, tehdy „politicky nespolehlivému“. Vážím si současné dramaturgie divadla, že si dokáže vybírat přitažlivé tituly a neváhá seznamovat publikum s náročnějšími texty současné dramatické literatury. Pro příští rok se zde připravuje například divadelní adaptace knihy Denní dům, noční dům polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších knih současnosti.
Často jste vidět v hledišti při představeních. Co kromě nich vidíte?
Při reprízách jednotlivých inscenací obdivuji zájem a přízeň, které dokáže publikum svým hercům sdělit. Dalo by se parafrázovat, že diváci svému Slováckému divadlu rozumějí. Zkouším zde poprvé (po několikerém pozvání se nám konečně podařilo najít volný vhodný termín), ale s herci se znám a jsem moc ráda, že mohu pracovat právě s nimi. Oni i ostatní lidé z divadla mi pomáhají, tak nějaké trauma z toho, že je něco poprvé, nezažívám.
Děti od vás dostanou pohádku. Co byste si ale přála k vánocům vy sama?
Jestli potěším děti, tak budu ráda. A jestli je budou do divadla doprovázet jejich rodiče, budu ještě radši. Sama si nepřeji nic hmotného. Hezké chvíle setkávání s rodinou, přáteli, s lidmi. A to není málo, vím.