S Jakubem Macečkem jste už spolupracoval. Je to tentokrát v něčem jiné?
Je. Na inscenaci pracuje daleko větší tým lidí, především herců. Taky je vidět, že Jakub více hledá, nemá dopředu tak jasno, jako v případě naší předešlé spolupráce na hře Mein Faust. To je dáno asi i tím, že text Mein Faust nosil v sobě už dlouho, ale nápad režírovat Modré květy (původně prózu) je více dílem okamžiku, nečekaných souvislostí v nečekaném čase. Vážím si toho, že i přes ten nedostatek času a mimořádné okolnosti Jakub do této práce šel a snaží se nic neodbýt, ale opravdu objevovat, odkrývat, nalézt to nejlepší ztvárnění. Myslím si, že proto to hledání… Mně je každé hledání sympatické.

Režisér je známý pozoruhodnými divadelními obrazy. Jak tomu bude v případě Modrých květů?
Ano, řekl bych, že právě Modré květy se pozoruhodnými obrazy budou vyznačovat, možná víc než jiné inscenace (i ty Jakubovy). Vždyť jejich poetika vychází ze surrealismu a snění a snílkovství…

Je takový tvar pro vás obtížnější, oproti jinému, řekněme běžnějšímu typu divadla?
To je pro mě docela těžké jednoznačně říct. (Ono taky – co je běžnější typ divadla?) Každá poetika má své kouzlo. A jako herec si kladu za cíl každou poetiku odhalit, rozpoznat a nalézt vhodný způsob uchopení, zpracování a podání. To asi každý herec. Proto se říká, že se herec se svou rolí pere, je z ní kolikrát nešťastný, hledá. Není totiž mnoho těch cest, které vedou k cíli – k vytvoření živé postavy. Je jich vlastně málo, někdy jedna jediná. A to je právě práce herce, jeho ctižádostí by podle mého mělo být – nalézt ji. Možností přetvářek, šablon, napodobování, je mnoho. Ale těžko z toho může rozžít svůj osud opravdu živoucí postava. Přestože však říkám, že každá poetika má své kouzlo, musím přiznat, že je mi Jakubovo vidění blízké – stylizace, pohyb, barevnost, obrazy, výraznost v hereckém projevu, a aby toto vše, zajímavá přitažlivá forma, společně napomohlo vnitřní výpovědi, nějakému poselství a pojmenování toho, co se odehrává v lidské duši, v naší duši.

Prozradíte, jakou postavu budete hrát?
Má zvláštní jméno – Mr. Drýmr. A vlastně tohle jméno říká vše: „Mr.“ = pan, Pán; „Drýmr" = od anglického dream (snění), ale je to napsáno po česku, takže nejde o něco vzdáleného, odjinud, ale i nás se to může týkat. Takže vlastně Mr. Drýmr = Pán snu. Nebo jinak česky - Pan Sen. Ale uznejte, že to zní poněkud vznešeně. V tom slovu Drýmr oproti tomu zaznívá rozpustilost, provokativnost, rebelství, možná rozervanost. A to daleko víc odpovídá postavě, kterou hraju. Je to Pán snu, jeho komentátor, průvodce snem, možná jeho tvůrce, možná se ten sen odehrává jemu v hlavě a on ho prostě musí dát ven, někomu říct, prostě musí rozčeřit poklidnou hladinu svého okolí svým provokativním snem…

Co pro vás bylo během zkoušení nejtěžší?
Zvládnout, pojmout a zapamatovat si všechny ty přeběhy, přechody, akce. Nemám nouzi o nápady, ale vědět potom, který nápad má být na kterém místě hry, to mi trvalo hodně dlouho. S textem v ruce jsem se orientoval, ale než jsem si bez textu v ruce zautomatizoval všechny akce, které jsem si často vlastně sám vymyslel, to byla fuška. Díky kolegům i režisérovi za jejich trpělivost!

O čem novinka vlastně pojednává?
Mnohé už jsem naznačil. Je to o bláznivém snění. O jednom maníkovi, který (na základě nějakých minulých životních zkušeností) raději snil, než aby žil. Jenže se mu pak sen propojil se skutečností a to ho vlastně z té dřívější minulosti vysvobodilo.

V komedii zazní spousta pozoruhodných skladeb. Jaký máte vy sám vztah k muzice Davida Smečky. Jak na vás působí.
Na mě působí moc dobře. Časem dokonce zpěvněji než při prvním poslechu. Nejen písně se mi líbí, ale i hudba scénická. A nápad mít na jevišti živou kapelu se mi líbí moc a moc. I proto, že je to pro mě příležitost poprvé v životě si živě zazpívat s kapelou. A ne nějaké slaďáčky, ale pořádný bigbít. I Davidův přístup se mi líbí – nebazíruje na maličkostech, nic není problém, snaží se vyjít vstříc a při tom má jasnou představu o náladě, o celé inscenaci, vychází z vlastního názoru. Neskládá jen nějakou doprovodnou hudbu, ale celou inscenaci spoluvytváří.

Co bude po premiéře? Odpočinete si, nebo se opět vrhnete do práce?
Nejraději bych si odpočinul! Tahle role mě stojí hodně sil. Běžný život se nezastaví, takže člověk pořád něco řeší, ale přitom bez úplného ponoření se do téhle práce to nejde. Měli jsme na tak velký úkol – zdramatizovat knihu a převést ji na jeviště – poměrně málo času. Mezi vánočními a novoročními svátky jsme se taky nezastavili. Cítím, že jedu na doraz. Příliš si po premiéře Modrých květů sice neodpočinu, hned začínám zkoušet v další hře – Dalskabáty, hříšná ves, ale věřím tomu, že ten největší nápor poleví. Potřeboval bych taky už co nejdřív vymalovat a připravit nejteplejší místnost v našem domě, tam se totiž na zbytek zimy chceme nastěhovat s manželkou a naším miminkem, které se má narodit začátkem února. Naše ložnice je totiž pořádně studená a na zateplení teprve čeká.