V titulu české klasiky jste se neobjevila poměrně dlouho. Předpokládám, že role v Dalskabátech vám udělala radost. Co vás těšilo nejvíc?
Nejvíc mě na celé věci potěšil fakt, že si po opravdu hodně dlouhé době na jevišti, jak my v divadle říkáme "zapartneřím" s Martinem Vrtáčkem, se kterým jsme se naposled coby herečtí partneři potkali v Gazdině robě. Martin si to soukromě nazval setkáním "Romea a Julie" po dvaceti letech; to mě pobavilo. A Gazdina roba bylo také moje poslední setkání s českou klasikou, nepočítám-li letmé pohlazení s Divou Bárou.

Co máte s postavou hubaté, ale dobrosrdečné Plajznerky společného?
S Marijánou Plajznerovou mám asi nejvíc společnou touhu po spravedlnosti, ale vím, že jenom hubatost k jejímu dosažení nestačí. Plajznerka je přímá, dalo by se říct, co na srdci, to na jazyku. Já obracím věci z různých stran, někdy možná zbytečně dlouho. Tak třeba se od sebe navzájem něco naučíme.

Říká se, že čerta v těle máme každý. Co si o tom myslíte teď, když pracujete na komedii Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert?
O tom by mohl mluvit hlavně pan režisér Igor Stránský. Určitě má někdy pocit, že soubor je plný rohatých darebáčků. Jenže pohádka je ideální příležitostí se na zkouškách pořádně vyřádit. A toho, myslím, všichni rádi využíváme. Ale protože se často směje i ředitel, tak má asi toho čerta v těle taky.

Příběh vypráví o tom, jak slušnost a dobro zvítězí nad pekelnými mocnostmi. Jistě jste podobnou situaci zažila. Kdy jste se vy sama dostala do situace, v níž bylo vlídné slovo účinnější než křik?
Do této situace se dostávám několikrát denně - díky našemu rostoucímu ďáblíkovi, dceři Veronice. Měla jsem už spoustu příležitostí stát se vlídnou, moudrou, trpělivou matkou, ale ne vždy se mi to daří.

S kterými kolegy se při práci potkáváte a jak vás zkoušení baví?
Při této práci se potkávám se spoustou svých veselých kolegů, a jak nás zkoušení baví bude na výsledku, doufám, znát!

Nová komedie je vlastně pohádkou pro dospělé. Když se ohlédnete do dětství, jaké pohádky jste měla nejradši vy?
Díky své mamince, která nám se sestrou pravidelně večer četla různé příběhy, jsem si vypěstovala lásku a úctu ke knihám. Vzpomínám si na začátky s Václavem Čtvrtkem a jeho trilogií Rumcajs, Cipísek, Manka, také jsem měla ráda Ilonu Borskou, Helenu Šmahelovou, Marii Kubátovou, Vladislava Vančuru, Markétu Zinnerovou, Krásu nesmírnou - což je sbírka ruských lidových pohádek....A nemohu opomenout ani filmové pohádky, stará česká filmová klasika mi učarovává dodnes.

Jaké pohádkové příběhy vyprávíte dceři?
V tomto směru se upínám k prověřeným hodnotám, ačkoliv od chvíle, kdy se Verča naučila číst, už pozici čtoucí matky těžce probojovávám. A na obrazné fantaskní vyprávění je povoláván tatínek, a musím říct, že to umí opravdu krásně. Ve velké oblibě je poslouchání Hurvínka, který je hojně uplatňován v praktickém životě, a to pak musím být ve střehu!

Jako fotografka Conti v dramatu
Emilia Galotti - foto Petr Krejčí: