„Ne, ne, ještě nejsou v pokladně, zámluvky se dělají od osmi hodin,“ vysvětluje do telefonu na vrátnici hradišťského Slováckého divadla Antonie Hanáčková, která zároveň přepojuje telefony po divadle. Na hodinách není ještě ani sedm ráno a ona už zvedá telefony nedočkavých lidí, kteří si chtějí rezervovat lístky v první možný den na červnová představení divadla. „Už jich volalo snad padesát," prozrazuje a diví se otázce, jestli už neztrácí s lidmi trpělivost. „Proč? Jestli je takový zájem o lístky, to je přece úžasné, ne?“ odpovídá. 
Před osmou už mají telefonující strach, že by se nemuseli dovolat, a tak prosí, jestli by mohli zůstat „na drátě“. „Chcete zůstat viset na telefonu? Do osmé zbývá ještě sedm minut. Opravdu počkáte? Tak dobře,“ povídá Hanáčková.
S úderem osmé hodiny usedá v pokladně k telefonu trojice žen a okamžitě zvedají telefony. V následujících hodinách je možné sledovat, jak jsou všechny „přilepeny“ ke sluchátkům a zároveň lze naslouchat monotónní zvukové kulise, kterou zvonění telefonů vytváří. „Zájem je o všechna představení, což je výborné, přitom volají lidé z celé země,“ říká v rychlosti jedna z žen, Marie Svozilová, a na počítači označuje další prodaná sedadla. Nejdříve jsou vyprodaná všechna představení Rychlých šípů, rychle ale ubývají lístků také na další hry Slováckého divadla. Telefony přitom zvoní dál a dál, a přestože je pracovnice divadla bez přestávky zvedají, další z nich, Jana Nedělová, na displeji mobilu dopoledne zjišťuje: „Mám 72 nevyzvednutých hovorů.“
O to větší radost mají ti, kteří se dovolali a už mají jistotu, že se do divadla dostanou. „Děkuju, děkuju, děkuju! Mám Slovácké divadlo strašně moc ráda,“ usmívá se například Ivana Kočí z Uherského Hradiště. Kdo se nedovolá, může přijít ve tři odpoledne před pokladnu. Ovšem i tam v den předprodeje už stojí fronta.