20. 12. 2011
To „čapkovsky“ vánoční úmrtí ještě posiluje bolest, kterou cítíme od neděle 18. prosince 2011. Bolest z odchodu, ze ztráty. A obava, že i ten odchod je symbolickým a že s ním odchází celá „jeho“ epocha. Kmitlo nám mnohokrát v posledních hodinách, že ta „Havlova“ byla v našich životech z těch nejnadějnějších a nejsvobodnějších, a že nikdy před tím a už ani potom, nebyl každý nový den spojován s tolika záchvěvy radostného očekávání.
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“
Spolu s ním jsme si to nějaký čas říkali a dlouho tomu chtěli věřit. Mnozí si to udrželi podnes, ale už o tom raději nemluví. Pro mnohé se to stalo frází, někteří z nich pak z toho skutečnou frázi udělali. A jsou i tací, kdo říkají, že to je od samého začátku hloupost, anebo slabost. I smích můžeme slyšet. Připomíná nám to, mimo jiné: jestliže si některé hodnoty přestaneme vážit, nebudeme již nadále ctít její cenu, její váhu, její postavení v životě, přestane platit. S pádem ceny přestane být sama platidlem (kolik lidí zaplatilo svobodou, zdravím, životem!?) - a zmizí z našeho života... Za co nám stojí dnes pravda a láska?
Odešel Václav Havel.
Nenechme odejít „jeho“ epochu.
Slovácké divadlo
Přečtěte si také:
http://www.slovackedivadlo.cz/obsah/vecer-vzpominek-na-vaclava-havla
Václav Havel a Slovácké divadlo
Všichni, kdo jsme byli přítomni té schůzky jednoho červencového rána léta 2007, si budeme Václava Havla pamatovat jako člověka, na němž bylo patrné značné fyzické opotřebení a známky nemocí, ale člověka plně zaujatého tou situací a všemi lidmi kolem sebe, člověka i v únavě stále vyzařujícího energii, s jasným pohledem ve světle modrých očích, s překvapivě světlými vlasy a pletí, člověka pozorného a soustředěného, který se nás hned po úvodních zdvořilostních frázích, v nichž očividně nebyl „doma“, neformálně zeptal: „a jak se daří Slováckému divadlu, co potřebujete a čeho se vám nedostává, jak se vám daří proplouvat těžkostmi této doby?“ Mohl začít čímkoli, ale on se nejprve zajímal o nás. A uvolnil tím dokonale stavidla, odblokoval napětí a citlivě s přirozenou autoritou reguloval asi hodinový tok přátelské debaty, která následovala.
Bylo horko, v místnosti nefungoval „air condition“, jak pan prezident zdvořile prohodil a rozpačitě přitom rozhodil rukama, nechtěli jsme ho trápit, zdržovat, opravdu nevypadal, že se cítí dobře, ale živě se zajímal o dramaturgicko-režijní klíč, jímž jsme se pokusili ve Slováckém divadle v naší inscenaci odemknout jeho Vyrozumění (prem. březen 2007, režie Igor Stránský), takže jsme ho vlastně zdržovali. Ptali jsme se pak zas pro změnu my na některé detaily té hry, jeho tajemník sice vypadal nervózně a díval se po hodinkách, ale pan prezident nám prozradil, jak na určitých místech parafrázoval a chvílemi i citoval některé autentické výroky K. Gottwalda na jednání s E. Benešem v únorové krizi. To dosud nikde neřekl a nenapsal… Naopak ho zaujalo, že jsme tu satiru na byrokracii a odosobnění odmítli vidět prizmatem „včerejška“. Ten absurdní děj pádu úředníka a zase jeho vzestupu, téma moci a bezmoci, jsme viděli skrze dnešek a trochu jako vizi do hrozivé budoucnosti, jako antiutopii. Líbil se mu ten nápad a byl rád, že je ta hra otevřena novým výkladům.
Před koncem toho setkání pak došlo na dávnější vzpomínku, Václav Havel si vzpomněl na to, že na počátku roku 1990 jako čerstvě zvolený prezident Československa, ještě v euforických časech, navštívil Uherské Hradiště a v něm Slovácké divadlo. Někteří z přítomných podali fotografie s Václavem Havlem, Věrou Čáslavskou, Petrem Oslzlým… a s radostnou pýchou, vzpomínkou na krásné okamžiky a hrdostí řekli: „Vidíte, a to tam, kousek vzadu… vedle toho… – to jsem já.“ A Václav Havel se na každého mile usmál a stydlivě dodal: „Vidíte, to už je let. Já bych vás už takhle na ulici nepoznal.“
Byť nemocí a slabostí bylo tělo poznamenané, jeho duše vyzařovala energii a radost ze života. Usmívali jsme se všichni na sebe a byli jsme ještě mnoho hodin zklidněni, příjemně naladěni, naplněni důvěrou v blízké, v lidi… dokonce i v budoucnost. I to Václav Havel uměl předat svým kouzlem osobnosti.
Libor Vodička
